ECLI:CZ:US:2001:2.US.223.01
sp. zn. II. ÚS 223/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti R. N., zastoupeného JUDr. L. K., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 1. 2001, sp. zn. 10 To 189/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu a namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 3, 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, 3 písm. c), d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti navrhovatelova podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou a Ústavní soud ji projednal.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. l písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")].
Z ústavní stížností napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícímu rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 5. 2000, sp. zn. 5 T 144/99, bylo Ústavním soudem zjištěno, že stěžovatel byl pravomocně odsouzen za trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona, trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona a za sbíhající se trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2 trestního zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců. Stěžovatel ústavní stížností napadá rozhodnutí odvolacího soudu, když stejně jako v řízení před obecnými soudy tvrdí, že jeho trestní stíhání bylo zastaveno, že u JUDr. S. došlo ke kolizi zájmů a že nedošlo k výslechu svědka T. a poškozené V.
K věci samé Ústavní soud odkazuje na svoji dřívější judikaturu, ve které dovodil, že výrazným znakem právního státu je, že vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem, za nepostradatelné podmínky, že právě stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, když zmíněná pravidla představuje právě trestní řád, a že jednání fyzické osoby je třeba považovat za trestný čin, pakliže je za takové označeno zákonem (čl. 39 Listiny), a podmínky trestnosti jsou dány podmínkami trestní odpovědnosti. Z dostupných podkladů je zřejmé, že tomu tak bylo i v průběhu řízení před obecnými soudy v projednávané věci. Odůvodnění napadených rozhodnutí prokazují, že se obecné soudy věcí důkladně zabývaly a hodnotily veškeré předložené důkazy. Z odůvodnění je dále zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti opětovně namítá skutečnosti, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. K tomu Ústavní soud konstatuje, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. S námitkami stěžovatele o tvrzeném zastavení trestního stíhání, kolizi zájmů JUDr. S. a výslechu poškozené V. se již dostatečným způsobem vypořádal Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí. S námitkou nevyslechnutí svědka T. se pak obdobně důkladně vypořádal soud prvního stupně na str. 19 svého rozhodnutí, kde přesvědčivě zdůvodnil nadbytečnost tohoto důkazu. Zde Ústavní soud odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle které obecný soud není v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu, neboť účelem dokazování je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to pouze v takovém rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí.
V této souvislosti dále Ústavní soud poznamenává, že stěžovatel opominul skutečnost, že soudní moc, tak jak je konstituována Ústavou ČR, je svěřena obecným soudům především k tomu, aby ony zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům (čl. 90), přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý a nestranný (čl. 82 odst. 1). Ústavní soud se zabývá eventuálním porušením běžných práv teprve tehdy, pokud takové porušení současně znamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Jedině tehdy je Ústavní soud oprávněn (a povinen) využít svých mimořádných pravomocí a zasáhnout do nezávislého soudního rozhodování. Odůvodnění rozhodnutí obou obecných soudů však jednoznačně svědčí o tom, že oba obecné soudy se všemi námitkami stěžovatele (shodnými s tvrzeními v ústavní stížnosti) podrobně zabývaly, vyložily k nim své stanovisko a způsobem zcela dostatečným a ve shodě s požadavky zákona závěr o vině stěžovatele odůvodnily, včetně toho, proč obhajobou nabízený důkaz odmítly.
V rámci odůvodnění svých rozhodnutí oba obecné soudy uvedly a přesvědčivě vysvětlily, co kterým důkazem bylo zjištěno, proč a kterým důkazům věřily, stejně jako proč a které důkazy pominuly. V naznačeném směru ani Ústavnímu soudu ČR nezbývá než odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, ve kterých nelze spatřovat postup rozporný se zákonem, či dokonce promítající se do roviny protiústavnosti, a to ani z hlediska samotného hodnocení důkazů, když i v tomto směru obecné soudy respektovaly kriteria stanovená zákonem (§2 odst. 6 trestního řádu), a to při zachování hranic ústavnosti vymezující právo na spravedlivý proces. Nezbývá než uzavřít, že namítané právo stěžovatele na spravedlivý proces v projednávané věci nebylo porušeno, když jeho trestní stíhání bylo vedeno z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Stejně tak nebylo porušeno jeho právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, který také rozhodl o oprávněnosti trestního obvinění proti němu. Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Tvrzení stěžovatele o porušení jím uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno.
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. 10. 2001
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu Ústavního soudu