ECLI:CZ:US:2001:2.US.26.2000
sp. zn. II. ÚS 26/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti L. H., zastoupené JUDr. T.V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 11. 1999, č.j. 7 Co 2753/99 - 121, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatelky podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu a namítá, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Z přiložených rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu vyplývá následující skutkový stav věci. Návrhem ze dne 30. 9. 1998 se Česká republika - Finanční úřad v Dačicích - domáhala vůči stěžovatelce neúčinnosti darovací smlouvy ve smyslu §42a občanského zákoníku, kterou daňový dlužník - syn stěžovatelky M. P., daroval stěžovatelce v rozhodnutí uvedené nemovitosti v úmyslu zkrátit navrhovatele jako daňového věřitele a stěžovatelka nemohla při náležité pečlivosti nepoznat tento úmysl. Po obsáhlém dokazovaní, když byla provedena řada listinných důkazů a provedeno množství výslechů, soud prvního stupně zjistil, že ke dni 13. 8. 1996, kdy byla uzavřena darovací smlouva, měl M. P. u správce daně daňové nedoplatky na dani z příjmů a na dani silniční. V téže době u něj také probíhala daňová kontrola. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že k darovací smlouvě došlo v posledních třech letech před podáním žaloby, a to mezi osobami blízkými a úmysl dlužníka zkrátit věřitele a vědomost obdarované -stěžovatelky - o takovém úmyslu se tedy podle §42a občanského zákoníku předpokládá. Bylo tedy na stěžovatelce, aby prokázala, že nemohla úmysl svého syna poznat ani při náležité pečlivosti. V tom ale stěžovatelka důkazní břemeno neunesla. V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně obsáhle vysvětlil, proč se stěžovatelce nepodařila prokázat existence údajné peněžité půjčky jejímu synovi, na jejíž úhradu, jak tvrdila stěžovatelka, měl jí její syn darovat předmětné nemovitosti.
Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, když, obdobně jako v ústavní stížnosti, tvrdila, že synovi půjčila 350 000 Kč na stavbu chaty a darovací smlouva sloužila právě na úhradu této půjčky. Její syn jí nikdy nesděloval své dluhy a stěžovatelce nic takového nebylo známo, když naopak z jejich styku vyplynulo, že jeho rodina netrpí existenčními problémy.
Krajský soud v Českých Budějovicích ústavní stížností napadeným rozhodnutím, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný a zákonu odpovídající, a to podle §219 občanského soudního řádu. Odvolací soud uvedl, že okresní soud provedl bezchybné a zákonu odpovídající zhodnocení celé řady provedených důkazů, které do sebe zapadají a správně na zjištěný skutkový stav aplikoval ustanovení §42a občanského zákoníku, když stěžovatelce se nepodařilo unést důkazní břemeno k tvrzení, že by poskytla svému synovi a daňovému dlužníku půjčku na vybudování rekreační chaty.
Stěžovatelka podává proti rozhodnutí odvolacího soudu ústavní stížnost, když porušení práva na spravedlivý proces a dalších jí uváděných práv podle obsahu ústavní stížnosti spočívá toliko v jejím nesouhlasu s citovaným odůvodněním odvolacího soudu, týkajícího se neunesení důkazního břemene stěžovatelkou k jejímu tvrzení ohledně půjčky jejímu synovi. Stěžovatelka argumentuje stejně jako v řízení před obecnými soudy, tedy, že synovi půjčila 350 000 Kč na stavbu chaty a darovací smlouva sloužila právě na úhradu této půjčky. Její syn jí nikdy nesděloval své dluhy a stěžovatelce nic takového nebylo známo, když naopak z jejich styku vyplynulo, že jeho rodina netrpí existenčními problémy a tedy úmysl jejího syna zkrátit věřitele jí nebyl znám.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání navrhovatelky. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou a Ústavní soud ji projednal.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. l písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")].
K ústavní stížnosti se vyjádřila předsedkyně senátu 7 Co Krajského soudu v Českých Budějovicích, která uvedla, že byly splněny podmínky ustanovení §42a odst. 2 občanského zákoníku sloužícího k ochraně zájmů věřitelů, když tvrzení stěžovatelky o půjčce 350 000 Kč synovi nebylo podpořeno jakýmkoliv provedeným důkazem. Navíc stěžovatelka neprokázala ani skutečnost, že nemohla úmysl svého syna zkrátit věřitele poznat ani při náležité pečlivosti.
Věc byla v další fázi řízení před Ústavním soudem přezkoumána z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a ke stěžovatelkou namítanému porušení uvedených ústavně zaručených práv nedošlo.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pouze opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizuje s právními závěry, které přijaly jak okresní soud, tak i odvolací soud ve stížností napadeném rozhodnutí. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a oba obecné soudy se s nimi řádně a obsáhle vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Tvrzení stěžovatelky uvedená již v řízení před obecnými soudy a opakovaná v ústavní stížnosti ji neposunují do ústavně právní roviny a ústavní stížnost tak postrádá jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci. Obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, když postupovaly v souladu se zákonným předpisem, kterým je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, do jehož ustanovení se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Svůj postup obecné soudy řádně a obsáhle odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však podle konstantní judikatury Ústavního soudu není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Jestliže bylo zjištěno, že k odporovatelnému právnímu úkonu došlo v posledních třech letech před podáním žaloby, a to mezi osobami blízkými, bylo na stěžovatelce, jak správně konstatovaly obecné soudy, aby prokázala své tvrzení, že ani při náležité pečlivosti nemohla poznat úmysl svého syna zkrátit věřitele. Obecné soudy v tomto případě provedly dokazování, které plně odpovídalo požadavkům práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny, a jehož provedení ostatně ani stěžovatelkou zpochybněno nebylo, a v rámci nezávislého soudního rozhodování na zjištěný skutkový stav zcela ústavně konformním způsobem aplikovaly příslušné ustanovení občanského zákoníku. Nelze považovat za porušení základních práv stěžovatelky, jestliže rozhodnutí soudu neodpovídalo názorům stěžovatelky, když podstata ústavní stížnosti spočívá toliko v polemice s právními závěry obecných soudů. Ústavní soud z tohoto pohledu neshledal důvod pro zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Tvrzení stěžovatelky o porušení jí uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno.
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., odmítnut.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. 11. 2001
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu