ECLI:CZ:US:2001:2.US.228.01
sp. zn. II. ÚS 228/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti 1) B. Z. a 2) M. Z., zastoupených JUDr. K. D., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.1.2001, čj. 22 Cdo 352/99-179, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 25.9.1998, čj. 15 Co 17/98-152, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti brojí stěžovatelé proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 30.1.2001, čj. 22 Cdo 352/99-179, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25.9.1998, čj. 15 Co 17/98-152, když ke skutkové a právní stránce věci uvádí, že v řízení vedeném před Okresním soudem v Pelhřimově pod, sp. zn. 7 C 533/94, se domáhali určení vlastnictví ke stavbě rybníka na pozemcích v kat. území S. anebo určení vlastnictví k pozemkům zaplaveným rybníkem. Prvostupňový soud rozhodl tak, že v prvém případě návrhu vyhověl a ve druhém případě návrh zamítl. Odvolací soud pak návrh zamítl i ve vyhovující části výroku. Dovolací soud dovolání stěžovatelů zamítl.
Podle názoru stěžovatelů obecné soudy porušily práva a svobody zaručené Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), konkrétně čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje každému se domáhat svého práva stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu, čl. 38 odst. 2 Listiny, který zaručuje, aby jeho věc byla projednána veřejně bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a rovněž, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Současně stěžovatelé namítají, že předmětné soudy porušily i čl. 90 Ústavy ČR, neboť soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.
Podle tvrzení stěžovatelů jejich právní předchůdci postavili na dotčených pozemcích v souladu s tehdy platnými právními předpisy v roce 1935 rybník, když vlastnictví k zaplaveným pozemkům řešili údajnou výměnou pozemků ve vlastnictví jiných fyzických osob za výměnu dalších pozemků, tehdy náležejících právním předchůdcům stěžovatelů. Odvolacímu soudu stěžovatelé vytýkají, že na daný případ aplikoval obecný zákoník občanský z roku 1811 (bez konkrétní citace zákonného ustanovení) a dále zákon č. 86/1912 říš. zák. Dovolací soud navíc prý citoval v souvislosti s danou právní věcí ustanovení, která před obecnými soudy vůbec nezazněla (§418 obecného zákoníku občanského z roku 1811, dále jen "o.z.o."), což prý porušilo právo stěžovatelů se k takovéto změně právního náhledu vyjádřit, resp. předložit nové důkazy.
Navrhovatelé spatřují porušení svých ústavně zaručených práv rovněž v údajném odepření vlastnických práv ke stavbě rybníka, neboť Nejvyšší soud prý v jiném případě (v rozsudku NS ze dne 28.5.1998, čj. 2 Cdon 1192/97) dospěl při řešení otázky, zda rybník je či není stavbou a samostatnou věcí z hlediska občanskoprávního, k naprosto odlišnému právnímu závěru.
Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích se zjišťuje, že odvolací soud v řízení o určení vlastnického práva navrhovatelů proti odpůrcům J. H., Z. T., M. V. a J. H. rozhodl tak, že v části výroku o určení vlastnického práva stěžovatelů ke stavbě rybníka se tato mění tak, že návrh na určení, že stěžovatelé (dříve navrhovatelé) jsou spoluvlastníky, každý jednou polovinou stavby rybníka, se zamítá.
Rozsudek soudu I. stupně v části výroku o zamítnutí návrhu na určení vlastnického práva stěžovatelů k pozemkům zůstal rozsudkem odvolacího soudu nedotčen. V odůvodnění rozsudku odvolací soud uvedl, že odpůrkyně ve svém odvolání uvedly, že stavba rybníka v žádném případě nemůže být ve vlastnictví stěžovatelů, neboť ta byla postavena ještě za účinnosti obecného zákoníku občanského z roku 1811, podle kterého platila zásada, že vlastníkem pozemku, na němž je stavba postavena, je vlastník pozemku. Tuto zásadu bylo sice možno prolomit, ale pouze za situace, kdy právním důvodem oddělení vlastnictví stavby od vlastnictví pozemku byla písemná smlouva o zřízení práva stavby s obligatorním vkladem do pozemkové knihy, když však nic takového nebylo stěžovateli ani tvrzeno, ani prokázáno. V otázce právního hodnocení dospěl odvolací soud k závěru, že po skutkových zjištěních soudu I. stupně je nutné posuzovat vznik vlastnictví ke stavbě podle předpisů platných a účinných v době vzniku této stavby. Z dosavadních zjištění lze vzít za prokázané, uvedl kasační soud, že právní předchůdci stěžovatelů jako stavebníci vědomě stavěli na cizím pozemku, z čehož je možno dovodit, že stavba se tak stala součástí pozemku, tj. vlastnictvím vlastníka pozemku, a nikoli naopak. Z tohoto důvodu proto nemohlo platně dojít k převodu vlastnictví na stěžovatele postupní smlouvou, když ovšem nemohlo dojít ani k vydržení vlastnického práva ke stavbě, a to ze stejných důvodů, které důvodně vedly prvoinstanční soud k závěru o neexistenci podmínek pro vydržení vlastnického práva k pozemkům.
Dovolací soud ve svém rozsudku ze dne 30.1.2001, čj. 22 Cdo 352/99-179, dovolání stěžovatelů podle ust. §243b odst. 1 o.s.ř., ve znění platném před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. zamítl, když konstatoval, že dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, neboť podle bodu 17. hlavy první části dvanácté občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné. Poukázal na skutkové závěry, o něž soudy nižších stupňů opřely svá rozhodnutí a zdůraznil, že jestliže odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, když při tom vycházel ze skutečností zjištěných soudem prvního stupně, pak jeho postup nelze označit za nesprávný a nezakládá proto námitku stěžovatelů, že jim byla tímto způsobem odňata možnost jednat před soudem ve smyslu ust. §237 odst. 1 o.s.ř., jako důvodnou.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud nezjistil vadu řízení, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a jiné vady řízení rovněž nezjistil, přezkoumal dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu z hlediska stěžovateli uplatněného dovolacího důvodu podle ust. §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř., tedy správnost aplikace ust. §418 o.z.o. z roku 1811, když z obsahu dovoláním napadeného rozsudku zjistil, že podle citovaného ust. byla věc posuzována. V souvislosti s výkladem shora uvedeného zákonného ustanovení dospěl dovolací soud k závěru, že je nutno se ztotožnit s takovým výkladem ust. §418 o.z.o. jenž uvádí, že "při hodnocení právních následků stavby s vědomím vlastníka pozemku prováděné je nutno rozeznávati, zda jde o stavebníka poctivého či nepoctivého. Při tom poctivost se týká vlastnictví k pozemku a tudíž poctivý je stavebník, který je poctivým držitelem pozemku. Naproti tomu, ví-li stavebník, že staví na cizím pozemku, ale domnívá-li se, že vlastník s tím souhlasí, nelze použít §418, věty 3, neboť v takovém případě neuznáváme na nabytí pozemku, nýbrž nanejvýše na nabytí nějakého užívacího práva k tomuto pozemku".
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá skutečnost, že stěžovatelé učinili předmětem řízení o ústavní stížnosti stejné námitky, se kterými se již v rámci dovolacího řízení vypořádal dovolací soud.
Nejprve je třeba konstatovat, že ve smyslu ust. §72 odst. 1 písm. a) zák.č. 182/1993 Sb. je posledním opravným prostředkem, který zákon k ochraně práva stěžovatelů poskytuje v případě, že je ve věci přípustné dovolání, rozsudek dovolacího soudu. Z tohoto pohledu je tedy především nutno zkoumat, zda právě předmětným rozsudkem dovolacího soudu byla porušena práva tvrzená stěžovateli.
Oporu pro svou argumentaci, uvedenou v ústavní stížnosti, spatřují navrhovatelé v právních závěrech Ústavního soudu, uvedených v nálezech tohoto soudu ze dne 11.12.1997, sp. zn. IV. ÚS 218/95 a ze dne 24.9.1998, sp. zn. III. ÚS 139/98. K citovaným nálezům Ústavního soudu je nutné konstatovat, že se na údajné porušení cit. čl. Listiny a Ústavy v daném případě nevztahují. V případě nálezu Ústavního soudu označeného sp. zn. III. ÚS 139/98 šlo o situaci, kdy odvolací soud potvrdil rozsudek soudu I. stupně, avšak své rozhodnutí opřel o právní názor odlišný od právního názoru soudu prvního stupně, když jej však během ústního jednání nevyslovil a neumožnil tak účastníkům řízení se k němu vyjádřit. Nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 218/95 (uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku č. 9, roč. 1997 - III. díl, pod č. 160) naopak reflektuje situaci, kdy po zahájení odvolacího řízení právní zástupce vedlejších účastníků za nepřítomnosti stěžovatelů rozšířil návrh, aniž příslušný soud takto změněný návrh stěžovatelům doručil a vydal o něm ve smyslu ust. §95 odst. 1 o.s.ř. rozhodnutí.
Navrhovatelé se dále dovolávají právního názoru Ústavního soudu, vysloveného v nálezu tohoto soudu ze dne 9.2.2000, sp. zn. II. ÚS 384/2000 (dosud nepublikován). Zde je nutno zdůraznit, že Ústavní soud v dané věci řešil otázku čistě restituční, kdy vlastnictví budov tvořící součást bývalého mlýna č.p. 24 v kat. území S. bylo zcela nepochybné, což však ze strany stěžovatelů v případě stavby rybníka prokázáno nebylo. Odvolací soud správně dospěl k závěru, že s ohledem na dobu vybudování rybníka je nutno celou věc posuzovat dle příslušných ust. o.z.o. z roku 1811 a není proto právně relevantní otázka, zda ta část rybníka, která se nachází na sporných pozemcích může být považována za samostatnou nemovitost. Krajský soud vycházel při svém hodnocení z tehdy platné právní zásady , že stavba je součástí pozemku ("superficies solo cedit"), pokud ovšem stavebník jednal při zřízení stavby "poctivě". Takové jednání právních předchůdců stěžovatelů se však v průběhu řízení navrhovatelům rovněž nepodařilo prokázat, neboť tito vědomě, jak vyplynulo z obecnými soudy citovaných důkazů, stavěli na cizích pozemcích. Na této skutkové situaci nic nezmění ani tvrzení stěžovatelů, že stavební povolení ke zřízení rybníka bylo vydáno otci stěžovatele. V této souvislosti poukazuje Ústavní soud na nález Nejvyššího správního soudu ze dne 12.10.1932 č. 12.913/30, uveřejněný ve sbírce Boh. A 10066/32, který uvádí pod bodem I. : "povolení udělené stavebním úřadem ke stavbě na cizím pozemku není samo o sobě způsobilé, aby se dotklo práv vlastníka tohoto pozemku; pod bodem II.: "ani stavební povolení udělené nevlastníku pozemku samo o sobě, ani pasivní chování vlastníka pozemku v komisionálním řízení stavebním samo o sobě není s to, aby projevilo ony soukromoprávní účinky v právní sféře vlastníka stavebního pozemku, jež pojí předpis §418 o.z.o. ke stavbě na cizím pozemku".
Rovněž námitka stěžovatelů o údajné "překvapivé" aplikaci příslušných ust. o.z.o. z roku 1811 odvolacím soudem neobstojí neboť, jak vyplývá z rozsudku dovolacího soudu, byli to žalovaní, kteří v odvolání proti rozsudku soudu I. stupně poukázali na nutnost aplikace ust. §418 o.z.o. na daný právní problém a stěžovatelům tak byla v rámci odvolacího řízení poskytnuta možnost se k těmto tvrzením vyjádřit. Tím, že odvolací soud ze správně zjištěného skutkového stavu soudem I. stupně vyvodil jiné právní závěry (dle ust. §220 odst. 1 občanského soudního řádu), nemohlo dojít k porušení stěžovateli tvrzených práv, zaručených Listinou.
Vlastnické právo ke stavbě rybníka, jak to uvádí stěžovatelé, nebylo v průběhu řízení rovněž prokázáno a nemůže být tedy ani předmětem možného porušení čl. 11 Listiny.
V případě možnosti namítaného porušení shora uvedených článků Listiny ze strany Nejvyššího soudu, stěžovatelé argumentují shodně, jako je tomu v případě rozsudku odvolacího soudu a Ústavnímu soudu nezbylo než odkázat v tomto směru na své již citované závěry.
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení proto návrh ve smyslu ust. §43 odst. 2 písm. a) zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 2. května 2001