ECLI:CZ:US:2001:2.US.229.99
sp. zn. II. ÚS 229/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského v právní věci navrhovatelky S., s.r.o., zastoupené advokátem JUDr. Z. B., o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Děčíně ze dne 12. 11. 1998, čj. E 289/97-58, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 1. 1999, čj. 10 Co 51/99-64, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí. Domnívá se, že jimi došlo k porušení jejích práv, garantovaných čl. 38 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí, přiložených k ústavní stížnosti, a ze spisu Okresního soudu v Děčíně, sp. zn. E 289/97, jež si Ústavní soud k projednání věci vyžádal, bylo zjištěno následující:
F. C. B. (dále též "oprávněný") jako věřitel požádala u Okresního soudu v Děčíně o uznání rozsudku Krajského soudu v Katowicích ze dne 28. října 1994, sp. zn. XIII GC 290/94/9, s doložkou právní moci a vykonatelnosti ze dne 2. 12. 1994, a dále o výkon tohoto rozsudku vůči stěžovatelce (v původním řízení žalovaná, resp. povinná). Uvedeným rozsudkem polského soudu byly stěžovatelce uloženy povinnost zaplatit žalobci 231.763.200,- PLN s příslušenstvím a povinnost uhradit náklady soudního řízení. Rozsudek byl doručen právnímu zástupci stěžovatelky dne 24. 4. 1996 u Okresního soudu v Děčíně.
Okresní soud v Děčíně usnesením ze dne 14. 10. 1997, čj. E 289/97-32, nařídil podle rozsudku Krajského soudu v Katowicích ze dne 29. 10. 1994, sp.zn. XIII GC-290/94/P, k uspokojení pohledávky oprávněného (F. C. B.) v částce 23.176,32 PLN (původně 231.763,200 PLN) s příslušenstvím výkon rozhodnutí přikázáním uplatněné pohledávky z účtu stěžovatelky u peněžního ústavu Komerční banka Děčín. Stěžovatelce zakázal s účtem, v rozhodnutí dále specifikovaným, až do výše uplatněné pohledávky nakládat. Soud v odůvodnění uvedl, že jsou splněny podmínky pro uznání a výkon rozhodnutí dle Smlouvy mezi ČSSR a PLR o právní pomoci a úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných, pracovních a trestních (vyhláška ministra zahraničních věcí č. 42/1989 Sb., dále též "Smlouva o právní pomoci"), čl. 53 až 56.
Proti uvedenému rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, v němž uplatnila obdobné námitky jako později v ústavní stížnosti. Tvrdila, že soud pochybil tím, že předal právnímu zástupci navrhovatele písemnosti, jež nebyly přeloženy do českého jazyka, a tím stěžovatelce znemožnil účastnit se řízení před Krajským soudem v Katowicích. Okresní soud v Děčíně jednal v rozporu se zákonem č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále též "ZMPS"), jímž se měl řídit, neboť mezi Českou republikou a Polskou republikou neexistuje "ani bilaterální ani multilaterální smlouva o uznání a výkonu rozhodnutí v civilních a obchodních věcech". V doplnění odvolání stěžovatelka uvádí, že ve věci nebyl dán "písemný souhlas se smlouvou s ujednáním o příslušnosti zahraničního soudu". Domnívá se proto, že řízení mělo proběhnout u soudu českého.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 15. 1. 1998, čj. 10 Co 763/97-37, usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Rozhodnutí soudu prvního stupně považoval za nepřezkoumatelné, pokud jde o otázku splnění podmínek uznání a výkonu předmětného rozhodnutí. Upozornil, že dle čl. 55 odst. 2 Smlouvy o právní pomoci je třeba k návrhu na uznání nebo výkon rozhodnutí připojit kromě rozhodnutí (resp. jeho ověřeného opisu) a potvrzení o právní moci a vykonatelnosti ještě potvrzení o tom, že účastník, jenž se jednání neúčastnil, byl náležitě a včas předvolán k jednání, podle právního řádu smluvní strany, na jejímž území bylo rozhodnutí vydáno, popřípadě byl náležitě zastoupen, a potvrzení o tom, že tomuto účastníkovi bylo náležitě doručeno rozhodnutí, jež má být vykonáno, spolu s poučením o možnosti podat proti němu opravný prostředek. Ve spise přitom bylo pouze rozhodnutí s doložkou právní moci a vykonatelnosti. Okresní soud se měl dále zabývat tím, zda byl Krajský soud v Katowicích soudem pravomocným k projednání uvedené věci, a také, zda doručování písemností povinnému proběhlo v souladu s čl. 9 Smlouvy o právní pomoci.
Okresní soud v Děčíně napadeným usnesením ze dne 12. 11. 1998, čj. E 289/97-58, shodně se svým předchozím rozhodnutím ze dne 14. 10. 1997, čj. E 289/97-32, nařídil výkon předmětného rozhodnutí. Podle odůvodnění znovu přezkoumal podmínky pro uznání a výkon rozhodnutí podle Smlouvy o právní pomoci a dospěl k závěru, že byly v projednávané věci splněny. Rozsudek, jenž měl být vykonán, je opatřen doložkou právní moci a vykonatelnosti. Pravomoc justičního orgánu, který rozsudek vydal, byla dána podle čl. 37 odst. 2, věta druhá, Smlouvy o právní pomoci, neboť na území, kde má sídlo navrhovatel, se nachází předmět sporu. Podle jeho názoru nebyla stěžovatelce odňata možnost se řízení zúčastnit, neboť byla včas obeslána (předvolání včetně poučení převzal její právní zástupce). Návrh na výkon rozhodnutí byl podán příslušnému soudu v ČR a byl doplněn příslušnými dokumenty (potvrzení o tom, že stěžovatelka byla řádně a včas předvolána a zastoupena, doručný list o převzetí předmětného rozsudku Krajského soudu v Katowicích atd.). Pokud jde o doručování písemností stěžovatelce, soud uvedl, že byly předány právnímu zástupci stěžovatelky, jenž je dobrovolně převzal. Doručení tak naplňovalo podmínky čl. 9 Smlouvy o právní pomoci. Právní zástupce dokonce na písemnosti reagoval.
Uvedené rozhodnutí stěžovatelka napadla odvoláním, v němž opětovně namítala, že se soud nevypořádal s otázkou pravomoci Krajského soudu v Katowicích. Uvedený soud měl být ve věci věcně a místně nepříslušný, neboť stěžovatelka nedala písemný souhlas k případnému řešení sporu u uvedeného soudu. Namítá také, že veškerá korespondence byla vedena v polském jazyce, a stěžovatelka tedy nebyla řádně a včas předvolána a nemohla se zúčastnit jednání.
Krajský soud v Ústí nad Labem druhým z napadených usnesení ze dne 29. 1. 1999, čj. 10 Co 51/99-64, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dle názoru odvolacího soudu postupoval okresní soud správně dle Smlouvy o právní pomoci a náležitě se vypořádal se všemi rozhodujícími skutečnostmi. Se závěry soudu prvního stupně se odvolací soud zcela ztotožnil.
Rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem napadla stěžovatelka dovoláním a ústavní stížností, přičemž v obou podáních uvádí v zásadě shodné argumenty. Oba české soudy údajně nesprávně vycházely z toho, že majetkový spor mezi právnickou osobou České a Polské republiky je upraven "mezinárodní smlouvou mezi ČSSR a PLR ze dne 3. 4. 1989", neboť smlouvy o mezinárodním obchodním styku se řídí "převážně" Úmluvou OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (č. 160/1991 Sb.), Úmluvou o promlčení při mezinárodní koupi zboží a dalšími a též zákonem č. 97/1963, o mezinárodním právu soukromém a procesním. Oba soudy také "opomněly", že povinná a oprávněná osoba nesjednaly ve smyslu §37 odst. 3 ZMPS příslušnost cizího soudu. Žaloba proto měla být podána u soudu českého. V ústavní stížnosti stěžovatelka nadto uvedla, že jí byly "písemnosti předány bez překladu z polského do českého jazyka", a vzhledem k tomu jí nebyla dána možnost náležitě se účastnit soudního jednání v Katowicích.
Nejvyšší soud ČR dovolání usnesením ze dne 12. 1. 2000, čj. 21 Cdo 1090/99-91, pro nepřípustnost odmítl.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisovým materiálem a dospěl k závěru, že není odůvodněná.
Ústavní soud již mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Namítaná porušení Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
Stěžovatelka se především domnívá, že obecné soudy při rozhodování nesprávně aplikovaly Smlouvu mezi ČSSR a PLR o právní pomoci a úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných, pracovních a trestních, namísto zákona č. 97/1963 Sb. a Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží a Úmluvy o promlčení při mezinárodní koupi zboží.
Podle ustanovení §2 ZMPS se použije ustanovení tohoto zákona, jen pokud něco jiného nestanoví mezinárodní smlouva, kterou je Československá socialistická republika (nyní Česká republika) vázána. Jinými slovy, je-li určitý okruh hmotně či procesně právních vztahů upraven mezinárodní smlouvou splňující uvedenou podmínku, příslušná ustanovení ZMPS se nepoužijí. Tak tomu bylo právě v projednávaném případě.
Stěžovatelka se též mylně domnívá, že české soudy měly použít Úmluvu OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží a Úmluvu o promlčení při mezinárodní koupi zboží. Uvedené dokumenty totiž obsahují unifikující hmotněprávní přímé normy, zatímco Smlouva o právní pomoci obsahuje především normy mezinárodního práva procesního a normy kolizní. Otázku aplikace hmotněprávních či kolizních norem mohl rozhodovat pouze polský soud, jenž posuzoval věc meritorně. České obecné soudy v rámci uznání a výkonu pravomocného a vykonatelného rozhodnutí správně vycházely z článků 52-58 Smlouvy o právní pomoci, jež obsahují speciální úpravu uznání a výkonu rozhodnutí vydaného justičními orgány druhé smluvní strany. Tím je tedy vyloučeno použití příslušných ustanovení o uznání a výkonu cizích rozhodnutí v ZMPS a smluv, jejichž aplikaci navrhovala stěžovatelka, a to proto, že ty příslušnou úpravu neobsahují. České obecné soudy nemohly přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí, tedy ani otázku případného použití Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží či Úmluvy o promlčení při mezinárodní koupi zboží. Ústavní soud nicméně upozorňuje na čl. 90 první z uvedených úmluv (č. 160/1991 Sb.), podle něhož "Tato Úmluva se nedotýká jakékoli mezinárodní dohody, která již byla nebo bude uzavřena a jež obsahuje ustanovení, týkající se věcí upravených touto Úmluvou, jestliže strany mají místo podnikání na území států, jež jsou smluvními stranami takové dohody." Případná použitelnost Úmluvy OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží v určité záležitosti tedy nemůže sloužit jako důvod k vyloučení použitelnosti dvoustranné smlouvy o právní pomoci v téže záležitosti.
Obecné soudy se také řádně zabývaly tím, zda jsou v daném případě naplněny podmínky pro uznání a výkon rozhodnutí, tedy mimo jiné i tím, zda soud, jenž ve věci rozhodoval, měl pravomoc ve věci rozhodovat podle Smlouvy o právní pomoci, a zda účastníku nebyla odňata možnost řádně se účastnit řízení. I při posuzování těchto podmínek postupoval správně podle Smlouvy o právní pomoci, která je speciálně upravuje. Otázka doručování písemností je upravena čl. 9 Smlouvy, z něhož plyne, že v projednávaném případě mohla Česká republika jako dožádaný stát doručit písemnosti v polském jazyce, pokud byl adresát ochoten je dobrovolně převzít. Dobrovolné přijetí jednotlivých písemností právním zástupcem stěžovatelky je přitom zaznamenáno ve spise (srov. č.l. 22, 23, 25, 26, 50, 51, 52, 54). Irelevantní je též argument stěžovatelky, že písemně nesjednala příslušnost cizího soudu podle ustanovení §37 odst. 3 ZMPS, a ve věci tudíž měly rozhodovat české soudy. I v tomto ohledu se uplatní již zmíněná subsidiarita použitelnosti ZMPS, který se použije jen tehdy, nestanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného (§2). Pravomoc cizího soudu může tedy být dána, vedle ujednání stran sporu, také ujednáním států v mezinárodní smlouvě. Tak tomu bylo i v projednávaném případě, kdy pravomoc polského soudu vyplývala z čl. 37 odst. 2 Smlouvy o právní pomoci.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že v projednávaném případě nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Proto mu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2001 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu