Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30.01.2001, sp. zn. II. ÚS 214/98 [ nález / MALENOVSKÝ / výz-2 ], paralelní citace: N 21/21 SbNU 183 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:2.US.214.98

sp. zn. II. ÚS 214/98 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě, v právní věci navrhovatele B. A. H., bytem Spojené státy americké o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 1. 1997, čj. 5 C 32/94-72, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 1998, čj. 18 Co 514/97-98, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění: Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozsudků obecných soudů, neboť tyto dle názoru stěžovatele zasahují do nedotknutelnosti jeho vlastnického práva a práva na spravedlivý proces, která zakotvují ustanovení čl. 10 Ústavy ČSSR, č.100/1960 Sb., čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), včetně čl. 1 Dodatkového protokolu k této úmluvě. Z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že B. A. H., byl od 1. 1. 1956 do 1. 5. 1982 ve služebním poměru příslušníka SNB, spadajícího pod tehdejší Ministerstvo vnitra ČSSR, i když pracoval převážně v zahraničí pro sovětskou KGB jako tajný agent pod nejrůznějšími jmény. I proto mu zbylé, jiným způsobem nevyplacené služební příjmy měly být ukládány po vzájemné dohodě na blíže nespecifikovanou vkladní knížku, která zůstávala v detenci vedlejšího účastníka (Ministerstva vnitra). Na základě plné moci byl zřejmě s finančními prostředky stěžovatele oprávněn disponovat i npor. B. S. V souvislosti s emigrací stěžovatele do USA byl jeho služební poměr ukončen k výše uvedenému dni kádrovým rozkazem ministra vnitra ze dne 2. 7. 1982. Ke dni skončení služebního poměru se na uvedené vkladní knížce měla dle tvrzení stěžovatele nacházet částka ve výši 856.321,20 Kčs, která však měla být po svévolném zrušení vkladového vztahu ministerstvem dne 9. 9. 1982 převedena z výše popsaných důvodů zpět na účet velvyslanectví SSSR. Stěžovatel se od 21. 6. 1993 domáhal soudní cestou zaplacení, resp. vydání "neoprávněného majetkového prospěchu" ve výši 856.321,20 Kčs žalovanými, kterými bylo Ministerstvo vnitra ČR (první žalovaný) a Velvyslanectví SSSR, správně Ruské federace, (druhý žalovaný). Řízení bylo nejprve dne 9. 2. 1994 zastaveno usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7, čj. 5 C 32/94-11, z důvodu nezaplacení soudního poplatku. K odvolání žalobce bylo toto rozhodnutí po uhrazení soudního poplatku zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 1994, čj. 18 Co 213/94-21, a věc vrácena prvoinstančnímu soudu k dalšímu řízení. Ve věci samé pak rozhodl Obvodní soud pro Prahu 7 samosoudcem JUDr. K. B. dne 27. 3. 1995, čj. 5 C 32/94-28, tak, že žalobu proti prvému žalovanému Ministerstvu vnitra ČR zamítl, když nárok žalobce-stěžovatele považoval za promlčený ve lhůtách podle ustanovení §106 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění před novelou č. 509/1991 Sb. a podle §22 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Proti druhému žalovanému bylo řízení zastaveno. Stěžovatel však napadl uvedené rozhodnutí odvoláním, na jehož základě bylo zrušeno ve výroku o nákladech řízení a ve věci samé ve vztahu k prvnímu žalovanému usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 4. 1996, čj. 18 Co 554- 555/95, a to z toho důvodu, že ve věci rozhodoval samosoudce, ačkoli se jednalo o pracovně, resp. služebně právní věc. Již v senátu rozhodl ve věci Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 27. 1. 1997, čj. 5 C 32/94-72, a to tak, že žalobní návrh opětovně v celém rozsahu zamítl s odůvodněním, že se jedná o nárok vyplývající ze služebního poměru, upraveného zákonem č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků SNB. Z ustanovení §§129-131 uvedeného zákona soud dovodil, že nárok stěžovatele byl promlčen. O odvolání stěžovatele proti posledně zmiňovanému rozsudku rozhodl Městský soud v Praze dne 16. 1. 1998, rozsudkem čj. 18 Co 514/97-98, kterým rozsudek soudu I. stupně potvrdil, a to jak ve věci samé, tak ve výroku o nákladech řízení. Městský soud v Praze se v odůvodnění tohoto potvrzujícího rozsudku odvolal na správné posouzení věci soudem prvního stupně. S ohledem na odlišnou argumentaci v odvolání stěžovatele, které formulovalo jeho nárok jako vydání předmětu vlastnického práva, doplnil odvolací soud odůvodnění svého rozhodnutí ještě o právní názor, dle něhož není možno vydat peněžitou částku jako věc movitou, neboť nebyla individuálně určena. V zákonné lhůtě podal stěžovatel proti tomuto rozsudku dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 7. 1999, čj. 25 Cdo 918/99-118, odmítnuto pro nepřípustnost. Ústavní soud si rovněž vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze a dále vyjádření Ministerstva vnitra ČR jako vedlejšího účastníka. Městský soud v Praze v přípise ze dne 5. 12. 2000 navrhl ústavní stížnost zamítnout a v podstatě odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, které ve věci vydal jako odvolací soud. Ministerstvo vnitra ČR, jako vedlejší účastník řízení, navrhlo také zamítnutí ústavní stížnosti v celém rozsahu. Sdělilo, mimo jiné, že stěžovatel A. B. H., nebyl ke dni 31. 12. 1992 občanem ČSFR a ani neměl k tomuto dni na území ČSFR trvalé bydliště. Tato vyjádření vedlejšího účastníka ze dne 22. 11. 2000 a ze dne 6. 12. 2000 byla 15. 12. 2000 doručena stěžovateli, který byl současně poučen o tom, že se může k předloženým dokumentům vyjádřit, a to ve lhůtě 10 dnů. Stěžovatel však v takto stanovené lhůtě svého práva vyjádřit se k prováděným důkazům nevyužil. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska práv stěžovateli zaručených Ústavou, Listinou a mezinárodními smlouvami o lidských právech ve smyslu čl. 10 Ústavy, avšak žádného porušení neshledal. Ústavní stížnost není důvodná. Hlavní námitka stěžovatele poukazuje zejména na ustanovení čl. 10 Ústavy ČSSR, č.100/1960 Sb., čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, které zaručují každému ochranu osobního vlastnictví ve vztahu k úsporám nabytým prací, nedotknutelnost vlastnického práva a právo pokojného užívání majetku. K porušení těchto práv stěžovatele mělo dojít vedle původního jednání Ministerstva vnitra i tím, že soudy prvního a druhého stupně neuložily žalovanému (vedlejšímu účastníkovi - Ministerstvu vnitra) povinnost vydat stěžovateli vkladní knížku se zůstatkem ve výši 856.321,20 Kčs, anebo částku, která byla k 9. 9. 1982 na této vkladní knížce uložena. Tato námitka týkající se vlastnického práva úzce souvisí s další námitkou, tentokrát zaměřenou proti postupu obecných soudů, které dle tvrzení stěžovatele nedostatečně zjistily skutkový stav, a tím porušily jeho právo na spravedlivý proces. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že není běžnou třetí instancí v systému obecného soudnictví, a proto po něm ani není možno požadovat, aby prováděl standardní dokazování, které nebylo z nějakého důvodu provedeno obecnými soudy. I když zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, skutečně ve svých ustanoveních §§42 a 48 připouští možnost provádět důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, nejedná se o procesní zvýhodnění stěžovatele, který neunesl v předchozím řízení před obecnými soudy své důkazní břemeno. V daném případě má Ústavní soud zato, že stěžovatel neprokázal existenci svého vlastnického práva k žalovaným peněžním prostředkům, jehož ochrany se touto ústavní stížností dovolává. Až pokud by bylo nepochybné, jaká finanční částka a zda se skutečně stala vlastnictvím stěžovatele, musel by se Ústavní soud zabývat tím, zda výše uvedené základní právo stěžovatele bylo či nebylo porušeno. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na právní názor vyslovený např. v rozhodnutích III. ÚS 366/97 nebo III. ÚS 44/94, dle něhož je článkem 11 Listiny chráněno pouze vlastnické právo existující a nikoli vlastnické právo tvrzené, které tvoří předmět řízení. Pokud se stěžovatel domnívá, že tyto skutečnosti týkající se jeho vlastnického práva k uvedeným mzdovým prostředkům je možné prokázat, měl tak učinit již v řízení před obecnými soudy v souladu se zásadou "vigilantibus iura" (nechť si každý střeží svá práva). V tomto řízení byl totiž stěžovatel navrhovatelem, tedy mohl a měl navrhovat další důkazy k prokázání tvrzených skutečností, o což však neusiloval ani v posledním odvolacím řízení, kde se až po několik let trvajícím řízení začal dovolávat svého vlastnického práva namísto původně zažalovaného vyplacení resp. vydání neoprávněného majetkového prospěchu. Z protokolu o jednání u Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 1. 1997 však lze zjistit, že stěžovatel resp. jeho zástupce výslovně prohlásil, že " žalobce žaluje svého zaměstnavatele za to, že mu finanční prostředky řádně nevyplatil". Rovněž z alternativně zpracovaného odvolání stěžovatele ze dne 22. 3. 1997 lze dovodit, že stěžovatel sám zřejmě nebyl o svém vlastnickém právu k žalovaným finančním prostředkům přesvědčen, když v bodě 2.3. nabízí i odůvodnění pro posouzení nároku jakožto nároku ze služebního poměru. Právní názor stěžovatele, který se v souvislosti s nároky vyplývajícími z vkladového vztahu dovolává údajného vlastnického práva, není nesporný ani s ohledem na důsledné občanskoprávní odlišování věcných práv a institutů závazkových. Vkladní knížka není cenným papírem, nýbrž je pouhým potvrzením o přijetí vkladu v určité výši a vkladový vztah vyjadřuje toliko obligační nárok oprávněné osoby na vyplacení peněžité částky odpovídající výši vkladu. Vzhledem k tomu, že vlastnické právo k předmětným finančním prostředkům se nepodařilo stěžovateli prokázat a v průběhu řízení nevyšly najevo žádné nové skutečnosti zásadního významu, přiklání se i Ústavní soud k právnímu názoru obecných soudů, že odvozené nároky pana H. je třeba posuzovat jako nároky mzdové podle příslušných ustanovení zákona č. 100/1970 Sb., o služebních poměrech příslušníků SNB. Tento zákon totiž upravuje služební poměr, práva a povinnosti z něho vyplývající, včetně hmotného zabezpečení příslušníků SNB. Názoru, že žalovaný nárok spadal pod režim zmíněného zákona č. 100/1970 Sb., přisvědčuje i jednoznačný postoj navrhovatele, který v řízení před soudem prvního stupně trval na tom, že se jedná o nárok pracovněprávní, tj. u příslušníka SNB o věc služebněprávní. Právě tyto vztahy upravuje zákon č. 100/1970 Sb., ve znění pozdějších předpisů. O ustanovení tohoto právního předpisu se opírá mimo jiné i část argumentace stěžovatelova odvolání ze dne 22. 3. 1997 proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7. Ve světle těchto zákonných ustanovení pak lze dát za pravdu Obvodnímu soudu pro Prahu 7 i Městskému soudu v Praze, které stěžovatelův peněžitý nárok považovaly za promlčený ve lhůtách dle §§129-131 zmíněného zákona. Z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud dále zjistil, že předmětné řízení před obecnými soudy nebylo stiženo žádnou podstatnou vadou, a neshledal ani extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním, skutkovými zjištěními a právními závěry napadených rozhodnutí. Pokud se jedná o stěžovatelem namítanou absenci skutečností, významných pro posouzení věci v právní rovině a vydání rozhodnutí ve smyslu ust. §157 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), ústavní stížnost není v této části dostatečně konkrétní. Z odkazu na uvedené ustanovení o.s.ř. vyplývá, že stěžovatel zřejmě brojí proti odůvodnění napadených rozsudků, kde postrádá odkaz soudu na provedené důkazy ohledně skutkového stavu a případné vysvětlení, proč nebylo provedeno dokazování další. V původním, později zrušeném rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 3. 1995, jsou však obsaženy všechny náležitosti požadované ust. §157 odst. 2 o.s.ř., tj. odkaz na důkazy (převážně listinné) v řízení provedené, ze kterých byl dostatečně zjištěn skutkový stav (přílohy A-M a přílohy 1, 2, 3), důvod pro neprovádění dalšího dokazování atd. I když byl tento rozsudek později částečně zrušen a v rozsudku novém ze dne 27. 1. 1997 se prvoinstanční soud, stejně tak jako soud odvolací v rozsudku ze dne 16. 1. 1998, zabývají především právním posouzením zjištěného skutkového stavu (námitkou promlčení a podmínkami pro vydání věci), domnívá se Ústavní soud, že skutková zjištění, na jejichž základě měl soud věc právně posoudit, nebyla za dané situace sporná, a tudíž výslovným neuvedením těchto skutkových zjištění včetně odpovídajících důkazů v nových rozsudcích nepochybily obecné soudy takovým způsobem, aby došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Rovněž v jednání, které předcházelo vyhlášení rozsudku Obvodním soudem pro Prahu 7 dne 27. 1. 1997, došlo k rekapitulaci dosud provedených důkazů podstatných pro rozhodnutí ve věci. Faktu, že skutkový stav nebyl mezi stranami sporný, přisvědčuje i to, že z žádné strany nebyla až na nepatrné výjimky na samém počátku řízení patrná snaha o doplnění dokazování. S odkazem na výše uvedené Ústavní soud opětovně zdůrazňuje, že nelze souhlasit s názorem stěžovatele, že soudy byly v dané věci ex officio povinny provádět důkazy a zjišťovat skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci. Zvláště pak, jedná-li se o řízení civilní, provádějí soudy (s výjimkou řízení podle ust. §120 odst. 2 o.s.ř.) výhradně důkazy navrhované účastníky řízení. Pokud by však i v takovém řízení vyšla najevo potřeba provést ke zjištění skutkového stavu důkazy jiné, než navrhované účastníky řízení, může soud tyto dle vlastního uvážení provést (§120 odst. 3 o.s.ř.). Není to však jeho povinností a v civilním řízení sporném taková praxe ani nebývá obvyklá. Ústavní soud, vycházeje z výše uvedených dílčích závěrů, shledal, že jde o návrh neopodstatněný i z důvodu, kterým se obecné soudy vůbec nezabývaly. Stěžovatel se od počátku domáhá (coby žalobce) svého údajného nároku před obecnými soudy vůči Ministerstvu vnitra ČR. Svou žalobu nejprve adresoval Obvodnímu soudu pro Prahu 1, ten však usnesením ze dne 4. 10. 1993, sp. zn. 25 C 175/93, vyslovil svou "místní nepříslušnost" s odůvodněním, že žádná ze žalovaných stran, tedy ani Ministerstvo vnitra ČR, "nemá své sídlo" v jeho obvodu. Postoupil věc (zjevně podle kritéria "sídla") Obvodnímu soudu pro Prahu 7, jenž svou příslušnost dále nezpochybnil. Žádný z obecných soudů ovšem neřešil otázku pasivní legitimace žalovaného (tedy Ministerstva vnitra ČR), plynoucí z hmotného práva, tedy otázku jeho způsobilosti být subjektem povinnosti odpovídající právu žalobce, jehož porušení mělo být předmětem civilního soudního řízení. Ze žaloby vyplývá, že nároky žalobce (stěžovatele) směřovaly ve skutečnosti proti československému Federálnímu ministerstvu vnitra, neboť byl v rozhodné době ve služebním poměru příslušníka Sboru národní bezpečnosti tehdejšího Československa a právě československé Federální ministerstvo vnitra podle jeho tvrzení neoprávněně disponovalo jeho peněžitým vkladem. Materiální legitimaci Ministerstva vnitra ČR v dané věci spatřoval žalobce (stěžovatel) v tom, že - jak výslovně uvádí ve své ústavní stížnosti - na toto ministerstvo "přešly práva a povinnosti" tehdejšího Federálního ministerstva vnitra, a to "v souvislosti se zánikem ČSFR". Federální ministerstvo vnitra je orgánem československého státu. Ministerstvo vnitra ČR je orgánem českého státu. Federální shromáždění ČSFR rozhodlo svým ústavním zákonem č. 542/1992 Sb. ze dne 25. 11. 1992 o "zániku" ČSFR k 31. 12. 1992. Česká republika a Slovenská republika, které vznikly na jejím místě, se staly nástupnickými státy zaniklého státu. Tento právní postup byl akceptován bez jakýchkoli výhrad celým mezinárodním společenstvím i mezivládními organizacemi. Česká a Slovenská Federativní Republika na jedné straně a Česká republika na straně druhé nejsou tudíž tímtéž státem a tímtéž subjektem mezinárodního práva. Zánik ČSFR byl formou rozpadu státu, jehož subjektivita zanikla. Nešlo naopak o secesi, kdy by se část dosavadního státu odtrhla a dosavadní stát by nadále existoval jako identický subjekt mezinárodního práva, pouze ve zmenšeném území. Jinými slovy, Česká republika není pokračovatelem Československa, ale pouze nástupnickým státem, na něhož přecházejí práva a povinnosti státu-předchůdce v souladu s normami mezinárodního práva o sukcesi státu a v rozsahu, které mezinárodní právo vymezuje. Otázku sukcese států řeší dosud převážně obecné (obyčejové) mezinárodní právo. Ustálené součásti institutu sukcese (sukcese ve vztahu ke smlouvám, ke státnímu majetku, státním archívům a státním dluhům), které byly již kodifikovány mnohostrannými mezinárodními úmluvami, upravují vztahy mezi státy a přechodu práv a povinností nástupnického státu v jeho vztazích k jednotlivcům se zásadně netýkají. K posledně uvedenému typu vztahů se vyjadřuje v jisté míře pouze obecné mezinárodní právo. Předně nutno zdůraznit, že "sukcesí států" se podle mezinárodního práva rozumí "nahrazení jednoho státu druhým v odpovědnosti za mezinárodní vztahy území" [čl. 2 Vídeňské úmluvy o sukcesi států ve vztahu ke smlouvám (č. 292/1999 Sb.)]. Institut sukcese států tak má výrazně územní povahu. Práva a povinnosti sukcesora se tedy vždy vztahují k území, za něž nově převzal mezinárodní odpovědnost, a tímto územím se i poměřují. Renomovaní autoři učebnic mezinárodního práva se vesměs shodují na tom, že ve vztahu mezi státem-sukcesorem a jednotlivci, kteří podléhali jurisdikci státu-předchůdce, se uplatňuje doktrína tzv. nabytých práv, která garantuje právní jistoty subjektů jeho vnitrostátního práva. Současně však pochybují o tom, že by tato doktrína byla součástí závazného mezinárodního obyčeje, neboť k tomu chybí jak všeobecná ustálená, dlouhodobá praxe států (usus longaevus), tak přesvědčení o právní závaznosti takové praxe v celém mezinárodním společenství (opinio necessitatis sive iuris) (Nguyen Quoc Dinh, Patrick Dailler, Allain Pellet: Droit international public, 4e édition, Paris, 1992, str. 513-515). Nejméně sporná jsou přitom nabytá práva v oblasti striktně pojatého soukromého práva, mnohem spornější naopak práva vzniklá ze vztahů veřejnoprávních. Jak vyplývá z vyjádření Ministerstva vnitra ČR, neměl stěžovatel v okamžik sukcese, tedy přechodu práv a povinností z československého na český stát, žádný faktický vztah ani k České republice, ani k jejímu státnímu území. K 31. 12. 1992 nebyl občanem ČSFR ani ČR, ani neměl na území ČSFR a ČR trvalé bydliště. Trvale naopak pobýval v zahraničí. Vztah, z něhož vyvozuje svá práva, je vztahem služebním, tedy veřejnoprávním. Nutno proto konstatovat, že České republice nevyplývá z obecného mezinárodního práva žádná povinnost převzít případné závazky jiného státu, byť svého předchůdce (ČSFR), vůči jednotlivci, jenž nebyl v okamžik sukcese nijak efektivně spjat se vznikajícím státem ani s jeho územím a jehož nárok byl založen na předpisech služební (veřejnoprávní) povahy. Ústavní zákon ČNR č. 4/1993 Sb. z 15. 12. 1992 o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky ve svém čl. 5, odst. 2 stanoví, že ČR přebírá majetková a jiná práva a závazky (neuvedené v čl. 4 téhož ústavního zákona), které pro ČSFR "ke dni jejího zániku vyplývaly z mezinárodního práva", a to s určitými výjimkami. Citovaný ústavní zákon je v souladu s čl. 112 odst. 1 Ústavy České republiky součástí jejího ústavního pořádku, neboť jde o ústavní zákon ČNR přijatý po 6. červnu 1992. Čl. 5 úst. zákona č. 4/1993 Sb. tak inkorporuje do vnitrostátního práva příslušné normy mezinárodního práva, včetně norem obyčejových. V souladu se svou argumentací dospěl Ústavní soud k závěru, že citovaný článek 5 na tento posuzovaný případ nedopadá, neboť mezinárodní právo České republice neukládá závazek ČSFR daného druhu vůči jednotlivci převzít, a tento závazek tedy není součástí sukcese podle mezinárodního práva. Čl. 4 citovaného ústavního zákona č. 4/1993 Sb. dále uvádí, že "Majetková a jiná práva a závazky České a Slovenské Federativní Republiky přecházejí jejím zánikem na Českou republiku v rozsahu stanoveném ústavním zákonem Federálního shromáždění nebo smlouvou mezi Českou republikou a Slovenskou republikou". Toto ustanovení zakotvuje rozsah sukcese v českém právním řádu (na úrovni ústavního pořádku). Jeho obsah (ve spojení s čl. 5) odpovídá platnému mezinárodnímu právu, podle nějž není ČR pokračovatelem ČSFR, a tudíž nepřebírá všechny majetkové závazky ČSFR, nýbrž jen některé z nich (jejichž převzetí jí ukládá československý ústavní zákon, smlouva se SR nebo mezinárodní právo). Ústavní zákon Federálního shromáždění ČSFR č. 624/1992 Sb. o zániku funkce soudců a o skončení pracovních a služebních poměrů v souvislosti se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky ze dne 17. prosince 1992, jenž má ve smyslu čl. 112 odst. 3 Ústavy ČR sílu prostého zákona, se k problematice služebních poměrů policistů vyjadřuje ve svém čl. 4. V souladu s ním "práva a povinnosti ze. skončených služebních poměrů ke státním orgánům a organizacím České a Slovenské Federativní Republiky zaniklým nebo zrušeným v souvislosti se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky a ze vztahů s těmito poměry souvisejících, které nebyly vypořádány ke dni 31. prosince 1992, přecházejí na Českou republiku a na Slovenskou republiku a budou vypořádány na základě dohody. mezi Českou republikou a Slovenskou republikou podle právních předpisů platných v době jejího uzavření.". Vzhledem k tomu, že cit. ústavní zákon č. 624/1992 Sb. upravuje okolnosti a důsledky skončení služebních poměrů "v souvislosti se zánikem ČSFR", bylo by možno ustanovení čl. 4 vykládat tak, že povinnosti ze služebních poměrů skončených před 31. 12. 1992 se nestaly předmětem sukcese a jednotlivec se jich před orgány sukcesorských států již nemůže dovolat (podle vyjádření MV ČR skončil služební poměr stěžovatele již k 1. 5. 1982, kdežto stěžovatel naopak tvrdí, že jeho služební poměr dosud formálně neskončil). Takový výklad je ovšem zjevně příliš restriktivní, neboť snižuje právní jistoty těch osob, jejichž služební poměr skončil před 31. 12. 1992, avšak případné povinnosti z něj nebyly ke dni sukcese vypořádány. Uvedeným výkladem by se podstatně vyprázdnil obsah doktríny tzv. nabytých práv. Ústavní soud se proto kloní k výkladu rozšiřujícímu, podle nějž jsou součástí sukcese i nevypořádané povinnosti ze služebních poměrů skončených před 31. 12. 1992, a takto rozumí obratu "povinnosti. ze vztahů s těmito poměry souvisejících, které nebyly vypořádány ke dni 31. 12. 1992" v čl. 4 úst. zákona č. 624/1992 Sb. Povinnosti podle čl. 4 vypořádala "Dohoda mezi vládou ČR a vládou SR o přechodu práv a povinností ze skončení služebních poměrů policistů." ze dne 14. ledna 1994. Byla publikována pod č. 60/1994 Sb. a na základě odkazu na ni v prostém zákoně českého právního řádu (č. 624/1992 Sb.) byla inkorporována do českého práva. Soudy jsou povinny ji použít. Uvedená mezivládní dohoda ve svém čl. 1 uvádí, že "práva a povinnosti ze skončených služebních poměrů policistů. přecházejí na Českou republiku a na Slovenskou republiku podle místa trvalého bydliště policisty., které měl ke dni 31. prosince 1992.". Citované smluvní ustanovení tak v plném rozsahu reflektuje platné mezinárodní právo, podle něhož ČR ani SR nejsou pokračovateli existence Československa a nepřebírají všechny závazky svého předchůdce. V souladu s doktrínou tzv. nabytých práv respektují tato práva ve vztahu k policistům, kteří mají v okamžiku sukcese úzký faktický vztah k jejich území (mají na něm trvalé bydliště). Nemohou však převzít závazky, jež jiný, zaniklý subjekt mezinárodního práva případně měl k příslušníkům svých ozbrojených bezpečnostních sborů v minulosti, kteří ovšem v okamžiku sukcese nepodléhají jejich vlastní jurisdikci. Na stěžovatele, který neměl ke dni 31. 12. 1992 na území ČSFR trvalé bydliště, nelze proto citované ustanovení mezivládní dohody o sukcesi aplikovat. Tento závěr platí i pro případ, kdyby - jak stěžovatel tvrdí - jeho poměr formálně trval i po r. 1982 a skončil ze zákona až dnem zániku ČSFR. Pasivní legitimace je předpokladem procesní způsobilosti být účastníkem soudního řízení. Jelikož takovou pasivní legitimací žalovaný (Ministerstvo vnitra ČR) před obecnými soudy nedisponoval, měly tyto soudy řízení v jeho věci zastavit. Ústavní soud tudíž neshledal v postupu a rozhodnutí obecných soudů ani porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces zakotveného v ust. čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, ani zásah do jeho vlastnického práva chráněného ust. čl. 11 odst. 1 Listiny, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 10 Ústavy ČSSR, č. 100/1960 Sb. Z výše uvedených důvodů nebylo možno ústavní stížnosti vyhovět, a proto ji Ústavní soud podle ust. §82 odst.1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, v celém rozsahu zamítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 30. ledna 2001