ECLI:CZ:US:2001:2.US.269.99
sp. zn. II. ÚS 269/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Z. V. - V., zastoupeného JUDr. M. C., advokátem, proti rozhodnutí Celního úřadu ve Strážném ze dne 20. 7. 1998, č.j. 794/98, rozhodnutí Celního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 9. 10. 1998, č.j. 2910/698-01/98-1, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 4. 1999, č.j. 10 Ca 448/98 - 42, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí správních orgánů a obecného soudu a namítá, že jejich postupem došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 1, čl. 2 odst. 2, odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále je "Listina"). Stěžovatel se v podstatě domnívá, že ze strany příslušných orgánů nebylo provedeno dostatečné šetření, které by jednoznačně odůvodnilo závěr, že stěžovatel je odpovědný za vznik celního dluhu. V ústavní stížnosti stěžovatel dále popisuje obsáhle skutkový stav, přehodnocuje důkazy provedené soudem a správními orgány a následně zpochybňuje jejich právní závěry, a to obdobně a s podobnými tvrzeními, jako již tak činil v žalobě a následném řízení před Krajským soudem v Českých Budějovicích.
Rozhodnutím Celního úřadu ve Strážném ze dne 20. 7. 1998, č.j. 794/98, bylo stěžovateli uloženo zaplatit celní dluh v celkové výši 8.945.033,- Kč vzniklý tím, že kamionem stěžovatele s vlekem bylo dovezeno zboží, 6.200.000 ks cigaret a toto zboží nebylo dopravcem přihlášeno a předloženo spolu s doklady. Rozhodnutím Celního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 9. 10. 1998, č.j. 2910/698-01/98-1, bylo odvolání stěžovatele zamítnuto. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14. 4. 1999, č.j. 10 Ca 448/98 - 42, žalobu stěžovatele proti rozhodnutí správního orgánu druhého stupně zamítl.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti navrhovatelova podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou a Ústavní soud ji projednal.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. l písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")].
K dalšímu posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Celního úřadu ve Strážném, Celního ředitelství v Českých Budějovicích a Krajského soudu v Českých Budějovicích a připojil si příslušný soudní a správní spis.
Předsedkyně senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že nedošlo ke stěžovatelem namítanému porušení základních práv a svobod, když krajský soud projednal žalobu předepsaným procesním způsobem a při rozhodování o žalobě uplatnil státní moc v mezích daných zákonem. Z dokazování provedeného celními orgány a soudem vyplynulo, že stěžovatel byl v uvedeném případě dopravce a proto celním dlužníkem, případně jedním z dlužníků, celního dluhu a podle §250 celního zákona odpovídal za tento dluh společně a nerozdílně. V podrobnostech odkázala předsedkyně senátu na odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, napadeného ústavní stížností.
Ředitel Celního ředitelství v Českých Budějovicích se k ústavní stížnosti vyjádřil velmi obsáhle a pečlivě zaujal stanovisko ke všem skutkovým i právním námitkám stěžovatele. Na závěr konstatuje, že na základě předložených celních dokladů k vývozu zboží z území EU, vystavených a potvrzených celními orgány Holandska a SRN, podaných vysvětleních, výpovědi řidiče kamionu a závěrů řízení Celního úřadu Opava o celním deliktu, dospělo Celní ředitelství České Budějovice k závěru, že stěžovatel při dovozu předmětné zásilky byl v postavení dopravce a ve smyslu ustanovení čl. 3 Úmluvy CMR odpovídá za činnost řidiče a tím i vznik celního dluhu u zboží nepřihlášeném při jeho dovozu na území ČR.
Celní úřad ve Strážném se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Věc byla v další fázi řízení přezkoumána z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů, včetně spisového materiálu a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 448/98, je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizuje s právními závěry, které přijal obecný soud ve stížností napadeném rozhodnutí. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a krajský soud se s nimi řádně, obsáhle a pečlivě vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Obecný soud při svém rozhodování nevybočil z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, když postupoval v souladu se zákonným předpisem, kterým je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, do jehož ustanovení se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Svůj postup obecný soud řádně odůvodnil, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však podle konstantní judikatury Ústavního soudu není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Ústavní soud z tohoto pohledu neshledal důvod pro zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Obdobně to platí i o předchozích rozhodnutích správních orgánů. Tvrzení stěžovatele o porušení jím uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno.
Nadto z ústavní stížnosti a jí napadeného rozhodnutí krajského soudu je zřejmé, že obecný soud při svém rozhodování postupoval plně v souladu s dispoziční zásadou ovládající celé správní soudnictví tak, jak je vymezena v občanském soudním řádu a potvrzována v judikatuře Ústavního soudu, a důsledně se zabýval všemi námitkami stěžovatele, vznesenými proti správnímu rozhodnutí. Takže ani z tohoto pohledu neměl Ústavní soud důvodu, aby využil svých ústavních kompetencí, napadené soudní rozhodnutí označil za odporující základním právům a svobodám a v důsledku toho jej zrušil.
Z ústavní stížnosti také plyne, že stěžovatel se domáhá, aby Ústavní soud provedl nové přehodnocení důkazů a snaží se tak stavět Ústavní soud do pozice další soudní instance a přimět jej k nepřípustnému zasahování do ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy), ze kterého vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu.). Podle své konstantní judikatury však Ústavní soud vyjadřuje opakovaně názor, že jestli obecné soudy respektují kautely dané ustanoveními občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovými hodnoceními neztotožňoval.
Pokud se týká návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle §79 zákona č. 182/1993 Sb., Ústavní soud konstatuje, s odkazem na svoji ustálenou judikaturu, že takový postup by byl možný jen tehdy, pokud by Ústavní soud stížnost přijal. V daném případě však Ústavní soud stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, což znamená nutnost odmítnutí i návrhu podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. 5. 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu