ECLI:CZ:US:2001:2.US.221.99
sp. zn. II. ÚS 221/99
Usnesení
II. ÚS 221/99
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti 1. V. M., a 2. B. Ma., zastoupených Mgr. J. Č., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 2. 1999, sp. zn. 31 Ca 118/98, a 31 Ca 152/98, proti rozhodnutí Okresního úřadu v Hradci Králové, pozemkového referátu, ze dne 24. 4. 1998, č. j. RP 1 - 257/171 R So (3), a proti rozhodnutí Okresního úřadu v Hradci Králové, pozemkového referátu, ze dne 4. 6. 1998, č. j. RP 1 - 257/171 R so (4), takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé napadli ústavní stížností ze dne 29. 4. 1999, doplněnou podáním ze dne 2. 6. 1999, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 2. 1999, sp. zn. 31 Ca 118/98, a 31 C1 152/98, kterým byla potvrzena rozhodnutí Okresního úřadu v Hradci Králové, pozemkového referátu, ze dne 24. 4. 1998, č. j. RP 1 - 257/171 R So (3), a ze dne 4. 6. 1998, č. j. RP 1 - 257/171 Ro So (4), podle nichž stěžovatelé nejsou vlastníky nemovitostí specifikovaných ve výrocích těchto rozhodnutí v katastrálním území K., avšak přísluší jim náhrada za nevydané pozemky podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdy a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě).
Stěžovatelé jsou toho názoru, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, zaručený Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") v čl. 36 odst. 1 a zároveň namítají porušení svého práva vlastnit majetek zaručený čl. 11 odst. 1 Listiny. Rovněž podle stěžovatelů bylo porušeno jejich ústavními předpisy zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, nebot' soud měl mít stále na zřeteli čl. 90 Ústavy ČR. K porušení namítaných práv došlo zejména tím, že krajský soud shledal postup pozemkového referátu zákonným a bez dalšího převzal za prokázané, že předmětné pozemky jsou ve
II. ÚS 221/99
vlastnictví fyzických osob, aniž provedl důkaz přídělovými listinami, na základě nichž mohli přídělci získat předmětné nemovitosti do svého vlastnictví..
Ústavní soud si, s ohledem na ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření a spis od Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního úřadu v Hradci Králové, pozemkového referátu.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost podanou stěžovatelem č. 2 považuje za nepřípustnou, nebot' tento stěžovatel proti rozhodnutí pozemkového úřadu sám opravný prostředek nepodal. Ústavní stížnost podanou stěžovatelem č. 1 pak krajský soud považuje za nedůvodnou. Senát krajského soudu přezkoumal v nařízeném jednání zákonnost napadených rozhodnutí pozemkového úřadu v rozsahu uplatněných námitek v opravném prostředku. V něm stěžovatel č. 1 namítal, že předmětné nemovitosti jsou ve vlastnictví fyzických osob jen pomyslně, nebot' byly jeho rodině protiprávně odejmuty (ukradeny). Vycházel nepochybně z přesvědčení, že když byl majetek jeho rodině ukraden, nemohl být později platně převeden na jiného. Přitom vlastnictví nemovitostí přídělci nijak nezpochybňoval. Přesto byl v tomto směru na jednání dne 12. 2. 1999 soudem dotázán, zda nějakým způsobem zpochybňuje vlastnictví přídělců, příp. jejich právních nástupců. Jeho procesní postoj byl zachycen v protokole o jednání a proto nebylo potřebné a účelné provádět, příp. opakovat dokazování toho, co bylo přesvědčivě prokázáno v řízení před správním orgánem a nebylo ani namítáno. Důvody uvedené v ústavní stížnosti jsou jiné, než byly uplatněny v přezkumném soudním řízení. Napadená rozhodnutí pozemkového úřadu byla krajským soudem přezkoumána a nebyl shledán důvod pro jejich zrušení.
Okresní úřad v Hradci Králové, pozemkový referát, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v dané věci vycházel z ustanovení §5 zákona o půdě, že povinnou osobou k vydání nemovitosti muže být jen osoba právnická, nikoliv osoba fyzická. Pozemkový úřad nemá ze zákona pravomoc zasahovat do vlastnických práv fyzických osob, nabytých v dědickém popř. přídělovém řízení. To, že přídělové řízení nebylo zapsáno do pozemkové knihy (kde zůstal zápis na původní vlastníky) by nemělo být k tíži přídělcům, nebot' to měly odstranit správní orgány. O přídělovém řízení se zachovaly listiny, které jsou založeny ve správním spisu, jiné listiny nebyly zjištěny. Pozemkový úřad pak opakovaně stěžovatele č. 1 upozorňoval na možnost využít postupu podle ustanovení §8 zákona po půdě.
Pokud se týká stěžovatele č. 2, Ústavní soud konstatuje, že tento stěžovatel nepodal řádný opravný prostředek proti rozhodnutí pozemkového referátu ze dne 4. 6. 1998, č. j. RP 1 - 257/171 R So (4). Stěžovatel č. 2 nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Ústavní stížnost podaná stěžovatelem č. 2 je tak s ohledem na citované ustanovení nepřípustná.
Ústavní soud dále přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv stěžovatele č. 1 a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, :nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelem č. 1, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí správních orgánů a obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a
II. ÚS 221/99
svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR.Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích a vykonanými skutkovými zjištěními.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel č. 1 uplatňuje důvody (nedostatečné zjištění stávajícího vlastníka předmětných pozemků a neprovedení dokazování ohledně namítané zdánlivosti vlastnictví fyzických osob - přídělců), které nebyly v řádném řízení před správními orgány ani před obecným soudem uplatněny. Krajský soud se odpovídajícím způsobem vypořádal s odvoláním stěžovatele č. 1 proti správním rozhodnutím, tzn., že v odůvodnění rozhodnutí uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval.
Stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 32/95. Ústavní soud konstatuje, že každý případ je nezbytné posuzovat s ohledem na jeho individuální odlišnosti. V daném případě se jednalo o přechod nemovitostí do vlastnictví státu na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945, o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Mad'arů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa, kdy orgány ve věci rozhodující se nezabývaly a také neprovedly navrhovaný důkaz rozsudkem Národního soudu ze dne 22. 10. 1948. Stěžovatel č. 1 však neprokázal, že by v provedeném řízení navrhoval provedení jakýchkoliv dalších důkazů, pouze tvrdil, že ohledně předmětných pozemků existuje vlastnictví fyzických osob jen pomyslně, nebot' tyto nemovitosti byly jeho rodině ukradeny. Ústavní soud tedy uzavírá, že citovaný nález Ústavního soudu nelze v tomto případě aplikovat.
Stěžovatel č. 1 v ústavní stížnosti namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud konstatuje, že tento článek Listiny stanoví právo na soudní a jinou právní ochranu. Každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Stěžovateli bylo umožněno, aby se obrátil se svou věcí na nezávislý soud, který o ní jednal a vydal příslušné rozhodnutí. Uvedený článek Listiny zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručuje úspěch v soudním sporu.
Pokud se týká namítaného porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že dle ustálené judikatury Ústavního soudu při ochraně vlastnického práva musí jít o vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující a nikoli pouze o tvrzený nárok na ně. Pouhý spor o vlastnictví, v němž existence vlastnického práva in concreto má být teprve zjištěna nebo takové právo má být konstituováno, ústavně chráněn není. Proto ani ústavní ochranu účastníků restitučního řízení nelze vnímat jako ochranu vlastnického práva v úvahu přicházejících oprávněných osob. Z uvedeného důvodu nelze akceptovat námitku stěžovatele č. 1, že v daném případě došlo k porušení čl. 11 Listiny.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 90 Ústavy ČR, s ohledem na jeho systematické zařazení v ústavě ČR je zřejmé, že uvedený článek v podstatě garantuje zásadní principy činnosti soudní moci. Ústavnímu soudu proto nepřísluší ani hodnotit, zda v souzené věci došlo k porušení uvedených principů, nebot' se nejedná o ústavně garantovaná základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Z tohoto hlediska se tedy podle názoru Ústavního soudu nelze uvedeného článku dovolávat.
Je tedy zřejmé, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do namítaných základních práv a svobod stěžovatele č. 1, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout, a to ve vztahu ke stěžovateli č. 1 podle
II. ÚS 221/99
ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, pro její zjevnou neopodstatněnost, a ve vztahu ke stěžovateli č. 2 podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona, pro nepřípustnost.
Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti ve vztahu ke stěžovateli č. 2 pro nepřípustnost, nepožadoval již Ústavní soud odstranění vad plné moci tohoto stěžovatele.
Poučení: Proti rozhodnutí ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 3. 5. 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda II. senátu Ústavního soudu