ECLI:CZ:US:2001:2.US.22.01
sp. zn. II. ÚS 22/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti V. B., zastoupené JUDr. M. P., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2000, č. j. 30 Ca 219/98-24, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 9. 9. 1998, č. j. 4272b/98/FŘ/130, blíže neoznačenému rozhodnutí Finančního úřadu v Boskovicích a o návrhu uložit vedlejšímu účastníku povinnost uhradit stěžovatelce náklady řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V návrhu ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 11. 1. 2001 se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2000, č. j. 30 Ca 219/98-24, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 9. 9. 1998, č. j. 4272b/98/FŘ/130, a blíže neoznačeného rozhodnutí Finančního úřadu v Boskovicích, neboť je toho názoru, že postupem soudu a správních orgánů byla porušena její základní práva a svobody zaručená Ústavou, zejména čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 5 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelka především namítá, že vyměřením daňové povinnosti za druhé čtvrtletí roku 1995 ve výši 126.696,- Kč na základě daňového přiznání k dani z přidané hodnoty došlo k nesprávnému výkladu a aplikaci článku II bod 2, zákona č. 208/1997 Sb., o dani z přidané hodnoty, týkajícího se podmínek uplatnění odpočtu daně z přidané hodnoty, a dále namítá nesprávný postup při aplikaci ustanovení §33 odst. 12, §41 a §46 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve věci uplatněného dodatečného a opravného daňového přiznání a dodatečného vyměření daně podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud ústavní stížnost přezkoumal a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
V prvé řadě je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že proto nepřehodnocuje závěry obecných soudů, pokud jimi nedošlo k porušení ústavních zákonů a mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy ČR. Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu, jsou tak záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky se závěry finančních orgánů a krajského soudu ohledně výkladu aplikovaných ustanovení zákona č. 208/1997 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, kdy však stěžovatelka opakuje argumentaci, se kterou se krajský soud již odpovídajícím způsobem vypořádal, tzn., že v odůvodnění rozhodnutí uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Závěrům krajského soudu, který po provedeném řízení konstatoval, že správní orgány ve věci postupovaly zcela v souladu se zákonem, když dovodily, že z článku II bodu 2 zákona č. 208/1997 Sb., o dani z přidané hodnoty, kde je jasně stanoveno, že nárok na odpočet daně podle §19 odst. 2 nelze po 1. 1. 1998 v běžném ani dodatečném daňovém přiznání uplatnit u zdanitelných plnění, která se uskutečnila do 31. 12. 1995, však nelze z ústavního hlediska nic vytknout, stejně jako jeho závěrům ohledně zákonu odpovídající aplikaci ustanovení §46 odst. 5 věty druhé zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, o nemožnosti na daný případ aplikovat ustanovení §41 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků.
Ústavní soud konstatuje, že ve skutkově totožných věcech (odlišujících se pouze daňovým obdobím) téže stěžovatelky již rozhodoval usneseními, sp. zn. III. ÚS 22/01, I. ÚS 23/01, IV. ÚS 21/01, přičemž od závěrů zde uvedených neměl důvod se odchylovat.
Pokud stěžovatelka namítá porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, který stanoví, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, Ústavní soud konstatuje, že principy obsažené v těchto článcích se vztahují na všechna základní práva a svobody, jsou východiskem pro jejich interpretaci a lze je napadnout jen ve spojení s jiným konkrétním právem nebo svobodou. V napadeném čl. 11 odst. 5 Listiny, jenž je kompetenčním ustanovením, které základní právo nebo svobodu jedince přímo neobsahuje, je pak uznána nezbytnost vybírání daní, přičemž je současně zaručeno, že o právním základu nezbytnosti daní rozhoduje volený zastupitelský orgán a nikoli exekutiva.
Pokud stěžovatelka dále namítá porušení čl. 38 Listiny, které spatřuje zejména v tom, že rozhodnutí vedlejšího účastníka je nepřezkoumatelné, když neexistuje prvoinstanční rozhodnutí v listinné podobě, Ústavní soud konstatuje, že krajský soud se s touto námitkou zcela vypořádal, když v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že Finanční ředitelství v Brně správně aplikovalo ustanovení §46 odst. 5 větu druhou zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, kde je uvedeno, že za den vyměření daně a současně za den doručení tohoto rozhodnutí daňovému subjektu se považuje poslední den lhůty pro podání daňového přiznání nebo hlášení a bylo-li daňové přiznání nebo hlášení podáno opožděně, den, kdy došlo správci daně. Ustanovení, kterého se stěžovatelka dovolává, a to §41 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nelze v této věci použít, neboť v tomto ustanovení je uvedeno, že před uplynutím lhůty k podání přiznání nebo hlášení může daňový subjekt podat opravné přiznání nebo hlášení. Pro vyměřovací řízení se pak použije tohoto opravného přiznání nebo hlášení a k přiznání nebo hlášení předchozímu se nepřihlíží. Krajský soud tedy postupoval v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jež upravují průběh řízení a stěžovatelce nebylo upřeno právo na to, aby její věc byla projednána veřejně, v její přítomnosti, a aby se mohla vyjádřit ke všem provedeným důkazům.
Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že zásah do práv stěžovatelky, jichž se v návrhu dovolává, shledán nebyl, rozhodnutí krajského soudu i rozhodnutí správních orgánů byla vydána v rámci příslušných ustanovení zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 208/1997 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, i občanského soudního řádu. Krajský soud v Brně své rozhodnutí o zamítnutí žaloby stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 9. 9. 1998, č. j. 4272b/98/FŘ/130, vyčerpávajícím způsobem odůvodnil a na toto odůvodnění Ústavní soud odkazuje.
Za tohoto stavu věci senát Ústavního soudu ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl pro její zjevnou neopodstatněnost.
Z důvodu odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost se Ústavní soud nezabýval návrhem stěžovatelky podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, na uložení povinnosti vedlejšímu účastníku řízení uhradit stěžovatelce náklady řízení, neboť zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti zakládá i důvod zjevné neopodstatněnosti návrhu s ní spojeného.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. 10. 2001
JUDr. Jiří Malenovský
předseda II. senátu Ústavního soudu