ECLI:CZ:US:2001:2.US.286.01
sp. zn. II. ÚS 286/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti L.V., zastoupeného Mgr. Z. M., advokátem, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 27. 2. 2001, č.j. 1 Zn 380/2000 - 1, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení a tvrdí, že jím došlo k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížností napadeným usnesením byla podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta jako nedůvodná stížnost stěžovatele proti usnesení policejního orgánu Obvodního oddělení Policie ČR Brno, M., jímž byla dne 22. 1. 2001 pod č.j. MRBM - 15/KRP - TČ - 2001 podle §159 odst. 1 trestního řádu odložena věc týkající se podezření z trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d) trestního zákona, jehož se měl dle oznámení stěžovatele dopustit neznámý pachatel tím, že jmenovanému dne 1. 12. 2000 v době od 01:00 hod. do 02:00 hod. odcizil jako spolujezdci jedoucímu s ním ve vlastním vozidle C. z peněženky finanční částku 6.500,- Kč. Věc byla odložena, protože v průběhu jejího šetření oznámení nebylo potvrzeno a proto se nejedná o trestný čin a ani o přestupek a není možno věc vyřídit jinak.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. l písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")].
Ústavní soud v posuzované věci odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, ze které plyne, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání, je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá. Z tohoto hlediska žádné stěžovatelovo základní ústavní právo nebylo porušeno. V posuzované věci ve skutečnosti, že městské státní zastupitelství zamítlo stěžovatelovu stížnost proti usnesení policejního orgánu o odložení věci podezření z trestného činu, nelze spatřovat porušení ústavně zaručených veřejných práv stěžovatele, jejichž ochrana je v kompetenci Ústavního soudu. Ústavně zaručené právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, totiž neexistuje. Nadto Ústavní soud odkazuje na dosud nepublikované usnesení, ve věci sp. zn. II. ÚS 49/2000, podle kterého ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení je v přípravném řízení trestním třeba považovat, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za nepřípustnou.
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu