ECLI:CZ:US:2001:2.US.272.99
sp. zn. II. ÚS 272/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. M. Z., zastoupeného JUDr. Z. K., advokátem, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 7. 1996, č.j. 26 C 182/95 - 31, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 1996, č.j. 13 Co 461/96 - 50, a proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 4. 1999, č.j. 21 Cdo 397/98 - 89, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a namítá, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 28 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 Ústavy ČR. Obecným tvrzením stěžovatel soudu prvního a druhého stupně vytýká, že v řízení před nimi nedošlo k řádnému objasnění skutkového stavu, který by byl podkladem pro její řádné posouzení. Nejvyššímu soudu ČR je pak vytýkáno procesní pochybení spočívající, podle stěžovatele, v nedostatku podmínek řízení. Konkrétně pak je z obsahu ústavní stížnosti zřejmé, že stěžovatelova první námitka spočívá v tvrzení, že v průběhu řízení došlo u vedlejšího účastníka (žalovaného v řízení před obecnými soudy) ke změně obchodního jména z K.F., a.s., na K. F. P., a.s., avšak obecné soudy na tuto skutečnost nereagovaly a tím tedy vedly řízení proti neexistujícímu subjektu. Jak stěžovatel sám uvádí v ústavní stížnosti, základem jeho druhé konkrétní námitky je, že obecné soudy nesprávně zhodnotily tzv. "Ujednání o činnosti, kompetenci a odpovědnosti vedoucího videostudia", uzavřené mezi stěžovatelem - žalobcem a vedlejším účastníkem - žalovaným dne 10. 1. 1992, ve znění pozdějších dodatků (dále jen "smlouva"). Stěžovatel se, podobně jako v řízení před obecnými soudy, domnívá, že tato smlouva musí být zhodnocena nejenom z pohledu její gramatické dikce, ale i z pohledu záměru smluvních stran, které ji uzavíraly, a tedy on měl mít v důsledku této smlouvy vytvořeny podmínky k samostatnému hospodaření v rámci subjektu, kterým byl vedlejší účastník, mohl samostatně nakládat s tou částí zisku, který byl vytvořen jeho střediskem a následné odsouhlasení výplaty odměn ze strany příslušného vnitropodnikového útvaru a generálního ředitele mělo pouze formální charakter.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti navrhovatelova podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou a Ústavní soud ji projednal.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. l písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")].
Předseda senátu Nejvyššího soudu ČR k ústavní stížnosti uvedl, že změna obchodního jména nemá za následek ztrátu způsobilosti být účastníkem řízení, jak stěžovatel mylně dovozuje, ale jedná se toliko o změnu v označení účastníka. Soud tedy i nadále pokračuje v řízení a vychází z nového obchodního jména, neboť se jedná stále o jednu a tutéž právnickou osobu zapsanou do obchodního rejstříku, kdy změna obchodního jména nemá za následek její zánik a vznik nové společnosti, a která není jako subjekt práva odlišná od původně zapsané společnosti. Změnu jména účastníka, o které soud nebyl v průběhu řízení stranami sporu zpraven, lze opravit kdykoli i po skončení řízení postupem podle §164 občanského soudního řádu. Podle předsedy senátu pak podkladem pro závěr Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv nemůže být samo o sobě ani odlišné hodnocení důkazu, zejména uvedené smlouvy. Proto na závěr navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Předseda senátu Městského soudu v Praze navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti, protože je podle něj nedůvodná. K první námitce stěžovatele uvádí, že jde jen o chybu v označení žalovaného - vedlejšího účastníka, která se nijak neprojevila v rozhodnutí o věci a sám stěžovatel nový název soudu nesdělil. K další námitce pak předseda senátu uvádí, že rozhodnutí obecných soudů vychází z názoru, že stěžovateli nevznikl nárok na zaplacení požadované částky, protože pro to nebyly podmínky stanovené v §113 odst. 2 zákoníku práce; v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů.
Za vedlejšího účastníka K. F. P., a.s., se k ústavní stížnosti vyjádřil Mgr. R. P., advokát, který navrhuje její zamítnutí jako nedůvodné, protože k porušení stěžovatelem uváděných základních práv a svobod nedošlo. K první námitce stěžovatele uvádí, že nedošlo k zániku subjektu s obchodním jménem K.F., a.s., ale pouze ke změně jeho obchodního jména, tj. tento subjekt existoval i nadále, pouze pod odlišným obchodním jménem. K další námitce uvádí, že plnění požadované žalobou stěžovatele je doplňkovou mzdovou složkou, na kterou může vzniknout nárok až na základě rozhodnutí zaměstnavatele. Prostředky hmotné zainteresovanosti, vedené na tzv. osobním účtu stěžovatele, byly vázány na souhlas generálního ředitele a byly určeny jako doplňková složka mzdy nejen pro stěžovatele, ale i pro ostatní pracovníky střediska. K tvrzení stěžovatele o úmyslu stran, dát stěžovateli volnost samostatného hospodaření jeho střediska, vedlejší účastník uvádí, že tento výklad je nepřípustným excesem, protože nelze přihlížet k tomu, co snad strany zamýšlely ve smlouvě uvést a neuvedly nebo dokonce k tomu, co bylo z hlediska obsahu smlouvy (dle názoru stěžovatele) "logické", aniž by to bylo ve smlouvě uvedeno. Obecné soudy podle vedlejšího účastníka postupovaly zcela v souladu s občanským soudním řádem a zajistily účastníkům řízení stejné možnosti k uplatnění jejich práv.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizuje s právními závěry, které přijaly obecné soudy ve stížností napadených rozhodnutích. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a obecné soudy se s nimi řádně a obsáhle vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, když postupovaly v souladu se zákonným předpisem, kterým je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, do jehož ustanovení se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Svůj postup obecné soudy řádně odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však podle konstantní judikatury Ústavního soudu není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Ústavní soud z tohoto pohledu neshledal důvod pro zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí. Tvrzení stěžovatele o porušení jím uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno.
Z ústavní stížnosti také plyne (a stěžovatel to také sám uvádí v ústavní stížnosti), že stěžovatel se domáhá, aby Ústavní soud provedl nové přehodnocení důkazů a snaží se tak stavět Ústavní soud do pozice další soudní instance a přimět jej k nepřípustnému zasahování do ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy), ze kterého vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu.). Podle své konstantní judikatury však Ústavní soud vyjadřuje opakovaně názor, že jestli obecné soudy respektují kautely dané ustanoveními občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovými hodnoceními neztotožňoval.
K námitce procesního pochybení ve vztahu ke změně obchodního jména Ústavní soud plně odkazuje na vyjádření Nejvyššího soudu ČR. Změnou obchodního jména nedošlo k zániku ve způsobilosti mít práva a povinnosti. Následnou opravou dle §164 občanského soudního řádu by nedošlo ke změně obsahu rozsudku, neboť v uvedené věci je zřejmé, že šlo o jednu a tutéž právnickou osobu.
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. 5. 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu