ECLI:CZ:US:2001:2.US.309.2000
sp. zn. II. ÚS 309/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatelů 1) ing. V. Š., 2) S. Š., 3) Mgr. ing. J. Š., 4) V. Š., 5) J. D., 6) M. Š., a 7) J. Š., všichni zastoupeni advokátem JUDr. V. R., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 2. 2000, sp. zn. 18 Co 855/99, 18 Co 856/99, za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé ve své včas podané ústavní stížnosti odeslané Ústavnímu soudu dne 17. 5. 2000 tvrdí, že pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 2. 2000, sp. zn. 18 Co 855/99, 18 Co 856/99, bylo porušeno jejich základní právo vlastnit majetek zaručené ústavním zákonem.
V podané stížnosti se uvádí, že stěžovatelé, před obecnými soudy navrhovatelé, se žalobou ze dne 30. 3. 1992 domáhali u Okresního soudu Plzeň-jih vydání rozsudku, na základě něhož by na ně přešlo vlastnické právo "ke zbytku" obytné části bývalého mlýna č. p. 6 ve V., k objektu mlýnice a strojovny, vše na st. p. č. 1/1 v katastrálním území (dále též k. ú.) V. Žalovali také pro přechod vlastnického práva k parcele č. kat. 1/1 a 1/2 v tomtéž katastrálním území. Věc byla u okresního soudu vedena pod sp. zn. 4 C 74/92. Žalovanými byli dosavadní vlastníci Z. K.,J. D. Stěžovatelé opírali svůj nárok o ust. §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). Uvádějí, že jim šlo o "obnovení svých vlastnických práv...".
Soud prvého stupně dne 17. 6. 1997 vydal rozsudek, jímž žalobě vyhověl v části. V další části, týkající se přechodu vlastnického práva k pozemkům, žalobu zamítl. Krajský soud v Plzni dne 6. 11. 1997 rozsudek usnesením zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.
Okresní soud Plzeň-jih pak 15. 11. 1999 rozsudkem pod čj. 4 C 74/92-313 rozhodl tak, že návrh zamítl v celém rozsahu. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. 2. 2000, sp. zn. 18 Co 855/99, 18 Co 856/99, který byl žalobcům doručen dne 30. 3. 2000, rozhodl tak, že rozsudek soudu prvého stupně ve věci samé potvrdil.
Stěžovatelé uvádějí, že majetek, náležející původně jejich rodičům, J. a M.Š., přešel na stát způsobem, který je uveden v ust. §6 odst. 1 písm. h) a písm. l) zákona o půdě. Tvrdí, že prvá žalovaná (Z. K.) posléze nabyla předmětné nemovitosti od státu v roce 1983 na základě kupní smlouvy ze dne 22. 4. 1983 za cenu nižší, než odpovídalo tehdy platným cenovým předpisům, a zřejmě i v rozporu s tehdejšími předpisy. Dovozují, že jsou naplněny skutkové předpoklady pro to, aby byl jejich případ podřazen pod ust. §8 zákona o půdě. Jsou přesvědčeni, že v daném případě byl naplněn i znak protiprávního zvýhodnění, i když, jak připouštějí, to se jim nepodařilo prokázat. Stěžovatelé se domnívají, že krajský soud v napadeném rozsudku ze dne 14. 2. 2000 nesprávně zhodnotil provedené důkazy. Krajský soud vyšel jen z posudku znalce ing. K., jenž, podle jejich názoru, nemovitosti podhodnotil. Proti tomuto posudku mají výhrady, zejména pokud se týká obytné části bývalé zemědělské usedlosti, která podle znalce prý byla "zcela v rozvalinách". Odvolací soud pochybil mj. tím, že se nevypořádal s posudkem znalce K. K. Stěžovatelé dále uvádějí, že nemovitosti byly žalované prodány v roce 1983 za cenu nižší než odpovídala cenovým předpisům, a sice za 3.940,40 Kč. Tvrdí, že cena nemovitosti byla o více než 300 % vyšší než ta, která je uvedena v kupní smlouvě se Z. K.
Stěžovatelé mají za to, že bylo porušeno jejich základní právo zaručené čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dožadují se nálezu, jímž by byl rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 2. 2000, sp. zn. 18 Co 855/99, 18 Co 856/99, zrušen.
Ústavní soud zjistil, že v roce 1992 byla u Okresního soudu Plzeň-jih třemi ze stěžovatelů a dále panem V. Š., a panem M. Š., podána žaloba proti paní Z.K., a panu J. D. Podle žaloby matka stěžovatelů paní M. Š., a její manžel pan J.Š., byli, každý k ideální polovině podílovými spoluvlastníky "zemědělské usedlosti" č. p. 6/36 v k. ú. V., vedené takto ve vložce č. 178 pozemkové knihy. Nabyli nemovitosti přídělovou listinou ze dne 20. 6. 1950. Rozhodnutí o přídělu bylo zapsáno do vložky č. 178 pozemkové knihy pro k. ú. V.
Po smrti pana J. Š. v r. 1957 odmítli dědicové dědictví a to připadlo čsl. státu jako odúmrť podle ust. §513 zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku. O vydání dědictví státu, jako odúmrti, rozhodlo státní notářství v Přešticích usnesením ze dne 22. 9. 1958 pod sp. zn. D 589/57. Stěžovatelé uvedli, že tento úkon byl učiněn v tísni. Paní M. Š. pak v roce 1967 darovala ideální polovinu zemědělské usedlosti československému státu. Také tento úkon byl, dle stěžovatelů, učiněn v tísni. "Majitelé" neměli možnost s majetkem nakládat, byl na ně činěn nátlak.
Následně, v r. 1983, Čsl. stát - MěNV Dobřany uzavřel, jako prodávající, dne 22. 4. 1983 s žalovanou M. K., tehdy referentkou ONV Plzeň-jih, kupní smlouvu, kterou jí prodal nemovitosti uvedené v bodě II. žaloby za 3.940,40 Kč. Kupní cena byla stanovena na základě znaleckého posudku znalce ing. K. z roku 1983, který údajně nemovitosti ohodnotil "o 100 % méně" než posudek jiného znalce z roku 1982. Prodávající údajně také nedodržel "některé další podmínky z prodeje nemovitosti...", stěžovateli blíže nespecifikované. Smlouva byla státním notářstvím registrována. Ohledně pozemků (parcel) byla nejdříve uzavřena dohoda o dočasném užívání národního majetku, v roce 1990 pak bylo vydáno rozhodnutí o přidělení pozemku č. p. 1/1 do osobního užívání (OSÚ, jak stěžovatelé píší) obou odpůrců a následujícího dne byla s nimi uzavřena dohoda o zřízení práva osobního užívání pozemku. Je dán důvod pro použití ust. §8 odst. 1 zákona o půdě.
Podána byla žaloba s petitem, podle něhož "vlastnické právo k objektu bývalého mlýna č. 6 včetně příslušenství a stodoly a vlastnické právo ke s. p. 1 o výměře 1725 m2, vše v k. ú. V. přechází dnem právní moci tohoto rozsudku na žalobce, každého z nich stejným dílem ve vztahu k celku".
V roce 1991 zemřela paní M. Š., původní spoluvlastnice předmětných nemovitostí.
Ústavní soud konstatuje v této souvislosti, že právo osobního užívání pozemku se dnem 1. 1. 1992, tj. před podáním žaloby, ze zákona změnilo na vlastnictví fyzických osob, a to podle ust. §872 občanského zákoníku.
V průběhu řízení před okresním soudem zemřel žalobce pan M. Š., a rovněž žalobce pan V. Š. Do řízení pak vstoupili na straně žalobců zejm. též pan M.Š. pan J. Š., paní J. D., a pan V. Š., vedle dalších tří žalobkyň, které ústavní stížnost nepodávají.
Ústavní soud si vyžádal k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Plzni, coby účastníka řízení. Krajský soud dne 18. 7. 2000 ve svém podání Ústavnímu soudu uvedl, že, podle jeho názoru, prvá žalovaná nenabyla nemovitosti v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo za cenu nižší nebo na základě protiprávního zvýhodnění. Jinak odkázal na odůvodnění rozsudku ze dne 14. 2. 2000.
Ústavní stížnost není důvodná.
Stěžovatelé se především domnívají, že bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo vlastnit majetek. Toto tvrzení je mylné. Ústavní soud v pravomocném rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 2. 2000 porušení čl. 11 Listiny neshledal. Uvedeným článkem je chráněno totiž vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, nikoli pouze tvrzený nárok na ně. Tak Ústavní soud judikoval např. v nálezech sp. zn. I. ÚS 115/94, I. ÚS 107/96 či v nálezu Pl. ÚS 41/97. Posledně jmenovaný nález uvádí, že "pouhý spor o vlastnictví, ve kterém má být existence vlastnictví teprve zjištěna nebo dokonce konstituována, ústavně chráněn není a ani být nemůže... Porušit právo na ochranu neexistujícího práva (byť neexistujícího jen prozatím) je pojmově vyloučeno." Ustanovení čl. 11 Listiny tedy nelze interpretovat tak, jako by ve věcech restitučních zaručovalo ochranu i tvrzenému nároku na vlastnictví.
Stěžovatelé kromě toho brojí proti tomu, že krajský soud nesprávně vyhodnotil důkazy, vyšel z jediného znaleckého posudku a pominul ostatní důkazy. Třebaže tedy stěžovatelé nepoukazují explicitně na porušení příslušného článku Listiny, je zřejmé, že namítají implicitně porušení svého práva na soudní ochranu (čl. 36 Listiny).
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů, a není proto tedy oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o.s.ř.); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují podmínky zakotvené v tomto ustanovení, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy. To platí i pro projednávaný případ.
K závěru, že jsou naplněny podmínky pro přechod vlastnictví podle ust. §8 zákona o půdě, obecné soudy nedospěly. Krajský soud naznal, že nemovitosti sice přešly na stát v důsledku smlouvy o darování uzavřené dárcem v tísni, jakož i v důsledku odmítnutí dědictví učiněného v tísni (č.l. 364), avšak nebyla, podle přesvědčení Krajského soudu, splněna žádná z podmínek pro převod vlastnického práva na původního vlastníka. Rozpor s tehdy platnými předpisy podle nich nespočíval v tom, že by nemovitosti nebyly nabídnuty socialistické organizaci (č.l. 365). Rozpor nespočíval ani v tom, že by prvá žalovaná nemovitost nabyla na základě protiprávního zvýhodnění.
Stěžovatelé akcentovali zejména okolnost, že k nabytí došlo za cenu nižší, a že tedy rozpor s tehdejšími předpisy spočíval v porušení cenových předpisů. Tvrdí, že nabývací právní úkon, kterým nemovitosti nabyla prvá žalovaná Z. K., byl v rozporu s tehdy platnými cenovými předpisy. Uvádějí, že v kupní smlouvě z roku 1983 byla uvedena cena o více než 300 % nižší než cena, která odpovídala tehdy platným cenovým předpisům.
Při hodnocení důkazů týkajících se výše ceny se obecný soud zabýval prvořadě otázkou, zda bylo právu odpovídající oceňovat stavby podle tzv. stopcen podle nařízení předsedy vlády č. 175/1939 Sb., jak učinil znalec ing. K. v posudku z roku 1983, nebo zda mělo dojít k ocenění podle vyhl. č. 43/1969 Sb. a směrnice č. 10/1964 Věstníku ministerstva financí, z něhož rezultovaly ceny vyšší. Dospěl k závěru, že nebyl splněn předpoklad pro aplikaci posléze uvedeného právního předpisu (č.l. 366). Soud uvedl, že nemovitosti byly prodány prvé žalované za cenu 3.940,40 Kč (bez pozemků), tedy za cenu "nepatrně nižší" než byla stanovena znalcem ing. S. (5.619,- Kč), jehož posudku se dovolávali stěžovatelé (č.l. 367). Podle soudu jde o odchylku nepřekračující meze odborné úvahy. Tato diference je ještě relativizována tím, že stavby nebyly odhadovány v totožném čase, že jejich destrukce pokračovala poměrně rychle a že nebyly prokazatelné údaje o stáří staveb. Krajský soud vzal při hodnocení důkazů na zřetel, jak je ze zevrubného odůvodnění jeho rozsudku zřejmo, také znalecký posudek znalce ing. S. (i znalců K. a ing. R.), jakož i svědecké výpovědi (svědků Č., J.). Přihlédl i k dodatku ke znaleckému posudku znalce S.
Tvrzení stížnosti, že soud "...jednostranně vyšel pouze z údajů tvrzených znalcem K. - posudek z 16. 3. 1983 - ..." není tedy ve shodě se skutečností. Ústavní soud nedospěl k závěru, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Nemohlo tak dojít k porušení jejich práva na spravedlivé řízení. Ústavní soud má za to, že krajský soud v daném případě respektoval meze dané ust. §132 o.s.ř., a proto Ústavnímu soudu nepřísluší znovu "hodnotit" hodnocení důkazů.
Podstatou ústavní stížnosti je polemika s právními závěry, k nimž došly obecné soudy. Čl. 36 Listiny nelze ovšem vykládat jako právo na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatelé se závěry obecných soudů neztotožňují, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Za uvedeného stavu Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších právních předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2001 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu