ECLI:CZ:US:2001:2.US.281.99
sp. zn. II. ÚS 281/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti JUDr. I. D., zastoupené JUDr. L. D., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, ze dne 5. 3. 1999, č.j. 15 Co 499/98 - 133, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatelky podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí odvolacího soudu a namítá, že jím došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR. Podle stěžovatelky soud prvního stupně a odvolací soud, zaštiťujíce se svojí nezávislostí, rozhodovaly zcela svévolně a vydávaly ve zcela stejných případech zcela opačná rozhodnutí. Stěžovatelka se v obecné rovině dále domnívá, že při respektování zásady rovného postavení účastníků a při správném hodnocení důkazů by musel odvolací soud dojít ke zcela jiným právním i skutkovým závěrům. Konkrétně pak stěžovatelka namítá nesprávnou protokolaci svědecké výpovědi PhDr. Š. před soudem prvního stupně, avšak z dalšího je zřejmé, že tato námitka směřuje proti rozporu její výpovědi s tím, co uvedla jako svědkyně v jiném soudním řízení. V důsledku toho zpochybňuje závěr obecných soudů o tom, že stěžovatelka již při uzavření dohody o úpravě styku otce (vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem) s nezletilou uvažovala tak, že otci styk neumožní. Stěžovatelka dále obdobným způsobem v ústavní stížnosti zpochybňuje účastnickou výpověď otce nezletilé dcery a závěr obecných soudů, že otec nevěděl, že se styk s dcerou neuskuteční. Stěžovatelka nakonec vytýká obecným soudům nesprávné hodnocení lékařské zprávy ze dne 10. 10. 1997, ze které podle ní jednoznačně vyplývá, že v předmětném období byla dcera léčena psychofarmaky a její zdravotní stav neumožňoval styk otce s dítětem. V doplnění ústavní stížnosti, doručeného Ústavnímu soudu dne 29. 2. 2000, stěžovatelka předložila "soudně znalecký posudek z psychologie a psychiatrie" č. P 309/95, zpracovaný PhDr. J. J. ze dne 11. 1. 2000, ze kterého, jak stěžovatelka uvádí, vyplývá, že si soud činil závěry o odborných otázkách, o kterých bylo nutno ve smyslu §137 občanského soudního řádu (jde zřejmě o překlep a správně má být uveden §127) přibrat znalce. Pokud tak soud neučinil, postupoval v rozporu s čl. 90 Ústavy ČR a v rozporu s čl. 2 odst. 2 a čl. 36 Listiny. Stěžovatelka však dále nekonkretizuje, o jakých odborných otázkách si soud učinil závěr ač případně neměl.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání navrhovatelky. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou a Ústavní soud ji projednal.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. l písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")].
Pro posouzení ústavní stížnosti Ústavní soud požádal o vyjádření vedlejšího účastníka JUDr. J. D., Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, a připojil si příslušný soudní spis.
Předseda senátu Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, k ústavní stížnosti uvedl, že neobsahuje žádné nové skutečnosti, jež by soudy obou stupňů nebraly v úvahu a že jde pouze o polemiku se skutkovými a právními závěry soudů. Dříve učiněná soudní rozhodnutí nebyla pro posuzovaný případ překážkou věci rozsouzené, neboť nešlo o tentýž nárok opírající se o totožné skutkové okolnosti. Předseda senátu dále uvádí, že výpověď svědkyně PhDr. Š. nebyla jako důkaz pro odvolací soud nikterak významná a naopak její zpráva z 30. 3. 1995 pominuta nebyla. Z obsahu spisu také vyplývá, že proti protokolaci výpovědi uvedené svědkyně nebyly ve smyslu §40 odst. 3 občanského soudního řádu vzneseny jakékoliv námitky. Na závěr předseda senátu navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti.
Vedlejší účastník - otec nezletilé dcery JUDr. J.D., ve svém vyjádření navrhl nevyhovět ústavní stížnosti, protože je nedůvodná. K námitkám stěžovatelky uvádí, že proti protokolaci výpovědi svědkyně PhDr. Š. nebyly vzneseny jakékoliv námitky. Podle vedlejšího účastníka nejde o skutkově totožný stav jako u rozhodnutí uváděných stěžovatelkou, nadto by tvrzení stěžovatelky mohlo v důsledku spíše znamenat porušení principu nezávislosti soudů.
Ze spisu Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 7 C 170/97, bylo zjištěno, že tento soud rozsudkem ze dne 15. 5. 1998, č.j. 7 C 170/97 - 87, mimo jiné uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 852,40 Kč se 17 % úrokem z prodlení od 12. 9. 1997 do zaplacení. Stěžovatelka podala proti tomuto rozsudku odvolání co do uvedeného výroku a co do výroku o náhradě nákladů řízení. Ve výroku o platební povinnosti stěžovatelky byl pak rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, ze dne 5. 3. 1999, č.j. 15 Co 499/98 - 133, rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Stěžovatelce bylo uloženo zaplatit stěžovateli uvedenou částku, jako náhradu škody za cestovní výlohy, spojené s marnou cestou do místa bydliště jeho dcery. Tuto škodu stěžovatelka způsobila tím, že porušila soudem uloženou povinnost umožnit styk dcery s otcem - vedlejším účastníkem - a neunesla při tom důkazní břemeno ke svému tvrzení, že škodu nezavinila, protože zde byla objektivní překážka bránící styku a o této překážce byl vedlejší účastník informován.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pouze opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizuje s právními závěry, které přijal obecný soud ve stížností napadeném rozhodnutí. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového. Námitky stěžovatelky také v podstatě směřují k tomu, aby Ústavní soud v posuzované věci prováděl nové přehodnocování provedeného dokazování, které mu však podle jeho konstantní judikatury nepřísluší. Na základě pravomocného a vykonatelného soudního rozhodnutí měla stěžovatelka uloženu povinnost umožnit v přesně vymezené době styk otce - vedlejšího účastníka - s nezletilou dcerou. Jestliže tedy tuto povinnost nepochybně porušila, pak nepochybně nesla důkazní břemeno ve vztahu k tvrzení, že škodu nezavinila. Jak uvedly soudy obou stupňů (s odkazem na judikát Nejvyššího soudu ČSR) o zproštění stěžovatelky z odpovědnosti za škodu by bylo lze uvažovat tehdy, kdyby se prokázalo že včas informovala vedlejšího účastníka o konkrétní překážce bránící uskutečnění jeho styku s nezletilou dcerou a že šlo o překážku objektivní. Informace o takové překážce musí mít samozřejmě návaznost na konkrétní termín styku. Stěžovatelka v řádném soudním řízení před obecnými soudy dostala možnost, aby k prokázání svého tvrzení také navrhla příslušné důkazy, tedy aby prokázala, že v konkrétní době určené pro styk otce s dítětem zde byla konkrétní objektivní překážka bránící tomuto styku a že o takové překážce byl otec - vedlejší účastník - včas informován. Své důkazní břemeno však stěžovatelka neunesla. Ústavní soud neshledal za této situace důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí, když právní závěry obecných soudů jsou v souladu se skutkovými zjištěními.
Znalecký posudek, zaslaný stěžovatelkou Ústavnímu soudu v doplnění ústavní stížnosti, se v žádném případě nevztahuje k možnému porušení práva na spravedlivý proces tak, jak to uvádí stěžovatelka v ústavní stížnosti. Tento znalecký posudek nemůže sloužit k prokázání případného procesního pochybení ze strany soudů, tak jak se stěžovatelka domnívá v doplnění ústavní stížnosti. Jde o otázku, jejíž hodnocení přísluší Ústavnímu soudu a nikoliv znalci. Pakliže tímto posudkem má být prokázán zdravotní stav nezletilé dcery v předmětné době, určené pro styk s otcem, šlo o důkaz, k jehož provedení dostala stěžovatelka možnost v zásadám spravedlivého procesu odpovídajícím občanském soudním řízení. Této možnosti však stěžovatelka nevyužila. Stěžovatelka se tak snaží stavět Ústavní soud do pozice, která mu nepřísluší, neboť úkolem Ústavního soudu není rozhodnout, jestli stěžovatelka prokázala, že škodu nezavinila nebo neprokázala, úkolem Ústavního soudu je rozhodnout, jestli v tomto případě bylo předchozí řízení před obecnými soudy spravedlivé jako celek a odpovídalo požadavkům zásady práva na spravedlivý proces.
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. 5. 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu