ECLI:CZ:US:2001:2.US.281.2000
sp. zn. II. ÚS 281/2000
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti J. B., zastoupeného JUDr. L. M., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 4. 2000, sp. zn. 7 To 145/2000, a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. Rt 2/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti v záhlaví citovaným rozhodnutím stěžovatel uvedl, že byl v roce 1957 a 1958 rozsudky Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 13. 12. 1957, sp. zn. 2 T 211/57, a ze dne 15. 1. 1958, sp. zn. 2 T 225/57, opakovaně odsouzen pro trestný čin nenastoupení služby v branné moci podle §265 odst. 1 trestního zákona z roku 1950 k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců a dvaceti dvou měsíců nepodmíněně. Po propuštění z vězení byl stěžovatel pro trvalé odepření vojenské služby odsouzen potřetí, a to rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Košicích (den vydání a spisová značka neuvedeny) k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Ve výkonu vojenské služby bránilo stěžovateli jeho náboženské přesvědčení. (navrhovatel se hlásí ke Svědkům Jehovovým).
Podle názoru stěžovatele došlo napadenými rozhodnutími k porušení práva stěžovatele na rovnost subjektů před zákonem ve smyslu čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na řádné projednání věci ve smyslu čl. 36 odst. l Listiny a práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Obecné soudy porušily práva stěžovatele zakotvená v čl. 40 odst. 5 Listiny a v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, neboť se nesnažily vyrovnat s porušením zásady "ne bis in idem". Navrhovatel má za to, že bylo porušeno i jeho právo na náboženskou svobodu, jak je garantováno v čl. 18 a čl. 29 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv a v čl. 9 odst. 1 a 2 Úmluvy, stejně jako v čl. 15 odst. 1 a 3 Listiny.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále uvedl, že počátkem 90. let nepodal návrh na přezkum podle zákona č. 119/1990 Sb, o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 119/1990 Sb."), neboť jednak neměl důvěru k československým soudům, jednak neměl ani potřebné informace. Teprve poté, co Ústavní soud vynesl zásadní nálezy v otázce trestního postihu za odpírání vojenské služby, začal stěžovatel usilovat o zrušení původních rozsudků. Obrátil se v té souvislosti na ministra spravedlnosti České republiky s podnětem ke stížnosti pro porušení zákona, ale ten svého práva na podání stížnosti odmítl použít. Proto se stěžovatel obrátil na Okresní soud v Karlových Varech s návrhem na přezkum druhého odsouzení podle zákona č. 119/1990 Sb. Okresní soud v Karlových Varech usnesením ze dne 8. 2. 2000, sp. zn. Rt 2/99, návrh zamítl jako opožděně podaný. Proti tomu podal navrhovatel stížnost, kterou Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 4. 4. 2000, sp. zn. 7 To 145/2000, zamítl.
Stěžovatel má za to, že splňuje všechny podmínky pro rehabilitaci, jak jsou specifikovány v ustanovení §1 zákona č. 119/1990 Sb., a že by tedy měl být zproštěn trestu i viny. Přezkumné řízení však naráží na překážku lhůty stanovené v §6 zákona č. 119/1990 Sb., dle které lze návrh na zahájení řízení podat nejpozději do dvou let ode dne účinnosti tohoto zákona. Proto spojil stěžovatel svoji ústavní stížnost i s návrhem na zrušení ustanovení §6 zákona č. 119/1990 Sb.
S ohledem na tento návrh senát Ústavního soudu přerušil řízení o ústavní stížnosti usnesením ze dne 3. 10. 2000 a věc postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí.. Nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 46/2000, byl návrh stěžovatele na zrušení výše citovaného ustanovení zamítnut.
Ústavnímu soudu bylo dne 12. 6. 2001 doručeno podání stěžovatele označené jako úprava návrhu spojeného s ústavní stížností, ve kterém stěžovatel konstatoval, že se dopustil chyby, když navrhoval komplexní zrušení lhůty, tedy celého §6 zákona č. 119/1990 Sb. Proto upravuje původní návrh spojený s ústavní stížností tak, že navrhuje vydání nálezu, kterým by slova "nejpozději do tří let ode dne účinnosti tohoto zákona" v §6 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., byla zrušena.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení.
Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 19. 6. 2000 odkázal na své rozhodnutí ve věci i na argumentaci obsaženou v rozhodnutí soudu prvního stupně. V obou napadených rozhodnutích byla stanoviska obou soudů podrobně vysvětlena a podání ústavní stížnosti je důsledkem závěrů obou soudů, jak řešit právní problematiku v této trestní věci.
Okresní soud v Karlových Varech ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 23. 6. 2000 uvedl, že stěžovatel nerozlišuje práva porušená napadenými rozhodnutími a práva porušená rozsudkem Vojenského obvodového soudu v Karlových Varech ze dne 15. 1. 1958, sp. zn. 2 T 225/57, a směšuje je dohromady. Přitom je zjevné, že některá z těchto práv ani nemohla být porušena v rehabilitačním řízení, neboť v něm byl návrh na zahájení tohoto řízení zkoumán a posléze zamítnut pouze z hlediska včasnosti jeho podání. Z tohoto důvodu se nemůže stěžovatel porušení těchto práv v ústavní stížnosti dovolávat. Okresní soud považuje napadená usnesení soudů obou stupňů za správná a neodporující ani čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny, ani čl. 6 odst. 1 Úmluvy a navrhl zamítnutí resp. odmítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených usnesení zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelem, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR Protože napadená rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech se opírají o ustanovení, jež nebylo shledáno neústavním, obecné soudy nepochybily, když zamítly návrh stěžovatele na zahájení přezkumného řízení podle zákona č. 119/1990 Sb.
Ústavní soud po provedeném řízení neshledal, že by napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci byla porušena stěžovatelova základní práva nebo svobody, uvedená v ústavní stížnosti a zaručená ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy. Z rozboru věci plyne, že stěžovateli bylo zaručeno právo domáhat se svého práva u nezávislých a nestranných soudů (čl. 36 Listiny), jež ostatně také využil. Pokud jde o námitku stěžovatele, o porušení jeho práv v souvislosti s tím, že se soudy nepokusily vypořádat s námitkou porušení zásady "ne bis in idem", Ústavní soud konstatuje, že tato práva stěžovatele nemohla být v řízení před obecnými soudy porušena, neboť v rehabilitačním řízení byl návrh na zahájení řízení zkoumán a posléze odmítnut pouze z hlediska včasnosti jeho podání.
Za tohoto stavu věci senát Ústavního soudu návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost.
Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti se Ústavní soud nezabýval návrhem stěžovatele na zrušení části shora uvedeného ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. Jde o návrh akcesorický, který sdílí právní osudy odmítnuté ústavní stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. 10. 2001
JUDr. Jiří Malenovský
předseda II. senátu Ústavního soudu