ECLI:CZ:US:2001:2.US.199.01
sp. zn. II. ÚS 199/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla. a JUDr. Antonína Procházky, o ústavní stížnosti P. D., zastoupeného advokátkou Mgr. I. N., advokátkou, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2000, č. j. 9 To 551/2000-101, a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 10. 2000, č. j. 5 T 54/2000-85, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 30. 3. 2001 doručena ústavní stížnost stěžovatele, která směřovala proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2000, č. j. 9 To 551/2000-101, a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 10. 2000, č. j. 5 T 54/2000-85.
V návrhu ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2000, č. j. 9 To 551/2000-101, bylo zamítnuto jeho odvolání do rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 10. 2000, č. j. 5 T 54/2000-85, jímž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona, jehož se dopustil tím, že dne 26. 8. 1999 po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozeného K. R. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Stěžovatel namítl., že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu ve smyslu práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy, neboť soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil alespoň z části prokazatelně v rozporu se skutkovými zjištěními a jedním z důkazů se vůbec nezabýval, když chybně vylíčil skutkový děj nesprávně uvedeným časovým sledem jednotlivých situací a naprosto pominul důkaz - svědeckou výpověď M. R., čtenou při hlavním líčení. Rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovatel považuje za zmatečné a nepřezkoumatelné. Obdobně pak podle názoru stěžovatele rozhodnutí krajského soudu, které označilo citované vady rozsudku soudu prvního stupně za nepodstatné a tím hodnotilo důkazy provedené v daném řízení, aniž by je soud sám provedl, porušilo princip dvojinstančnosti trestního řízení.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení a spis Okresního soudu v Kladně, sp. zn. 5 T 54/2000.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 16. 11. 2001 uvedl, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. Námitky v ní uvedené jsou v podstatě shodné s důvody odvolání. Krajský soud se ve svém napadeném rozhodnutí s námitkami stěžovatele vypořádal a stanovisko, které k nim zaujal, v odůvodnění tohoto rozhodnutí vysvětlil.
Okresní soud v Kladně ve svém vyjádření ze dne 12. 11. 2001 odkázal na svůj napadený rozsudek, ve kterém jsou názory soudu na věc stěžovatele podrobně popsány.
Krajské státní zastupitelství v Praze 1 ve svém vyjádření ze dne 12. 11. 2001 uvedlo, že trvá na svém zaujatém stanovisku u veřejného zasedání před Krajským soudem v Praze dne 13. 12. 2000 s tím, že odvolání stěžovatele nebylo důvodné, neboť rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 17. 10. 2000, č. j. 5 T 54/2000-85, odpovídá formálním i věcným zákonným předpokladům. Krajské státní zastupitelství v Praze 1 se současně podle ustanovení §28 odst. 2 vzdalo svého postavení vedlejšího účastníka řízení.
Okresní státní zastupitelství v Kladně ve svém vyjádření ze dne 13. 11. 2001 poukázalo na to, že Okresní soud v Kladně vydal napadený rozsudek na základě dokazování, které bylo provedeno v nezbytném rozsahu, provedené důkazy hodnotil soud zcela správně tak, jak mu zakládá stanovení §2 odst. 6 trestního řádu a dospěl tak ke skutkovým závěrům, o nichž nelze mít důvodné pochybnosti. Okresní soud v odůvodnění citovaného rozsudku vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů a jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele. Odvolací soud pak odvolání stěžovatele podle §256 trestního řádu zamítl, když splnil svoji přezkumnou povinnost uloženou mu §254 trestního řádu. Rovněž i Okresní státní zastupitelství v Kladně se vzdalo svého postavení vedlejšího účastníka řízení.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci obecnými soudy, přičemž v odůvodnění stížnosti stěžovatel v podstatě opakuje argumenty, které již uplatnil v řízení před odvolacím soudem a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal.
Ústavní soud z hlediska výše uvedeného vymezení svých kompetencí a poslání neshledal důvod zpochybňovat skutkové a právní závěry, k nimž obecné soudy v tomto řízení nakonec dospěly. Krajský soud v Praze se vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, které byly shodné jak v jeho odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, tak i v ústavní stížnosti, a to pokud se týká nesprávného vylíčení události v souvislosti s důvody přivolání policie, tak i pokud se týká pominutí svědecké výpovědi svědkyně R. v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Pokud stěžovatel vytýká Krajskému soudu v Praze, že porušil princip dvojinstančnosti rozhodování v trestním řízení tím, že hodnotil důkazy, aniž by je sám provedl, k tomu Ústavní soud uvádí, že Ústavní soud neshledal žádné extrémní vybočení z ústavně zaručených práv stěžovatele, které by odůvodňovalo výjimečný zásah Ústavního soudu do právního stavu, který již byl zjednán pravomocným rozhodnutím obecného soudu. Odvolací řízení je vybudováno na zásadě kasační s prvky apelačními, těžiště rozhodování je u soudu prvního stupně a řízení před odvolacím soudem proto nesmí být opakováním hlavního líčení a nesmí nahrazovat činnost soudu prvního stupně. Krajský soud v Praze se v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele a své úvahy i dostatečným způsobem rozvedl. Ústavní soud proto zcela odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Praze a konstatuje, že stěžovatel byl odsouzen na základě zákonného rozhodnutí soudem a další šetření ve věci Ústavnímu soudu nepřísluší.
Pokud stěžovatel obecně namítal porušení čl. 36 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že tento článek Listiny stanoví právo na soudní a jinou právní ochranu. Každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Toto uvedené právo stěžovatele postupem soudu porušeno nebylo. Stěžovateli bylo umožněno, aby se obrátil s opravným prostředkem na nezávislý soud, který o věci jednal a vydal příslušné rozhodnutí. Uvedený článek Listiny zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručuje úspěch v soudním sporu.
Ústavní soud zkoumal, zda v souzené věci bylo respektováno právo stěžovatele na spravedlivý proces jako celek ve vztahu k porušení namítaných ústavně zaručených práv a svobod a konstatuje, že řízení před obecnými soudy proběhlo řádně a pečlivě, s uvážením všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a bylo vedeno způsobem zajišťujícím správný výsledek.
Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť neshledal použití neústavního předpisu, ani porušení ústavnosti procesní nebo hmotně právní povahy..
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu
V Brně dne 11. 12. 2001