ECLI:CZ:US:2001:2.US.271.99
sp. zn. II. ÚS 271/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele H. I., spol. s r.o., zast. JUDr. M. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 1999, sp. zn. 30 Ca 180/97, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka napadla rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 5. 1999, sp. zn. 30 Ca 180/97. V ústavní stížnosti uvedla, že napadeným rozhodnutím obecného soudu byla porušena její práva obsažená v čl. 4, 90 a 95 Ústavy, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Porušení uvedených základních práv spatřuje stěžovatelka v tom, že jí byla uložena povinnost platit daň, kterou nestanoví žádný zákon, a tento vadný postup správce daně nezpochybnil ani obecný soud, který se nevypořádal s námitkami, jež stěžovatelka uvedla ve správní žalobě.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že je českou právnickou osobou zapsanou do obchodního rejstříku. Společnost se zabývala výrobou a balením zboží z melaninu. Dovážela ze zahraničí jak surovinu melanin, tak hotové výrobky. Při dovozu platila řádně a včas daň z přidané hodnoty a clo. V daňových přiznáních na příslušná období, v nichž k dovozům docházelo, uplatňovala v souladu se zákonem o dani z přidané hodnoty nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty. Nadměrný odpočet byl na základě daňových přiznání stěžovatelce vrácen Finančním úřadem Brno-venkov. Ve dnech 25. 9., 1. 10., 3. 10. a 10. 10. 1996 provedl finanční úřad u stěžovatelky kontrolu daně z přidané hodnoty za období září - prosinec 1994. Zjistil, že na některých jednotných celních deklaracích, které byly v tomto případě daňovými doklady, byla celním deklarantem mylně uvedena daňová identifikační čísla, která patřila společnosti H. P., spol. s r.o., a nikoli stěžovatelce. Finanční úřad Brno-venkov tak dospěl k závěru, že stěžovatelka nedoložila uplatněný nárok na odpočet daně z přidané hodnoty daňovými doklady. Proto jí vyměřil dodatečným platebním výměrem ze dne 20. 3. 1997, čj. 29045/97/293911/1801, daň z přidané hodnoty ve výši 1.379.111,-- Kč.
Proti platebnímu výměru podala stěžovatelka odvolání, na jehož základě Finanční ředitelství v Brně (rozhodnutím ze dne 4. 9. 1997, čj. FŘ 3426/130/1997) změnilo napadené rozhodnutí finančního úřadu Brno-venkov tak, že vyměřenou daň snížilo na částku 1.377.513,-- Kč.
Proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně podala stěžovatelka správní žalobu ke Krajskému soudu v Brně. Ten rozsudkem ze dne 5. 5. 1999, sp. zn. 30 Ca 180/97, žalobu zamítl s odůvodněním, že stěžovatelka nedostála zákonným požadavkům, jež podmiňují vznik nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, když oprávněnost nároku nedoložila řádným daňovým dokladem.
Krajský soud v Brně se, jako účastní, na výzvu Ústavního soudu, k ústavní stížnosti vyjádřil přípisem ze dne 16. 7. 2001, jímž navrhl ústavní stížnost zamítnout, neboť dle jeho názoru základní lidská práva a svobody stěžovatele nebyly porušeny. Odkázal na odůvodnění svého původního rozsudku.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí obecného soudu z hlediska základních práv a svobod zaručených stěžovatelce Ústavou, Listinou a mezinárodními smlouvami o lidských právech. Jak v mnohých svých dřívějších rozhodnutích zdůraznil, není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není vrcholem jejich soustavy. Nemůže proto na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad nimi, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Do meritorního rozhodování a způsobu hodnocení důkazů obecnými soudy Ústavní soud by mohl zasáhnout pouze, kdyby "právní závěry orgánu, který rozhodnutí vydal, byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění rozhodnutí nevyplývaly" (III.ÚS 84/94). Extrémní nesoulad ovšem Ústavní soud neshledal.
Námitky stěžovatelky směřují především proti příliš formalistické interpretaci zákona č. 588/1992 Sb. o dani z přidané hodnoty Krajským soudem v Brně. Stěžovatelka vytýká soudu (obdobně jako správci daně v řízení předchozím), že extrémním výkladem dospěl k závěru, že nárok na odpočet daně z přidané hodnoty vzniká nikoli objektivním prokázáním existence zdanitelného plnění, ale předložením formálně bezvadného daňového dokladu ve smyslu ust. §12 odst.2 zákona č. 588/1992 Sb.
Podle ust. §19 odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb. nárok na odpočet DPH prokazuje plátce daňovým dokladem, který má všechny náležitosti předepsané §12 odst. 2 tohoto zákona. Takovou náležitostí je i daňové identifikační číslo plátce (§12 odst. 2 písm. b,d). Stěžovatelka sama v průběhu řízení přiznala, že v tomto ohledu předložený daňový doklad (jednotná celní deklarace) bezvadný nebyl. Protože se jedná o prvotní předpoklad pro uznání nároku na daňový odpočet, nebylo v dané věci možno prokazovat reálnost proběhlého zdanitelného plnění. Takové dokazování (které stěžovatel správci daně navrhoval) by nastalo až tehdy, kdyby stěžovatel uplatnil svůj nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na základě řádného daňového dokladu (se všemi náležitostmi dle ust. §12 odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb.), a přesto by vznikly pochybnosti, zda se nejednalo o zdanitelné plnění simulované. V daném případě však z pohledu zákona nárok na odpočet daně nevznikl, a proto byla dodatečným platebním výměrem daň ve vrácené výši stěžovatelce vyměřena.
Námitka stěžovatelky, že správce daně měl podle tehdy platné právní úpravy vyzvat plátce k doplnění chybějících náležitostí daňového dokladu, rovněž není případná. Ustanovení §19 odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb. v původním znění, které zmíněnou výzvu k doplnění stanovilo, se vztahovalo skutečně jen na případy, kdy je uplatňována daň u zdanitelného plnění v tuzemsku, a nikoli na případy, kdy je zdanitelným plněním dovoz zboží. Navíc v období, za něž byla daňová přiznání podávána (rok 1995), neumožňoval zákon o dani z přidané hodnoty doplnění náležitostí podle ust. §12 odst. 2 písm. b, d, h, i, j, k, tedy ani daňového identifikačního čísla plátce (viz znění účinné do 31. 12. 1995).
Se všemi těmito námitkami stěžovatelky se ovšem Krajský soud v Brně v odůvodnění napadeného rozhodnutí řádně a přesvědčivě vypořádal. Vypořádal se dostatečně i s další námitkou stěžovatelky (která se opakuje i v ústavní stížnosti), že správce daně měl postupovat podle základních zásad zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a měl tudíž k dosažení účelu daňového řízení zvolit prostředky, které co nejméně zatěžují daňový subjekt. Právní úkon (předložený daňový doklad) měl hodnotit podle jeho skutečného obsahu, nikoli podle formální bezvadnosti (§2 odst. 2 a 7). Obecný soud ovšem nepochybil, když považuje zákon o správě daní a poplatků za lex generalis a zákon o dani z přidané hodnoty za lex specialis. Úprava v zákoně o DPH, jež vyžaduje předložení řádného daňového dokladu, má proto přednost před úpravou podle zákona o správě daní a poplatků. Správnost tohoto právního názoru potvrzuje znění ustanovení §97 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, které zní: "Ustanovení části první až šesté a osmé tohoto zákona se použijí, pokud ustanovení části sedmé nebo zvláštní daňový zákon nestanoví jinak."
Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě porušení práva na soudní a jinou právní ochranu ani jiných základních práv a svobod stěžovatelky. Ústavní soud považuje postup obecného soudu za ústavně konformní. Do nevýhodné situace se stěžovatelka dostala vlastním pochybením. K zásahu do práva stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy a čl. 36 Listiny, ani do práva zaručeného čl. 11 odst. 5 Listiny a práv chráněných čl. 4, 90 a 95 Ústavy nedošlo.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Nezbylo mu, než ji podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Z téhož důvodu Ústavní soud nevyhověl návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti rozhodnutí Finančního úřadu Brno-venkov ze dne 20. 3. 1997, čj. 29045/97/293911/1801.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2001 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu