ECLI:CZ:US:2001:2.US.239.98
sp. zn. II. ÚS 239/98
Usnesení
II. ÚS 239/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti F., zastoupené advokátem Mgr. R.P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 1998, sp. zn. 13 Co 9/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhala zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 1998, sp. zn. 13 Co 9/98, s tím, že podle jejího přesvědčení městský soud nezabránil porušení ústavními zákony chráněných práv stěžovatelky a sám porušil její ústavní právo na to, aby se mohla domáhat svého práva u nezávislého soudu či u jiného orgánu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále právo na to, aby soud přezkoumal zákonnost rozhodnutí o jejich ústavních právech ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že dne 28. 2. 1997 podala návrh na privatizaci společnosti C., a to MF ČR. Přestože mělo toto ministerstvo k dispozici více nabídek, předložilo vládě ke schválení pouze jeden návrh, a to návrh P., který vláda svým usnesením č. 315 schválila. Stěžovatelka nesouhlasila s provedenou privatizací a současně namítla, že o způsobu privatizace nebyla informována. Proto podala u Obvodního soudu pro Prahu 1 žalobu o určení neplatnosti vládního usnesení. Řízení ve věci bylo soudem prvního stupně zastaveno (stěžovatelka v návrhu nesprávně uvedla, že žaloba byla zamítnuta) usnesením ze dne 5. 12. 1997, sp. zn. 13 C 182/97, neboť stěžovatelka podala určovací žalobu ve smyslu §80 odst. c), občanského soudního řádu, ohledně oblasti, která nespadá do pravomoci soudu v občanskoprávním řízení. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, ve kterém Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 2. 1998, č. j. 13 Co 9/98-16, napadené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, vzhledem k tomu, že věc není ve smyslu §7 občanského soudního řádu způsobilá k projednání před soudem a nejsou tedy splněny podmínky řízení ve smyslu §103 občanského soudního řádu.
Ústavní soud si, s ohledem na ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení a spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 13 C 182/97.
II. ÚS 239/98
Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé nepochopení stěžovatelky, že usnesení vlády, jímž byl schválen privatizační projekt podle §10 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, není správním rozhodnutím, ale rozhodnutím podle čl. 76 Ústavy ČR, které nelze přezkoumávat v soudním řízení na základě žaloby podle §79 občanského soudního řádu, protože nejde o věc, kterou může projednávat a rozhodovat soud v občanském soudním řízení (§7 odst. 1) a ani žádný jiný zákon pravomoc soudu projednávat a rozhodovat takovou věc neupravuje. Nejde ani o žalobu podle §247 a násl. občanského soudního řádu, protože usnesení vlády není rozhodnutím správního orgánu, což v případě usnesení vlády schvalující privatizační projekt ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění zákona č. 210/1993 Sb., zcela jasně vylučuje z možnosti přezkoumání soudem. Toto ústavní stížnost zcela pomíjí a uchyluje se k frázovitosti. Ústavní stížnost pak městský soud považuje za neopodstatněnou.
MF ČR, jako vedlejší účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti navrhlo odmítnutí ústavní stížnosti a uvedlo, že stěžovatelka předložila Ústavnímu soudu dne 9. 10. 1997 ústavní stížnost proti usnesení vlády č. 315 ze dne 21. 5. 1997, která byla Ústavním soudem dne 9. 4. 1998 pod sp. zn. III. ÚS 380/97 odmítnuta, neboť Ústavní soud není k jejímu projednání příslušný. K otázce přezkumu rozhodnutí o privatizaci a zrušení usnesení Vlády ČR ve věci privatizace MF ČR zdůraznilo, že ustanovení §10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, stanoví, že na rozhodování o privatizaci se nevztahují obecná ustanovení o správním řízení a že toto rozhodnutí nepodléhá přezkoumání soudem.Výtky směřující k průběhu privatizace i rozhodnutí vlády o privatizaci společnosti C., považuje MF ČR za neoprávněné. Vládě České republiky byl předložen k odsouhlasení pouze jeden nabyvatel, neboť se jednalo o návrh rozhodnutí o privatizaci přímým prodejem předem určenému nabyvateli.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani
ústavnost napadeného usnesení zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná. Ústavní soud se ztotožnil se shora uvedenými vyjádřeními účastníka i vedlejšího účastníka řízení a neshledal nic, co by prokazovalo, že postupem odvolacího soudu byly překročeny meze ústavnosti. Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí se vypořádal se všemi námitkami, které byly v opravném prostředku uplatněny, a vyčerpávajícím způsobem své rozhodnutí odůvodnil.
Pokud stěžovatelka namítá porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že tento článek Listiny stanoví právo na soudní a jinou právní ochranu. Každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutími orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. Tato uvedená práva stěžovatelky postupem soudu porušena nebyla. Stěžovatelce bylo umožněno, aby se obrátila se svou věcí na nezávislý soud, který o ní jednal a vydal příslušné rozhodnutí. Uvedený článek Listiny zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručuje úspěch v soudním sporu.
Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že zásah do práv stěžovatelky, jichž se v návrhu dovolává, shledán nebyl.
Za tohoto stavu věci senát Ústavního soudu návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 27. 2. 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu