ECLI:CZ:US:2001:2.US.245.01
sp. zn. II. ÚS 245/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele K. K., zastoupeného advokátkou JUDr. J. V., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, čj. 20 Cdo 2849/2000-114, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2000, čj. 26 Co 305/2000-96, a proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 9. 3. 2000, čj. P 181/99-79, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel se svým návrhem podaným k poštovní přepravě dne 23. 4. 2001 domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení obecných soudů. Dle jeho názoru jimi došlo k porušení práva na spravedlivý proces, rovnosti účastníků a k porušení zásady ústnosti.
Z přiloženého rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, čj. 20 Cdo 2849/2000-114, a ze spisu Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. P 181/99, zjistil Ústavní soud následující:
Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo pro nepřípustnost odmítnuto dovolání navrhovatele proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2000, čj. 26 Co 305/2000-96. Uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 9. 3. 2000, čj. P 181/99-79, jímž Okresní soud Praha-západ zamítl návrh navrhovatele na obnovu řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. Nc 113/98.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze v případech, kdy to zákon připouští (§237 až §239 o.s.ř.). Z toho Ústavní soud již v minulosti dovodil závěr, že pokud zákon dovolání nepřipouští, není možno jej považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje (viz. např. nález sp. zn. III. ÚS 40/93, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 1, C. H. Beck, 1994, str. 47 a násl.; usnesení sp. zn. I. ÚS 22/93, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 311 a násl.; usnesení sp. zn. I. ÚS 129/97, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C. H. Beck, 1998, str. 431 a násl.). Na znalosti mezí práva na dovolání musí Ústavní soud trvat již proto, že při podání ústavní stížnosti je navrhovatel povinně zastoupen osobou znalou práva - advokátem. V takových případech proto lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva - v daném případě práva podat dovolání.
Podle cit. ustanovení §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb, o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2000, čj. 26 Co 305/2000-96, byl doručen právní zástupkyni navrhovatele dne 24. 8. 2000, přičemž je nutno jej pokládat za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána k přepravě dne 23. 4. 2001, je zřejmé, že návrh byl podán po lhůtě uvedené v ustanovení §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh podaný po lhůtě stanovené tímto zákonem, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2001 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj