ECLI:CZ:US:2001:2.US.210.01
sp. zn. II. ÚS 210/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L., s. p., právně zastoupeného JUDr. M. V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2001, č. j. 13 Co 405/2000-121, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 6. 4. 2001, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2001, č. j. 13 Co 405/2000-121, a to pro porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti a že proto nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé.
Ústavní soud si vyžádal spis, sp. zn. 13 C 166/98, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 1.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel žalobou podanou u soudu dne 23. 10. 1997 domáhal na společnosti Č., a. s., zaplacení částky 291 728 538,- Kč s úroky z prodlení s odůvodněním, že Č., a. s., provozuje zdroje emisí a od 1. 11. 1995 do 31. 3. 1996 jí vyprodukovaný oxid siřičitý způsobil škodu na lesních hospodářských celcích L., J., K. a H. na lesních porostech za předčasné smýcení, pěstební a těžební činnost a za ztrátu při zpeněžení vytěženého dřeva odpovídající žalované částce. Protože dne 21. 4. 1998 Č., a. s., zaplatila stěžovateli částku 114 000 000,- Kč, vzal stěžovatel ohledně této částky žalobu zpět. Usnesením ze dne 2. 9. 1998 soud prvního stupně ohledně částky 114 000 000,- Kč řízení zastavil.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 6. 2000, č. j. 13 C 166/98-82, byla zamítnuta žaloba stěžovatele - L., s. p., aby žalované Č., a. s., bylo uloženo zaplatit žalobci částku 177 728 538,- Kč s příslušenstvím. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2001, č. j. 13 Co 405/2000-121, pak byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 6. 2000, č. j. 13 C 166/98-82, napadený odvoláním stěžovatele, potvrzen.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že produkcí emisí společnosti Č., a. s., došlo v letech 1995 a 1996 (stejně jako i v jiných letech) ke vzniku tzv. škod chronických, které byly stěžovatelem vůči společnosti Č., a. s., uplatněny samostatnými žalobami u Krajského obchodního soudu v Praze v řízeních vedených pod sp. zn. 65 Ro 1593/97 (později 11 Cm 32/98) - škody za rok 1995 a sp. zn. 4 Cm 8/99 - škody za rok 1996. Kromě uvedených chronických škod došlo v zimním období 1995/1996 ke katastrofálnímu jednorázovému poškození lesních porostů v lesních hospodářských celcích L., J., K. a H. - tzv. škoda jednorázová, akutní - kterou vyčíslili znalci celkem na 291 728 538,- Kč. Stěžovatel tuto tzv. jednorázovou škodu uplatnil samostatnou žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (řízení je vedeno pod sp. zn. 13 C 166/98). Dne 15. 4. 1999 proběhla mezi oběma stranami jednání o náhradě tzv. chronických škod i o náhradě tzv. škody jednorázové. Obě strany se na nich dohodly pouze o náhradě tzv. škod chronických. V návaznosti na uskutečněná jednání pak obě strany uzavřely dne 27. 5. 1999 písemnou dohodu o mimosoudním vyrovnání náhrad tzv. chronických škod za roky 1995 a 1996. Na základě této dohody se Č., a. s., zavázala uhradit na náhradě škody částku v celkové výši 25 000 000,- Kč a stěžovatel se zavázal vzít žaloby, jimiž byly specifikované spory zahájeny (tj. žaloby vedené u Krajského obchodního soudu v Praze v řízeních vedených pod sp. zn. 65 Ro 1593/97 (později 11 Cm 32/98) a sp. zn. 4 Cm 8/99) zpět, čímž považoval spor o náhradu tzv. chronických škod vzniklých v letech 1995 a 1996 za ukončený.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvádí, že omylem nebo záměrem společnosti Č., a. s., která dohodu o náhradě škody za rok 1995 a 1996 (uzavřenou mezi oběma stranami dne 27. 5. 1999) navrhovala, došlo k tomu, že v textu dohody bylo u každého ze specifikovaných sporů uvedeno, že se týká veškerých škod na lesních porostech v uvedených letech. Když se pak text dohody stal na žádost Obvodního soudu pro Prahu 1 předmětem dokazování i v řízení vedeném pod sp. zn. 13 C 166/98, tedy v řízení o náhradu tzv. škody jednorázové, neprovedl tento soud (a po něm ani Městský soud v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 13 Co 405/2000) vůbec dokazování o důvodu a výši škody, a oba soudy pojaly dohodu z 27. 5. 1999 jako dohodu o narovnání týkající se i tzv. škody jednorázové a žalobu stěžovatele s odkazem na uvedenou dohodu zamítly. Soud prvního stupně ani soud odvolací se podle stěžovatele nezabývaly tím, že dohoda z 27. 5. 1999 je výsledkem jednání konaného dne 15. 4. 1999, z něhož byl pořízen záznam - soudům obou stupňů předložený, v němž se výslovně uvádí, kterých nároků se dohoda týká. Stěžovatel považuje výklad dohody z 27. 5. 1999 provedený soudem prvního stupně jakož i soudem odvolacím v rozporu s pravidly pro výklad obsahu právních úkonů obsažených v ust. §35 odst. 2 obč. zák. Stěžovatel pak shledává závěry obecného soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Stěžovatel rovněž v ústavní stížnosti napadá hodnocení důkazů provedené obecnými soudy.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti uvedené v ústavní stížnosti nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadeného rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Správně podle Ústavního soudu dospěly oba soudy ke shodnému závěru, že dohodou o narovnání ze dne 27. 5. 1999 byly vypořádány veškeré nároky stěžovatele na náhradu škody na lesních porostech v letech 1995 a 1996, když tato dohoda byla uzavřena poté, co byla podána žaloba, kterou bylo zahájeno řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 166/98, a rovněž poté, co Č., a. s., uhradila stěžovateli částku ve výši 114 000 000,- Kč. V podrobnostech proto Ústavní soud odkazuje na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti napadá hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, k tomu je třeba uvést, že Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát zaujal stanovisko, podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy respektují kautely dané ustanoveními občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Uvedené konstatování se plně vztahuje na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Ústavní soud také ve své judikatuře mnohokrát zaujal stanovisko, že Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy, a že proto nespadá do jeho pravomoci postup a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat a zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, nepostupují-li obecné soudy v souladu s Listinou, zejm. s ustanoveními hlavy páté, a svým postupem a rozhodnutím pak porušují právo na spravedlivý proces, či jiná základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Pravomoc Ústavního soudu je dána také tam, kde právní závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu s jejich skutkovým zjištěním. V projednávané věci však nejde o tento případ. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Pouze z té skutečnosti, že obecné soudy zaujímají ke zjištěnému skutkovému stavu jiný právní názor než stěžovatel, nelze dovodit porušení ústavně zaručených práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících orgánů byl porušen čl. 95 odst. 1 Ústavy nebo čl. 2 odst. 2 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 29. května 2001