ECLI:CZ:US:2001:2.US.264.2000
sp. zn. II. ÚS 264/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského v právní věci navrhovatele M. F., zastoupeného advokátkou JUDr. E. K., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 2. 2000, čj.16 Ca 168/99-32, 16 Ca 169/99, 16 Ca 170/99, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 21. 4. 1999, čj.6977/110/98, čj. 5064/110/1/98 a čj. 5064/110/98, a proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu v Novém Boru ze dne 19. 12. 1997, č. 970000556, čj. 37170/97/175970/5947 ve znění rozhodnutí téhož úřadu ze dne 30. 3. 1998, čj. 15798/98/175970/6057, č. 970000558, čj. 37170/97/175970/5947 a č. 970000560, čj. 37176/97175970/5947, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí. Domnívá se, že jimi došlo k porušení práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
K porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces mělo dojít tím, že napadená rozhodnutí finančního úřadu neobsahují označení hmotněprávních předpisů, podle nichž bylo rozhodováno, ale pouze odkaz na ustanovení §46 odst. 7 a pro rok 1993 též §49 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, což je v rozporu s ustanovením §32 odst. 2 písm. d/ cit. zákona. Stěžovatel tím byl připraven o právo bránit se ve spravedlivém procesu. Nápravu uvedeného pochybení nezajistil ani soud. Dále uvádí, že výroky rozhodnutí finančního ředitelství a finančního úřadu postrádají důkazní oporu. Finanční úřad se po vrácení věci finančním ředitelstvím nezabýval rozporem ve výpovědích svědků a stěžovatele a neodstranil tento stav, jak bylo jeho povinností. Oba orgány měly v rozhodnutí uvést, proč "věří svědkům a ne stěžovateli". K pochybení došlo údajně i tím, že finanční úřad nezabezpečil výpovědi všech svědků, ačkoli k tomu měl prostředky. Oba orgány pouze "presumovaly", že svědci, pokud by se dostavili, by vypovídali shodně se svědky ostatními. Na podporu tohoto závěru využily prohlášení stěžovatele ze dne 11. 8. 1998, v němž uvedl, že své dodavatele zastihl, ti mu ovšem odmítli vydat potvrzení o existenci vzájemných obchodů. Krajský soud chybil tím, že uvedený postup shledal konformním se zákonem. Na podporu závěrů finančního ředitelství měly svědčit i osoby, o nichž stěžovatel netvrdil, že by s nimi v letech 1993 a 1994 obchodoval; tato svědectví mu tak byla pro toto období "k tíži". Krajský soud se tím opomněl zabývat v důsledku toho, že řízení o všech třech žalobách proti rozhodnutí finančního ředitelství spojil ke společnému řízení. K uvedenému způsobu hodnocení důkazů se stěžovatel nemohl vyjádřit v daňovém řízení, neboť s výsledkem tohoto hodnocení se mohl seznámit teprve po rozhodnutí finančního ředitelství. Daňové orgány údajně také nehodnotily důkazy "volně, nýbrž svévolně" a to výlučně ve svůj prospěch. Stěžovatel splnil svou zákonnou povinnost předložit ke svým tvrzením důkazní prostředky a tvrzení finančního úřadu o neexistenci svých dodavatelů vyvrátil výpisy z veřejných rejstříků. To však neplatí o daňových orgánech. Tím, že soud v tomto bodě shledal žalobu nedůvodnou, nezajistil stěžovateli rovnost zbraní ve spravedlivém daňovém procesu.
Z připojených spisových materiálů Finančního ředitelství v Novém Boru, Finančního ředitelství v Ústí nad Labem a Krajského soudu v Ústí nad Labem, týkajících se napadených rozhodnutí, zjistil Ústavní soud následující:
Dodatečnými platebními výměry ze dne 19. 12. 1997 č. 970000556 (čj. 37170/97/175970/5947), č. 970000558 (čj. 37172/97/175970/5947) a č. 970000560 (čj. 37176/97/175970/5947) byla stěžovateli doměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 1993 ve výši 254 755,- Kč, za rok 1994 ve výši 270.510,- Kč a za rok 1995 ve výši 262.930,- Kč. Finanční úřad v Novém Boru částečně vyhověl odvolání stěžovatele a rozhodnutím ze dne 30. 3. 1998, čj.15798/98/175970/6057, změnil dodatečný platební výměr ze dne 19. 12. 1997, čj. 37170/97/175970/5947, tak že doměřenou daň z příjmu fyzických osob snížil z 254.755,- Kč na 232.635,- Kč, neboť stěžovatel na základě dokladů předložených ke kontrole prokázal, že výdaje na dosažení, zajištění a udržení příjmů v dané výši skutečně vynaložil. Ve zbylé části postoupil odvolání k rozhodnutí Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem.
Finanční ředitelství v Ústí nad Labem odvolání stěžovatele rozhodnutími ze dne 21. 4. 1999 čj. 6977/110/98, čj. 5064/110/1/98 a čj. 5064/110/98 zamítlo. V rámci odvolacího řízení byla znovu prověřována existence fyzických a právnických osob, s nimiž byl stěžovatel v obchodním vztahu, a též to, zda od něj převzaly platbu v hotovosti. Dospělo přitom k závěru, že je nutné stěžovateli umožnit účastnit se svědeckých výpovědí subjektů, uvedených ve zprávě z kontroly, jejichž jména jsou uvedena na dokladech, které správce daně neuznal stěžovateli jako výdaje. Z tohoto důvodu uložilo finančnímu úřadu doplnit řízení o svědecké výpovědi osob, u nichž stěžovatel doložil, že jsou evidovány s oprávněním k podnikání. Žádný z vyslechnutých svědků ovšem netvrdil, že se stěžovatelem obchodoval, nebo že převzal úhrady v hotovosti za prodané zboží. V některých případech se svědci k výslechu nedostavili a výslech k ověření odvoláním napadených skutečností nemohl být uskutečněn. Finanční ředitelství v tomto případě vycházelo z prohlášení stěžovatele ze dne 11. 8. 1998, v němž uvedl, že při prověřování existence firem uvedených ve zprávě o kontrole zjistil, že fyzicky existují, ale nepodařilo se mu od nich získat prohlášení o vzájemném obchodu. Stěžovatel tak uskutečněné platby doložil pouze dodacími listy a fakturami, o nichž druhý účastník obchodního případu prohlásil, že je nevystavil a hotovost nepřijal. Čestná prohlášení, jež v rámci odvolacího řízení stěžovatel předložil, zhodnotilo finanční ředitelství jako prohlášení obecná a nedostačující vzhledem ke konkrétním neuznaným výdajům a uvedlo, že čestná prohlášení nemohou nahrazovat důkazy v daňovém řízení. Finanční ředitelství tak dospělo k závěru, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno a výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů neprokázal.
Všechna rozhodnutí finančního ředitelství napadl stěžovatel žalobami, jež Krajský soud spojil ke společnému řízení a rozsudkem ze dne 16. 2. 2000, čj. 16 Ca 168/99-32, 16 Ca 169/99, 16 Ca 170/99, je zamítl. V odůvodnění především poukázal na zásadu dispoziční, jíž je správní řízení ovládáno. V souladu s ní se soud může zabývat jen důvody v žalobách uvedenými. Námitky uvedené stěžovatelem shledal nedůvodnými. Zabýval se i argumentem, uplatněným později v projednávané ústavní stížnosti, dle něhož konstatovaní finančního ředitelství, že provedené důkazy hodnotil dle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, nemá oporu v odůvodnění napadených rozhodnutí. Dle názoru krajského soudu se finanční ředitelství podrobně zabývalo jednotlivými důkazy a rozhodnutí dostatečně odůvodnilo. Soud poukázal na zásady daňového řízení, z nichž nevyplývá povinnost správce daně provést všechny důkazy navržené plátcem daně, ale je jeho povinností všechny provedené důkazy hodnotit. Daňový subjekt má vedle břemene tvrzení i břemeno důkazní, tj. je povinen skutečnosti, jež tvrdí, i prokázat. Pokud tedy stěžovatel tvrdil, že doložil existenci fyzických a právnických osob, s nimiž obchodoval, neunesl v tomto ohledu důkazní břemeno, neboť neprokázal, že s jím označenými subjekty skutečně obchodoval. Soud také potvrdil závěr finančního úřadu, že se čestné prohlášení nepřipouští namísto důkazních prostředků. Krajský soud neshledal ani pochybení správce daně při provádění dokazování.
K ústavní stížnosti se vyjádřily Krajský soud v Ústí nad Labem, Finanční ředitelství v Ústí nad Labem i Finanční úřad v Novém Boru, jako účastníci řízení.
Krajský soud s poukazem na to, že důvody podané ústavní stížnosti se v podstatě shodují s důvody podaných žalob, pouze odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Finanční ředitelství uvedlo, že tvrzení stěžovatele o tom, že napadená rozhodnutí finančního orgánů neobsahovala označení hmotněprávního předpisu, podle něhož bylo rozhodováno, není pravdivé. Proto nebyla splněna podmínka pro ověření neplatnosti dodatečných platebních výměrů i rozhodnutí o odvolání. K důkaznímu řízení uvedlo, že nedostatek, spočívající v tom, že finanční úřad neumožnil stěžovateli účastnit se výslechu svědků, byl napraven poté, když finanční ředitelství vrátilo věc finančnímu úřadu k doplnění. Za nesprávné označilo finanční ředitelství i tvrzení stěžovatele, dle něhož mělo údajně učinit závěr, že svědci, jež se nedostavili by vypovídali shodně s ostatními svědky. Tento závěr z rozhodnutí o odvolání nevyplývá. Finanční ředitelství dle návrhu stěžovatele vyzvalo jím navržené svědky k podání svědecké výpovědi, ti se ovšem nedostavili a svou neúčast neomluvili. Finanční ředitelství dospělo k závěru, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno. K dalšímu tvrzení stěžovatele, dle něhož byly v rozhodnutí o dovolání zmíněny i subjekty, s nimiž stěžovatel v roce 1993 neobchodoval, připouští, že mohlo v tomto bodě dojít k pochybení, které ovšem nemělo vliv na výrok rozhodnutí. Smyslem bylo jen demonstrativně uvést subjekty, s nimiž stěžovatel obchodoval. K porušení práv, jež stěžovatel uvádí, v řízení před finančními orgány ani před soudem nedošlo.
Finanční úřad uvedl že jím vydaná napadená rozhodnutí obsahují všechny náležitosti v souladu se zákonem o správě daní a poplatků. Stěžovatel v průběhu daňového řízení nenamítal vady napadených rozhodnutí a z obsahu odvolání lze naopak usoudit, že rozhodnutím rozuměl. Odmítá též výtky stěžovatele v oblasti provádění důkazů. Dle názoru finančního úřadu nebyl stěžovatel na svých právech zkrácen.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud již mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a že není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.). Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky zakotvené v tomto ustanovení, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. Tato zásada je prolomena pouze tehdy, jestliže jsou právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. To ovšem Ústavní soud v projednávaném případě nezjistil.
Finanční orgány v daňovém řízení nemají povinnost provést všechny navržené důkazy, ale zjistit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti (§31 odst. 2 zák. č. 337/1992 Sb.). Při hodnocení důkazů musí postupovat v souladu se zásadami daňového řízení (§2 cit. zák.). Daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván (§31 odst. 9 cit. zák.).
V projednávaném případě finanční orgány ani po provedení řady důkazů, uvedených v napadených rozhodnutích finančního ředitelství, nezjistily, že by se stěžovatelem jím jmenované fyzické a právnické osoby obchodovaly, jak tvrdil. Řada svědků se k výzvě finančního orgánu k výslechu nedostavila. Finanční orgány ovšem obsah výpovědí nevyslechnutých svědků nepresumovaly, ale naopak vycházely z vlastního prohlášení stěžovatele, že při prověřování jejich existence, mu všechny tyto subjekty odmítly vydat potvrzení o odběru zboží a úhradě kupní ceny. Za daného stavu věcí finanční orgány dospěly k závěru, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno, nikoli ovšem, pokud jde o existenci dotčených subjektů, jak se nesprávně domnívá stěžovatel, ale pokud jde o skutečnost, zda se stěžovatelem skutečně obchodovaly. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že se finanční ředitelství jednotlivými důkazy podrobně zabývalo a v odůvodnění rozhodnutí se s nimi řádně vypořádalo, včetně toho, že uvedlo, z jakého důvodu neprovedlo některé z navržených důkazů.
Krajský soud potvrdil napadené správní rozhodnutí, neboť se ztotožnil s hodnocením důkazů provedeným finančním orgánem, své rozhodnutí ústavně konformním způsobem odůvodnil a uvedl, na základě jakého právního názoru a výkladu zákona bylo rozhodnuto. Takto řádně odůvodněný závěr soudu o správném postupu správce daně při dokazování, včetně hodnocení důkazů a neunesení důkazního břemene stěžovatelem, je proto třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování.
Stěžovatel dále argumentuje tím, že došlo k pochybení tím, že v rozhodnutích finančního úřadu nebyl uveden hmotněprávní předpis, na jehož základě bylo rozhodnuto, a dále tím, že na podporu závěrů finančního ředitelství jsou uváděny osoby, o nichž netvrdil, že by s nimi v roce 1993 a 1994 obchodoval. Uvedené argumenty považuje Ústavní soud též za irelevantní. Stěžovatel měl možnost uvedené námitky uplatnit v řízení před obecným soudem, což neučinil. Čl. 36 Listiny garantuje právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. V případě, že stěžovatel zákonem stanovený postup nedodržel (a krajský soud tak v tomto směru rozhodnutí finančních orgánů vůbec nemohl přezkoumávat), nelze v tomto spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.
Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud nedospěl k závěru, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení práv stěžovatele garantovaných čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a nezbylo mu než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2001 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu