ECLI:CZ:US:2001:2.US.194.98
sp. zn. II. ÚS 194/98
Nález
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, v právní věci ústavní stížnosti M. H., jako účastnice, zastoupené JUDr. M. O., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 8.1.1998, č.j. 30 Co 706/97-46, za účasti H. C. jako vedlejší účastnice, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci,
ze dne 8.1.1998, č.j. 30 Co 706/97-46, se zrušuje.
Odůvodnění:
Stěžovatelka podala v zákonné lhůtě ústavní stížnost proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze
dne 8.1.1998, č.j. 30 Co 706/97-46. Tímto rozsudkem byl potvrzen
rozsudek Okresního soudu v České Lípě ze dne 16.7.1997, č.j. 7
C 1728/96-27, ve výroku ve věci samé, ve výroku o nákladech řízení
byl změněn tak, že žalobkyně je povinna nahradit stěžovatelce (zde
žalované) náklady řízení u okresního soudu ve výši 4 125,- Kč, ve
výroku o zastavení řízení, ohledně částky 13 920,- Kč, ponechal
rozsudek okresního soudu nedotčen, a žalobkyni byla stanovena
povinnost nahradit stěžovatelce náklady odvolacího řízení ve výši
2 313,50 Kč. K uvedenému rozsudku krajského soudu bylo vydáno
opravné usnesení ze dne 16.6.1998, č.j. 30 Co 706/97-46, kterým
byl výrok citovaného rozsudku opraven v odstavci druhém v tom
smyslu, že žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení
ve výši 4 588,50 Kč. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku
vyslovil souhlas s tím, že okresní soud rozhodl o nákladech řízení
podle zásady úspěchu stran ve věci, vyjádřené v ustanovení §142
odst. 1 o.s.ř. a přiznal žalované právo na náhradu nákladů
právního zastoupení advokátem za 5 úkonů právní služby po 750,- Kč
a 5x režijní paušál po 75,- Kč. Při respektování práva
stěžovatelky zvolit si advokáta, bez ohledu na místo jeho
působiště, však odvolací soud nepřiznal žalované právo na náhradu
nákladů řízení spočívajících v nákladech na cestovné advokáta,
protože i tyto náklady musí posuzovat z pohledu účelnosti. Při
volbě advokáta z obvodu Okresního soudu v České Lípě by tyto
náklady, respektive v takovém rozsahu, nevznikly. Stejné důvody
vedly krajský soud k obdobnému rozhodnutí rovněž ve vztahu
k nákladům zastoupení v odvolacím řízení, pokud jde o náklady
jízdného, kdy byly přiznány pro cesty z České Lípy do Liberce
a zpět.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že rozsudkem
krajského soudu bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva
podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, který
stanoví, že každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy
a dále čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny, kde se stanovuje, že státní moc
lze uplatňovat způsobem, který zákon stanoví, a nikdo nesmí být
nucen činit, co zákon neukládá. V daném případě žádný zákon
nepřiznává soudu možnost omezit občana ve výběru advokáta, mimo
případů v trestním řízení, kdy je případně advokát ustanovován.
Není-li možnost omezit volbu občana na právní zastoupení, nelze ji
ani podpůrně omezovat, či jí klást překážky výkladovým omezením
náhrady přiznaných nákladů a skrývat toto omezení za jediné
zákonem stanovené kritérium účelnosti vynaložených nákladů.
Krajský soud podle názoru stěžovatelky nesprávně postupoval při
omezení výše přiznaných nákladů účastníku řízení, který měl ve
věci plný úspěch a který, jak vyplynulo ze samotného řízení, spor
svým jednáním nevyvolal, naopak postupoval ve věci správně
a v souladu se zákonem. Krajský soud svým rozhodnutím donucuje
stěžovatelku, aby se ve svém svobodném rozhodování při výběru
advokáta omezovala možností případné úhrady za náklady dle dedukce
a fikce soudu, kterou však soud není dle názoru stěžovatelky
oprávněn provádět, a počítala se vznikem finančního břemene,
povinnosti, která není zákonem stanovena a je pouze účelově soudem
vymyšlena za účelem, jak soud uvádí, aby volila advokáta z obvodu
okresního soudu, kde se soudí. Stěžovatelka odkazuje obecně na
judikaturu ve vztahu k cestovnému advokáta. Krajský soud podle
názoru stěžovatelky zcela nesprávně vycházel z dřívější platné
teritoriální úpravy krajského okruhu pro právní pomoc advokáta,
která byla fakticky zrušena přijetím Listiny základních práv
a svobod.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, zastoupený
Mgr. H. B., předsedkyní senátu, jako účastník řízení, ve svém
vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že trvá na právním závěru
vysloveném ve svém rozhodnutí. Stěžovatelka podle názoru krajského
soudu směšuje právo na výběr advokáta podle vlastní volby
a povinnost soudu posuzovat účelnost vynaložených nákladů řízení
při rozhodování o jejich náhradě podle ustanovení §142 odst. 1
o.s.ř. Odkaz na judikaturu prý také není případný, neboť usnesení
Vrchního soudu v Praze, publikované v Bulletinu advokacie č.
2/95, řeší jinou problematiku, a to možnost používání automobilu
advokátem i bez souhlasu soudu, kdy z pohledu advokátního tarifu
se vždy jedná o účelně vynaložený náklad. To prý nikterak
nekoliduje s ustanovením §142 odst. 1 o.s.ř. a nebrání soudu
posuzovat účelnost vynaložených nákladů podle zásad a hledisek
o.s.ř., zejména zásady procesní ekonomie, která brání vynakládání
nákladů nad nezbytný rozsah, přičemž v daném případě je dána
možnost využití institutu substituce advokáta.
Vedlejší účastnice řízení u Ústavního soudu H. C. se, ač
doloženě vyzvána, ve stanovené lhůtě k věci nevyjádřila.
Po seznámení se spisovým materiálem, vyjádřením krajského
soudu a po zhodnocení podstatných okolností případu, dospěl
Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti se zaměřil na
podstatu ústavní stížnosti, v níž navrhovatelka namítala, že bylo
nepřímo omezeno její právo na volbu právního zástupce, a ve které
se dále poukazovalo na neoprávněné uložení povinnosti, které nemá
oporu v zákoně, a která se takto koncentruje na otázku
interpretace a aplikace pojmu náhrada nákladů potřebných
k účelnému uplatňování práva nebo bránění práva obsaženého
v ustanovení §142 odst. 1 o.s.ř. a dále na otázku volby zástupce
ve smyslu §24 o.s.ř.. Z hlediska přezkumné pravomoci Ústavního
soudu jde o otázku ústavně konformní interpretace a aplikace
citovaných zákonných ustanovení ze strany obecného soudu.
Ustanovení §142 odst.1 o.s.ř. stanoví, že účastníku, který
měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných
k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který
ve věci úspěch neměl. V daném případě přiznal krajský soud
stěžovatelce právo podle citovaného ustanovení pouze částečně,
a to pouze ve vztahu k náhradě nákladů právního zastoupení
advokátem za 5 úkonů právní služby po 750,-Kč a 5x režijní paušál
po 75,- Kč. Avšak nepřiznal stěžovatelce právo na náhradu nákladů
řízení spočívající v nákladech na cestovné advokáta (protože
i tyto náklady musí posuzovat z pohledu účelnosti).
Ústavní soud shledává uvedený postup krajského soudu za
vnitřně protikladný a jsoucí v rozporu s citovanou právní úpravou,
když na jedné straně krajský soud výslovně uznal zásadu úspěchu
stran ve sporu a rozhodl, že stěžovatelka (žalovaná), v řízení
aktivně zatupovaná konkrétním advokátem, se sídlem v Kladně, měla
ve věci plný úspěch a soud jí proto podle zákona přiznává právo na
náhradu nákladů právního zastoupení advokátem a režijní paušál,
a na druhé straně soud zároveň vyslovil názor, že nešlo o účelné
uplatňování práva a nepřiznal právo na náhradu nákladů v části
spočívající v cestovném uvedeného advokáta, který ve sporu
úspěšnou stěžovatelku (žalovanou) zastupoval, přičemž tento svůj
závěr soud opřel o argumentaci nemající oporu v zákoně, totiž že
při volbě advokáta z obvodu okresního soudu, který ve věci
rozhodoval v I. stupni, by tyto náklady, respektive v takovém
rozsahu nevznikly, a obdobně pak krajský soud postupoval
v odvolacím řízení, kdy redukoval přiznanou náhradu nákladů
jízdného na trasu z České Lípy do Liberce a zpět, tedy mezi sídly
soudu I. stupně a soudu odvolacího.
Krajský soud při tomto svém rozhodnutí použil kritéria,
která zákon nestanoví, když posouzení potřebnosti vynaložených
nákladů k účelnému bránění práva stěžovatelky (žalované) opřel
o posouzení otázky vhodnosti volby advokáta z hlediska sídla jeho
advokátní kanceláře, což by v konečném důsledku znamenalo
zpochybnění ústavně zaručeného práva na právní pomoc v řízení před
soudy podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Uvedené by však v daném případě ještě samo o sobě neopodstatňovalo
ústavní stížnost, neboť zákon o Ústavní soudu vyžaduje přímo
porušení takového práva (§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993
Sb, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a k takovému
porušení v daném případě nedošlo, neboť zvolený advokát
stěžovatelku mohl zastupovat a v průběhu celého řízení tak činil.
Opodstatněnost ústavní stížnosti je však nutno spatřovat
v nepřiznání zákonem (§142 odst. 1 o.s.ř.) stanoveného práva na
náhradu účelně vynaložených nákladů pro účastníka, který měl
v řízení plný úspěch, a to v takovém rozsahu, jaký zákon
předpokládá, a to na základě kritéria, které stojí mimo zákon.
Nelze v daném případě náklady zastoupení považovat za vynaložené
neúčelně, když ze spisu je patrné, že jednání nebylo vyvoláno
stěžovatelkou, její zástupce se řádně dostavoval ke všem svolaným
jednáním a v řízení z jeho činnosti, resp. nečinnosti, nevznikaly
žádné průtahy ani neúčelně realizované úkony soudu, a v celkovém
výsledku měla stěžovatelka v řízení plný úspěch.
Ústavní soud nemůže přisvědčit námitce krajského soudu
spočívající v odkazu na možnost využití institutu substituce
stěžovatelkou v řízení před obecnými soudy, neboť ve smyslu §25
odst. 3 o.s.ř. jde zde pouze o možnost, nikoliv však povinnost.
Pokud je uváděný institut krajským soudem vztahován k zásadě
procesní ekonomie, je nutno uvést, že tento vztah nelze uplatnit,
neboť zásada procesní ekonomie je adresována jednak soudu, když
formuluje obecný požadavek, aby činnost soudu směřovala k rychlému
rozhodnutí, a ve sporném řízení k zásadě hospodárnosti významně
přispívají i účastníci řízení, zejména tím, jak plní svou
povinnost tvrzení a povinnost důkazní (srov. Bureš, J., Drápal,
L., Mazanec, M.: Občanský soudní řád, komentář, 3.vydání,
C.H.Beck, Praha, str. str. 233). Tuto povinnost stěžovatelka jako
strana žalovaná zcela naplnila, a to právě s využitím právní
pomoci jí zvoleného advokáta.
Na základě uvedených skutečností je Ústavní soud nucen
konstatovat, že uvedeným postupem Krajského soudu v Ústí nad
Labem, pobočka v Liberci, došlo ve vztahu k stěžovatelce
k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod, které je nutno chápat jako
celek, jehož součástí je také právo na náhradu nákladů potřebných
k účelnému uplatňování nebo bránění práva účastníka, který měl
v řízení u soudu plný úspěch, ve smyslu §142 odst. 1 o.s.ř.,
a dále k porušení čl. 90 Ústavy ČR, neboť nebyla ze strany
krajského soudu zákonem stanoveným způsobem poskytnuta ochrana
právům stěžovatelky.)
Vzhledem k uvedeným důvodům Ústavní soud rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne
8.1.1998, č.j. 30 Co 706/97-46, zrušil (§82 odst. 3 písm. a)
zákona 182/1993 Sb.).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. 2. 2001