ECLI:CZ:US:2001:2.US.252.01
sp. zn. II. ÚS 252/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Z. D., právně zastoupené Mgr. M. V. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 30 C 57/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 26. 4. 2001, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 30 C 57/2000, a to pro porušení čl. 2 odst. 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 90 věta první Ústavy.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. 4. 2001, č. j. 30 C 57/2000, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky se žádostí, aby bylo zrušeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 25. 7. 2000, č.j. OBP-27/CZ-2000, a aby věc byla vrácena Ministerstvu vnitra ČR k dalšímu řízení.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka byla rozhodnutím Okresního úřadu Praha - východ, referátu vnitřních věcí, ze dne 15. 5. 2000, č. j. RP 19/00, č. j. 320/00, shledána vinnou přestupkem dle ust. §42 odst. 1 písm. d) zák. č. 200/1990 Sb. o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, a to porušením ust. §46 odst. 1. písm. f) zák. č. 288/1995 Sb. o střelných zbraních a střelivu, jehož se měla dopustit tím, že jako držitelka zbrojního průkazu změnila dne 16. 7. 1997 místo trvalého pobytu, aniž tuto skutečnost v zákonné lhůtě oznámila orgánu Policie ČR. Dále stěžovatelka nepožádala o vydání nového zbrojního průkazu a průkazu zbraně. Za uvedené jednání jí byla uložena pokuta ve výši 1 500,- Kč. Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí odpor, v němž uvedla, že změnu trvalého pobytu oznámila Policii ČR - orgánu pověřenému vést evidenci obyvatel, i když ne příslušnému okresnímu ředitelství. Vzhledem k tomu, že Policie ČR má právní subjektivitu jako celek, má stěžovatelka za to, že tím splnila svoji oznamovací povinnost i ve smyslu §46 odst. 1 písm. f) zák. č. 288/1995 Sb. o střelných zbraních a střelivu. Stěžovatelka připustila, že nepožádala o vydání nového zbrojního průkazu a průkazu zbraně. Okresní úřad Praha - východ, referát vnitřních věcí, vydal dne 19. 6. 2000 další rozhodnutí č. j. RP 19/00, č. j. 320/00, kterým stěžovatelku opět uznal vinnou přestupkem dle ust. §42 odst. 1 písm. d) zák. č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, porušením ust. §46 odst. 1 písm. f) zák. č. 288/1995 Sb., jehož se stěžovatelka měla dopustit tím, že v zákonné lhůtě neoznámila Policii ČR změnu trvalého pobytu a nepožádala o vydání nového zbrojního průkazu a průkazu zbraně. Proti tomuto dalšímu rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání. Ministerstvo vnitra CR, rozhodnutím ze dne 25. 7. 2000, č.j. OBP-27/CZ-2000, odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Okresního úřadu Praha - východ ze dne 19. 6. 2000, č. j. RP 19/00, č. j. 320/00, zamítlo.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že i přesto, že Ministerstvo vnitra ČR uznalo za správné tvrzení stěžovatelky, že řádně a včas oznámila Policii ČR změnu trvalého pobytu (a tak stěžovatelka v zákonném termínu pouze nepožádala o vydání nového zbrojního průkazu a průkazu zbraně), odvolání stěžovatelky v plném rozsahu zamítlo. Podle názoru stěžovatelky se tak Ministerstvo vnitra ČR dopustilo nesprávného právního posouzení věci, které je v rozporu se skutkovými zjištěními učiněnými v průběhu správního řízení. Rovněž soud při vydání svého rozhodnutí dovodil vinu stěžovatelky v příkrém rozporu se zjištěným skutkovým stavem, že stěžovatelka řádně a včas oznámila Policii ČR změnu trvalého pobytu (pouze poté nepožádala o vydání nového zbrojního průkazu a průkazu zbraně), avšak i přes toto zjištění žalobu zamítl a nezrušil rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR, kterým byla stěžovatelka mimo jiné uznána vinnou tím, že v zákonné lhůtě neoznámila Policii ČR změnu trvalého pobytu.
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Podle ust. §46 odst. 1 písm. f) zák. č. 228/1995 Sb. o střelných zbraních a střelivu, je fyzická osoba, které byl vydán zbrojní průkaz, povinna požádat do 5 dnů příslušné okresní ředitelství policie o vydání nového zbrojního průkazu a průkazu zbraně v případech, kdy došlo ke změně jména, příjmení nebo místa pobytu držitele zbrojního průkazu, a odevzdat uvedené doklady obsahující původní jméno, příjmení nebo místo pobytu.
Obvodní soud při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí orgánu státní správy tedy dospěl ke správnému závěru, že stěžovatelka výše uvedenou povinnost nesplnila, a proto žalobu stěžovatelky zamítl.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát zaujal stanovisko, že Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy, a že proto nespadá do jeho pravomoci postup a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat a zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, nepostupují-li obecné soudy v souladu s Listinou, zejm. s ustanoveními hlavy páté, a svým postupem a rozhodnutím pak porušují právo na spravedlivý proces, či jiná základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Pravomoc Ústavního soudu je dána také tam, kde právní závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu s jejich skutkovým zjištěním. V projednávané věci však nejde o tento případ. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Pouze z té skutečnosti, že obecné soudy zaujímají ke zjištěnému skutkovému stavu jiný právní názor než stěžovatelka, nelze dovodit porušení ústavně zaručených práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících orgánů byl porušen čl. 2 odst. 3 nebo čl. 39 Listiny, ani čl. 90 věta první Ústavy.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 29. května 2001