ECLI:CZ:US:2001:2.US.219.01
sp. zn. II. ÚS 219/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti P. K., zastoupeného Mgr. R. F., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8.1.2001, čj. 22 Ca 86/2000-15, a rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 10.10.1999, čj. FŘ/3944/110/1999, a rozhodnutí Finančního úřadu v Olomouci ze dne 15.4.1999, čj. 68693/99/379916/4431, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatel napadá v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a uvádí, že v rámci daňového přiznání daně z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 1998 uplatnil odčitatelnou položku od základu daně rovnající se částce 78.000,-Kč, která představovala úrok z úvěru poskytnutého na obstarání bytových potřeb stěžovatele (dříve poplatníka) ve smyslu ust. §15 odst. 10 zákona č. 586/1992 Sb., ve znění platném pro zdaňovací období roku 1998 (dále jen zákon o dani z příjmů). Vzhledem k tomu, že na zálohách na dani z příjmů stržených ze mzdy již do té doby zaplatil Kč 49.501,-Kč a jím vypočtená daňová povinnost činila Kč 28.748,--, požadoval vrácení přeplatku na shora uvedené dani ve výši 20.753,-Kč.
Dodatečným platebním výměrem ze dne 15.4.1999 č. 990000338 byl místně příslušným správcem daně stěžovateli doměřen rozdíl mezi jím vypočtenou daňovou povinností a daní vyměřenou ve výši 18.680,-Kč, takže byl stěžovateli dne 15.4.1999 vrácen přeplatek na dani z příjmů pouze v částce 2.073,-Kč.
Proti rozhodnutí správce daně podal stěžovatel odvolání, které bylo rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 10.10.1999, čj. FŘ/3944/110/1999, podle ust. §50 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků zamítnuto s odůvodněním, že stěžovatelem provedená výstavba bytové jednotky nespadá pod pojem "bytová potřeba" podle ust. §15 odst. 10 ve spojení s ust. §15 odst. 11 zákona o dani z příjmů, ve znění platném pro zdaňovací období roku 1998 a nelze proto zaplacené úroky uplatnit jako odčitatelnou položku od základu daně. Zamítavé rozhodnutí finančního ředitelství napadl stěžovatel žalobou ve smyslu ust. §247 a následujících občanského soudního řádu. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8.1.2001, čj. 22 Ca 86/2000-15, byla žaloba o přezkoumání správního rozhodnutí zamítnuta s tím, že žalobou napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem (§15 odst. 10 zákona o dani z příjmů).
Předmětný rozsudek byl prý zmocněnci stěžovatele doručen dne 9.2.2001, takže zákonná šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti byla zachována.
Ústavní stížnost odůvodnil stěžovatel poukazem na údajné porušení čl. 1 a čl. 90 Ústavy, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina").
Z obsahu odůvodnění návrhu vyplývá, že stěžovatel nesouhlasí s právním závěrem správce daně a přezkumného soudu ohledně výkladu pojmu "bytová potřeba", ve smyslu příslušných ust. zákona o dani z příjmů. V tomto směru poukazuje navrhovatel jak na znění §15 odst. 10 zákona č. 586/1992 Sb., ve znění zákona č. 210/1997 Sb., tak i na znění ust. §6 zákona č. 96/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a novelizaci předmětného ust. §15 odst. 10 a ust. §15 odst. 11 zákona o dani z příjmů zákonem č. 168/1998 Sb. Z těchto ust. zákona navrhovatel dovozuje, že "záměrem zákonodárce bylo zabezpečit, aby daňovou výhodu mohl využít poplatník, který za pomoci úvěru ze stavebního nebo hypotečního úvěru tak vyřeší bytovou potřebu sebe a svých blízkých". Předmětné ustanovení bylo znovu novelizováno, takže předmětem výkladu jak správce daně, tak i soudu se stal rovněž pojem "půdní vestavba", ke kterému oba subjekty dovodili, že není bytovou potřebou podle ust. §15 odst. 10 zákona o dani z příjmů. Tento výklad je podle názoru stěžovatele v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, což znamená porušení práva na rovnost v právech, spojenou s povinností orgánů státní správy a soudů interpretovat a aplikovat hmotné právo ústavně konformním způsobem. V této souvislosti se stěžovatel odvolává na závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu, uveřejněného pod č. 121/99 ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, str. 157 a následující.
Shora označeným způsobem výkladu předmětných ust. zákona o dani z příjmů lze podle tvrzení stěžovatele dospět k závěru, že půdní vestavba je změnou stavby podle ust. §15 odst. 10 písm. e) zákona o dani z příjmů a je tedy bytovou potřebou, s možností odečtu úroků ze stavebního spoření. V opačném případě by prý došlo k omezení jedné skupiny daňových poplatníků, která sice použila úvěr ze stavebního spoření na bytovou výstavbu jako jiné fyzické osoby, ovšem s tím, že nárok na odpočet úroků od základu daně nemá.
Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě vyplývá, že žaloba o přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 8.1.2001, čj. 22 Ca 86/2000-15, byla podle ust. §250j odst. 1 o.s.ř. zamítnuta, neboť předmětné správní rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem.
V odůvodnění rozsudku Krajský soud v Ostravě uvedl, že na základě smlouvy o budoucí nájemní smlouvě ze dne 11.5.1995 stěžovatel přestavěl půdní prostory v domě č. 14 na ulici Spojenců v Olomouci na bytovou jednotku, za použití poskytnutého překlenovacího úvěru. Stavba byla zkolaudována dne 10.11.1998, kdy vlastníkem nemovitosti a tím i nebytových prostor v domě byla Správa domovního fondu města Olomouc a stěžovatel byl v postavení budoucího nájemce bytové jednotky.
Zákon č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, platil pro rok 1998 ve znění zákona č. 333/1998 Sb., neboť podle znění čl. II. bodu 5 cit. zákona se příslušná ustanovení zákona o dani z příjmů týkající se mimo jiné i novelizace ust. §15 cit. zákona poprvé použijí na zdaňovací období roku 1998. Soud dospěl k závěru, že neshledal v napadeném správním rozhodnutí nezákonnost, pokud správce daně rozhodl, že se citované ust. §15 odst. 10, odst. 11 zákona o dani z příjmů na stěžovatele nevztahuje, neboť tento nesplňoval podmínku vlastnictví stavby, o jejíž změnu se jednalo. Bytovými potřebami podle ust. §15 odst. 10 písm. e) citovaného zákona, ve znění platném pro rok 1998, se rozuměla údržba a změna stavby bytového domu, rodinného domu nebo bytu ve vlastnictví podle zvláštního předpisu a bytu v nájmu nebo v užívání. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že v případě stěžovatele se nejednalo o byt ve vlastnictví podle zvláštního předpisu, ale o nebytový prostor, u nějž teprve kolaudačním rozhodnutím ze dne 10.11.1998 byla povolena změna užívání na byt. Jestliže znění ust. §15 odst. 10, odst. 11 předmětného zákona ve znění platném v roce 1998 taxativním způsobem stanovila podmínky za nichž lze odečíst částku, která se rovná úrokům zaplaceným ve zdaňovacím období z úvěru poskytnutého poplatníkovi na financování bytových potřeb, může soud pouze zkoumat, zda finanční orgány v případě, že nepřiznaly daňovému subjektu právo na uplatnění nezdanitelné části základu daně podle ust. §15 odst. 10 cit. zákona, postupovaly v souladu s výše uvedenými zákonným ustanovením či nikoli. Pokud však mezi bytové potřeby pro účely tohoto zákona (§15 odst. 10 písm. a) až g) zákona o dani z příjmů) není zařazena stavební úprava nebytového prostoru na byt, který je v nemovitosti, jež není ve vlastnictví daňového subjektu, pak nelze postup finančních orgánů vůči stěžovateli považovat za porušení zákonnosti.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Z obsahu podání je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky se kterými se již vypořádal přezkumný soud v napadeném rozsudku. Ke stěžovatelovým námitkám je třeba zdůraznit, že soud jako nezávislý orgán je v řízení a rozhodování vázán pouze zákonem.
Stěžejním problémem předmětné věci byla otázka, zda znění ust. §15 odst. 10 písm. e) zákona o dani z příjmů ve znění platném pro rok 1998 lze vztáhnout i na takovou změnu stavby, při které dochází ke vzniku nového bytu z prostor nezpůsobilých k bydlení, v daném případě půdní vestavby, kdy však stěžovatel prokazatelně nevlastnil nemovitost, ve které stavební změnu prováděl, a současně neměl a ani nemohl mít tento byt v nájmu nebo v užívání, neboť se v období do vydání kolaudačního rozhodnutí nejednalo o byt.
Znění ust. §15 odst. 10 zákona o dani z příjmů ve znění platném pro období roku 1998 uvádí, že "od základu daně lze odečíst částku, která se rovná úrokům zaplaceným ve zdaňovacím období z úvěru ze stavebního spoření a úrokům z hypotečního úvěru banky, sníženým o státní příspěvek ...... a použitým na financování bytových potřeb....". Bytovými potřebami se pro účely cit. zákona rozumí mimo jiné:
a) výstavba bytového domu, rodinného domu, bytu podle zvláštního právního předpisu nebo změna stavby, za předpokladu, že kolaudační rozhodnutí stavby pro bytové potřeby nabude právní moci do 4 let od okamžiku uzavření smlouvy o úvěru na financování bytových potřeb;
e) údržba a změna stavby bytového domu, rodinného domu nebo bytu ve vlastnictví podle zvláštního právního předpisu a bytů v nájmu nebo v užívání.
Co lze rozumět pod pojmem "změna stavby" zákon o dani z příjmů ve znění platném pro zdaňovací období roku 1998 nedefinuje a je proto nutno se obrátit při výkladu tohoto pojmu do oblasti upravené zákonem č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, který v ust. §139b odst. 3 definuje změny dokončených staveb tak, že se tím rozumí nástavby (při nichž se stavby zvyšují), přístavby (jimiž se stavby půdorysně rozšiřují a jsou vzájemně provozně propojeny s dosavadní stavbou) a stavební úpravy (při nichž se zachovává půdorysné i výškové ohraničení staveb. Z výše uvedeného je zřejmé, že půdní vestavba jako změna stavby (dříve definovaná v citovaném ust. zákona o dani z příjmu) je stavební úpravou, ke které je třeba stavebního povolení.
Současně je však třeba mít na zřeteli i znění ust. §15 odst. 11 zákona o dani z příjmů, ve znění platném pro zdaňovací období které uvádí, že jde-li o předmět bytové potřeby uvedený v odst. 10 písm. a) až c) cit. ust. může být základ daně snížen za podmínek v tomto ust. taxativně uvedených, jednou z těchto podmínek je vlastnictví předmětu bytové potřeby poplatníkem. Stejná podmínka (vlastnictví předmětu bytové potřeby) však platí i v případě údržby a změny stavby bytového domu, rodinného domu nebo bytu (ust. §15 odst. 1 písm. e) zákona o dani z příjmu, ve znění platném pro zdaňovací období roku 1998), když výjimka z výše uvedené zásady platí v případě cit. ustanovení pouze u bytů v nájmu nebo v užívání. Žádná z již citovaných možností taxativně uvedených v §15 zákona o dani z příjmů však na případ stěžovatele nedopadá takže, i když se Ústavní soud zcela neztotožnil s právním výkladem citovaných ustanovení zákona o dani z příjmů tak, jak jej provedl přezkumný soud, přesto je nucen s jeho výrokem o zamítnutí žaloby proti napadeným správním rozhodnutím souhlasit zejména z toho důvodu, že jimi nebylo porušeno subjektivní právo stěžovatele, aby ve věci bylo rozhodnuto na základě příslušného zákona a v jeho mezích.
Vzhledem k této skutečnosti neshledal senát Ústavního soudu v napadeném rozsudku Krajského soudu v Ostravě a předmětných rozhodnutích finančních orgánů porušení stěžovatelem tvrzených práv a svobod a ústavní stížnost byl proto nucen ve smyslu ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou o d m í t n o u t .
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 16. května 2001