ECLI:CZ:US:2001:2.US.267.2000
sp. zn. II. ÚS 267/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele MUDr. P. S., zastoupeného advokátkou JUDr. V. B., o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2000, čj. 7 Cmo 1295/99-31, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 33 Cm 54/99, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a firmy S., a.s., zastoupené Ing. V. S., předsedou představenstva, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se ve včas podané ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní podmínky předepsané zákonem č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2000, čj. 7 Cmo 1295/99-31, kterým byl zamítnut návrh na nařízení předběžného opatření, aby žalovaná S., a.s., byla povinna zdržet se používání svého majetku k poskytnutí zálohy na nákup cenných papírů, poskytování darů, úvěru nebo půjčky, nebo používat svůj majetek k zajištění závazků třetích osob (vyjma ust. §5 d zák. č. 248/1992 Sb.), jakož i přijímání úvěrů, půjček a půjček cenných papírů poskytnutých na dobu delší než šest měsíců s tím, že souhrn přijatých úvěrů, půjček a půjček cenných papírů nesmí přesahovat 10 % majetku žalované ke dni uzavření smlouvy o úvěru nebo půjčce, jakož i nabývání cenných papírů jednoho druhu vydaných stejným emitentem nad hodnotu 10 % svého majetku, nabývání jedné nemovitosti či jedné movité věci v hodnotě nad 5 % svého majetku, nabývání objemu většího než 11 % z celkové jmenovité hodnoty cenných papírů jednoho druhu vydaných stejným emitentem.
Tímto usnesením bylo změněno původní usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 33 Cm 54/99, které návrhu na nařízení předběžného opatření vyhovělo.
Stěžovatel spatřuje v postupu Vrchního soudu v Praze porušení jeho ústavního práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spis Krajského soudu v Ústí nad Labem , sp. zn. 33 Cm 54/99, z něhož zjistil následující:
Krajský soud shora citovaným usnesením z 10. 11. 1999 nařídil předběžné opatření, kterým žalované firmě S., a.s., (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastník) zakázal dispozice s majetkem. Toto usnesení zdůvodnil tím, že žalovaná firma byla založena jako investiční společnost ve formě akciové společnosti s předmětem podnikání upraveným zákonem. Na základě usnesení valné hromady společnosti ze dne 28. 3. 1996 byla zapsána do obchodního rejstříku změna jejího obchodního jména a předmětu podnikání. Soud vzal za prokázané, že změnou obchodního jména, jíž bylo z jejího názvu vypuštěno označení "investiční fond", a změnou předmětu podnikání, v důsledku níž se jí nyní neumožňuje už obchodovat s cennými papíry, přestala společnost plnit původní účel. Tím došlo k ohrožení drobných akcionářů žalované společnosti. Jestliže investiční fond předtím shromáždil prostředky od drobných akcionářů s tím, že budou výhradně kolektivně investovány, je usnesení valné hromady, která to znemožňuje, protiprávní. Proto krajský soud dospěl k závěru, že práva drobných akcionářů jsou ohrožena a bylo třeba zatímně poměry účastníků upravit, neboť žalovaný dostatečně svůj návrh osvědčil ve smyslu ustanovení §102 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen o.s.ř.).
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podala S., a.s., odvolání. Vrchní soud usnesením ze dne 4. 1. 2000, sp. zn. 7 Cmo 1295/99, citované usnesení krajského soudu změnil tak, že návrh na nařízení předběžného opatření zamítl. Odvolací soud ve svém usnesení uvedl, že předběžné opatření v rámci řízení dle ust. §102 o.s.ř. lze vydat za obdobných podmínek jako před zahájením řízení dle §74 o.s.ř., je-li třeba, aby zatímně byly upraveny poměry účastníků, nebo je-li obava, že by výkon rozhodnutí mohl být ohrožen, což s ohledem na určovací žalobu nepřicházelo v úvahu. Soud dovodil, že naléhavá potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků do doby rozhodnutí ve věci samé není dána, neboť rozhoduje o věci s odstupem více než tří let po provedení změn ve společnosti. Podmínky pro nařízení předběžného opatření tedy neshledal a na rozdíl od soudu I. instance návrh na nařízení předběžného opatření zamítl. Současně podotkl, že nelze spojovat řízení o povolení předběžného opatření a rozhodování ve věci samé.
Rozhodnutí Vrchního soudu napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Uvedl, že považuje za paradoxní, že oba soudy stejně hodnotily skutkový stav věci, přičemž soud II. instance rozhodl odlišně s tím, že skutková zjištění krajského soudu považuje sice za nesporná, avšak důvody pro nařízení předběžného opatření neshledal. Podle názoru stěžovatele však předmětná úprava v §220 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."), míří zcela jinam. Správným zjištěním skutkového stavu (což konstatoval i Vrchní soud) jsou totiž současně dle stěžovatele dány předpoklady pro nařízení předběžného opatření. Ust. §220 odst. 1 o.s.ř. je aplikovatelné při stejném správném zjištění skutkového stavu pouze tam, kde by prvoinstanční soud pochybil věcně v rozsahu či formě zásahu do práv účastníků, k úpravě jejichž stavu po dobu řízení bylo vydáno. Proto není možné, že při stejném skutkovém zjištění oba soudy nerozhodly stejně. Odlišný závěr lze učinit pouze na základě zjištění změny skutkového stavu věci doplněním dokazování ve smyslu §220 odst. 2 o.s.ř. Dále vytýká tomuto postupu, že odporuje zásadě jednotného hodnocení důkazů. Tím, že Vrchní soud nedoplnil dokazování za účelem zjištění nových skutečností, zásadně pochybil, neboť měl odlišně rozhodnout buď po doplnění dokazování, nebo, pokud shledal pochybení při skutkovém zjišťování věci prvoinstančním soudem, vrátit věc tomuto soudu k doplnění skutkového stavu.
Podle ustanovení §32 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyzval Ústavní soud k vyjádření Vrchní soud v Praze, coby účastníka řízení, aby se k projednávané stížnosti vyjádřil.
Vrchní soud ve svém vyjádření uvedl, že ve svém rozhodnutí zdůvodnil, proč neshledal naplnění podmínek §§102 a 74 o.s.ř. pro předběžnou úpravu poměrů účastníků řízení, přičemž při rozhodování o předběžném opatření nelze předjímat rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatel ve stížnosti polemizuje s možnými meritorními závěry o možnosti přeměny fondu na akciovou společnost běžného typu, i když usnesení valné hromady o této přeměně nebylo napadeno žalobou o její neplatnosti. V řízení o předběžném opatření se nerozhoduje o konečné úpravě. Předpokladem nařízení takového opatření je, aby byly zatímně upraveny poměry účastníků ještě před rozhodnutím ve věci. Kdy potřeba předběžného opatření nastane, ponechává zákon na úvaze soudu. Pro rozhodnutí o nařízení předběžného opatření není třeba provádět dokazování, postačuje, aby tvrzené skutečnosti byly alespoň osvědčeny. Je proto na navrhovateli, aby již v podaném návrhu tvrdil a osvědčil naléhavou potřebu zatímní úpravy. Ani pro rozhodování o odvolání proti předběžnému opatření zákon nepočítá s tím, že by bylo nařízení jednání a prováděno dokazování, jak tvrdí ve své stížnosti stěžovatel. I v tomto stádiu vychází soud z podaného návrhu. Konečně uvedl, že výtku stěžovatele, že rozhodl bez doplnění dokazování, považuje za neopodstatněnou a ústavní stížnost za nedůvodnou.
Vedlejší účastník S., a.s., přestože byl Ústavním soudem prokazatelně poučen o tom, že v řízení před ním musí být zastoupen advokátem, si zastoupení nesjednal. Proto k jeho vyjádření nemohl Ústavní soud přihlédnout.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavních práv a svobod a rozhodl, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky). Za předpokladu, že soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To plně platí i pro projednávaný případ.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas, polemika stěžovatele s právním závěrem soudu II. instance, který ze dvou možných způsobů posouzení věci, zda existuje nebo neexistuje naléhavá potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků), zvolil závěr pro stěžovatele nepříznivý. Své rozhodnutí řádně, ústavně konformním způsobem odůvodnil tak, jak vyžadují příslušná ustanovení o.s.ř. (zejména §§2, 132, 157) a uvedl, jakými úvahami se při rozhodování řídil. Akcentoval nespornou skutečnost, že se žádá o nařízení předběžného opatření až více než tři roky poté, kdy došlo k přeměně investičního fondu na běžnou akciovou společnost. Za těchto okolností přirozeně "naléhavost" potřeby zatímní úpravy neshledal. Takový právní názor považuje Ústavní soud za projev nezávislého soudního rozhodování. Skutečnost, že soud nevyhověl návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření. který se s vysloveným právním názorem neztotožňuje, nezakládá přirozeně sama o sobě důvod, aby Ústavní soud návrhu vyhověl. Ústavní soud rovněž neshledal, že by odvolací soud interpretoval a aplikoval ustanovení §220 odst. 1 o.s.ř. způsobem ústavně nekonformním.
Vzhledem k tomu, že nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo porušení ústavně zaručených práv či svobod navrhovatele, nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2001 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu