ECLI:CZ:US:2001:2.US.288.2000
sp. zn. II. ÚS 288/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelů 1) J. M., zastoupeného advokátem JUDr. R. K., a 2) společnosti B., s.r.o., zastoupené advokátem JUDr. M. T., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 2. 2000, čj. 32 Cdo 2288/99-209, takto:
1) Řízení ve věci návrhu společnosti B., s.r.o., se z a s t a v u j e .
2) Návrh J. M. se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé se svým návrhem, jenž byl podán k poštovní přepravě dne 5. 5. 2000, s odkazem na údajné porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod, domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž bylo zrušeno usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 1997, čj. 5 Cmo 124/97-130, a odmítnuto dovolání J. M. a P. M. Domnívají se, že napadené usnesení obsahuje právní názor, který zavazuje soudy nižších stupňů a do budoucna zbavuje stěžovatele, J. M. postavení účastníka. V tomto směru je rozhodnutí Nejvyššího soudu vůči němu konečné a jsou dány předpoklady pro aplikaci ustanovení §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Dne 18. 7. 2000 byla do spisu Ústavního soudu založena plná moc ze dne 17. 7. 2000, jíž pan J. M., rč. 451001/455, zmocňuje advokáta JUDr. M.T., k zastupování v řízení o projednávané věci. Dne 18. 8. 2000 byl Ústavnímu soudu doručen přípis, jímž právní zástupce pana J. M. bere veškeré podněty v celém rozsahu zpět. Odkázal především na usnesení Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 14. 8. 2000 (správně 16. 8. 2000), ve věci sp. zn. C 14276, kterým se na základě usnesení téhož soudu ze dne 15. 6. 2000, čj. 9 Cm 72/96-68, upravuje okruh společníků a jednatelů společnosti B., s.r.o. Uvedl, že z uvedených rozhodnutí je zřejmé, že navrhovatel J. M. nebyl oprávněn za společnost B., s.r.o., komukoli udělit plnou moc a jeho úkony v projednávané věci jsou nicotné.
Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spis Krajského obchodního soudu v Brně, sp. zn. RgC 14 276, z něhož zjistil následující:
Krajský obchodní soud v Brně vyslovil svým usnesením ze dne 15. 6. 2000, čj. 9 Cm 72/96-98, neplatnost usnesení valné hromady obchodní společnosti B., s.r.o., konané dne 5. 12. 1995, kterým bylo schváleno zvýšení základního jmění společnosti o 4.800.000,- Kč vkladem nového společníka J. M., kterým bylo schváleno přistoupení nového společníka J. M., kterým bylo schváleno odvolání stávajících jednatelů J. M. a Z. P., kterým byl jmenován J. M. do funkce jednatele společnosti a kterým byla změněna společenská smlouva ve znění dodatku č. 4. Rozhodnutí obchodního soudu nabylo právní moci dne 17. 7. 2000. Krajský obchodní soud v Brně na základě uvedeného rozhodnutí poté vydal dne 16. 8. 2000 usnesení čj. F 15496/2000-272, jímž mimo jiné vymazává v obchodním rejstříku vedeném u Krajského soudu v Brně v oddílu C, vložce č. 14276 údaj "Statutární orgán: jednatel: J. M.," a jako statutární orgán zapisuje jednatele J. M., P. M., a Z. P. Ze společenské smlouvy o založení společnosti B., s.r.o., ve znění pozdějších dodatků, Ústavní soud dále zjistil, že jednatelé jsou oprávněni jednat jménem společnosti samostatně.
Z uvedeného tedy vyplývá, že pan J. M. je oprávněn samostatně společnost B. s.r.o zastupovat a jejím jménem činit právní úkony. S ohledem na skutečnost, že jmenovaný vzal ústavní stížnost v plném rozsahu zpět, Ústavní soud dle ustanovení §77 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, řízení ve věci návrhu jmenované společnosti zastavil, tak jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení. Na okraj Ústavní soud dodává, že J. M. sice ve svém podání přisuzuje zřejmě usnesení, jímž obecný soud vyslovuje neplatnost usnesení valné hromady obchodní společnosti B., s.r.o., účinky ex tunc (úkony stěžovatele M. jsou dle něj nicotné apod.), na straně druhé tento svůj závěr implicitně neguje právě projevem své vůle vzít podání za společnost B. zpět. Ústavní soud považuje projev vůle J. M. (dispozici účastníka) vzít podání zpět za rozhodující a neshledává potřebným dále zjišťovat, zda mělo být případně ve věci aplikováno i ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (odmítnutí stížnosti z důvodu, že byla podána někým zjevně neoprávněným).
Pokud jde o samotný návrh prvého stěžovatele, pana J. M., Ústavní soud dospěl k závěru, že v této části je návrh nepřípustný. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. Ústavní stížnost lze proto podat pouze tehdy, když stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná.
V souzené věci podal stěžovatel ústavní stížnost za situace, kdy Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím ze dne 16. 2. 2000 zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 6. 1997, čj. 5 Cmo 124/97-130, a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení, tedy ve fázi, kdy o věci nebylo rozhodnuto konečným způsobem. Proto Ústavní soud usuzuje, že podmínka ustanovení §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, není splněna.
Ústavní soud se ovšem zabýval i tím, zda nejsou naplněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení totiž Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle odst. 1 §75 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma. Ústavní soud ovšem naplnění žádné z uvedených podmínek v projednávaném případě nezjistil a stěžovatel je v ústavní stížnosti konečně ani netvrdil. Postup podle uvedeného ustanovení v projednávaném případě není možný také proto, že ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, představuje výjimku z obecné zásady stanovící podmínku, že před podáním ústavní stížnosti je nutno vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva. Každou takovou výjimku je proto nutno interpretovat restriktivním způsobem. Obecné soudy jsou sice při novém projednání vázány právním názorem Nejvyššího soudu, nicméně tato okolnost nemá z hlediska §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vliv na to, zda byly procesní prostředky k ochraně práva vyčerpány či nikoli. Pojem "vyčerpání" přitom znamená nejen uplatnění příslušného procesního prostředku, nýbrž i dosažení rozhodnutí příslušného orgánu v této věci (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 534/99 nebo sp. zn. I. ÚS 267/01, nepublikováno). Z porovnání ustanovení s §72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dle něhož je ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, a především s čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, podle něhož Ústavní soud rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod, je zřejmé, že Ústavní soud je oprávněn rozhodovat toliko o rozhodnutích pravomocných, a to zjevně nikoli jen ve smyslu formálním, nýbrž i potud, že se musí jednat o rozhodnutí "konečná".
Koncepce specializovaného a koncentrovaného ústavního soudnictví je v ústavním systému České republiky založena na tom, že Ústavní soud ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Je proto sice součástí soudní moci, nicméně zřetelně oddělen od soustavy obecných soudů. Jeho úkolem ve vztahu k obecným soudům (a ostatně i k jiným orgánům veřejné moci) je přezkoumávat jejich rozhodnutí výhradně z hlediska kategorie ústavnosti, nikoli zákonnosti či dokonce jiných hledisek. Nezbytný předpoklad pro to, aby Ústavní soud svou ústavní maximu mohl náležitě plnit, proto představuje ukončení přezkoumávaných řízení, prováděných jinými orgány veřejné moci. Ústavní soud ve své činnosti respektuje princip sebeomezení a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Stav "dvojkolejnosti" v řízení, kdy by stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumávaly příslušný orgán veřejné moci a zároveň i Ústavní soud, je z hlediska funkce ústavního soudnictví v ČR nežádoucí. Na základě uvedených úvah, se zřetelem nejen na dikci §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, nýbrž - a to především - i na ústavní postavení a funkci Ústavního soudu, lze učinit závěr, že postup podle citovaného ustanovení je možný pouze tehdy, jestliže stěžovatel nevyužije všechny procesní prostředky k ochraně svých práv a v důsledku toho se napadené rozhodnutí stane rozhodnutím "konečným". Je však vyloučeno postupovat podle tohoto ustanovení tehdy, jestliže stěžovatel vedle ústavní stížnosti podá k ochraně svého práva i jiný přípustný procesní prostředek, o němž dosud není rozhodnuto. To se stalo právě v souzené věci.
Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen návrh prvního stěžovatele J. M. jako nepřípustný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout (ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Řízení o zbývající části návrhu Ústavní soud zastavil (ustanovení §77 téhož zákona).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2001 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu