ECLI:CZ:US:2001:2.US.21.99
sp. zn. II. ÚS 21/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti PhDr. M. P., zastoupeného JUDr. O.P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 1998, č.j. 16 Co 215/98 - 104, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 1998, č.j. 16 Co 215/98 - 104, a namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 27 odst. 3 a čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z přiloženého ústavní stížností napadeného rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že krajský soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 31. 3. 1998, č.j. 21 C 115/97 - 57, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele - žalobce proti vedlejšímu účastníkovi - žalovanému ŽDB, a.s., se sídlem B. 300, B., na určení, že výpověď z pracovního poměru, daná stěžovateli podle §46 odst. 1 písm. c) zákoníku práce dopisem ze dne 6. 3. 1997, je neplatná. Odvolací soud potvrdil závěry soudu I. stupně, že byly splněny zákonné podmínky výpovědi, neboť u vedlejšího účastníka došlo k organizační změně, jíž bylo zrušení místa zastávaného stěžovatelem, vedlejší účastník také splnil svou nabídkovou povinnost a výpověď byla projednána v odborovém orgánu. Odvolací soud také posoudil námitku stěžovatele, uplatněnou až u odvolacího soudu, týkající se spolurozhodování odborového orgánu o organizačních změnách, když uvedl, že ani tento nedostatek není zákoníkem práce sankcionován neplatností výpovědi. Stěžovatel v ústavní stížnosti jen obsáhle rozvádí své skutkové a právní úvahy, které v podstatě směřují k závěru, že organizační změny, spočívající ve snížení počtu zaměstnanců, nebyly předem projednány s odborovým orgánem a ten tedy nemohl následně souhlasit s výpovědí dle §46 odst. 1 písm c) zákoníku práce a výpověď je tedy z tohoto důvodu neplatná.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti navrhovatelova podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou a Ústavní soud ji projednal.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. l písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")].
K ústavní stížnosti se vyjádřil vedlejší účastník, ŽDB, a.s., se sídlem B. 300, B., který považuje námitku porušení uvedených článků Listiny za nedůvodnou a navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
Ve svém vyjádření předseda senátu Krajského soudu v Ostravě nesouhlasí s důvody ústavní stížnosti a uvádí, že nemohlo dojít k porušení ústavních principů. K námitce spolurozhodování odborového orgánu odkazuje na závěr odvolacího soudu, že i případný nedostatek souhlasu odborového orgánu s organizační změnou spočívající ve snížení počtu pracovníků zaměstnavatele, nemá za následek neplatnost výpovědi z pracovního poměru z důvodu organizačních změn danou individuálnímu zaměstnanci.
Z ústavní stížnosti a jí napadeného rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizuje s právními závěry, které přijaly obecné soudy. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a oba obecné soudy se s nimi řádně a obsáhle vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, když postupovaly v souladu se zákonným předpisem, kterým je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, do jehož ustanovení se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Svůj postup obecné soudy řádně odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však podle konstantní judikatury Ústavního soudu není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Ústavní soud z tohoto pohledu neshledal důvod pro zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je také zřejmé, že stěžovatel chce dosáhnout nového projednání a posouzení svého nároku Ústavním soudem a snaží se jej tak stavět do role třetí "superrevizní" soudní instance. Ústavní soud je proto nucen, v souladu se svými ústavně vymezenými pravomocemi a v souladu se svou konstantní judikaturou, konstatovat, že taková úloha mu nepřísluší a úkolem Ústavního soudu je zkoumat možný zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod. Tvrzení stěžovatele o porušení jím uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se nadto Ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno.
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. 5. 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu