ECLI:CZ:US:2001:2.US.320.99
sp. zn. II. ÚS 320/99
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, o ústavní stížnosti V. D T., zastoupeného Mgr. M. S., advokátem, proti usnesení Krajského soudu Brně ze dne 28. 4. 1999, sp. zn. 3 To 16/99, a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov dne 15. 12. 1998, sp. zn. 2 T 243/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 29. 6. 1999 doručena ústavní stížnost stěžovatele, která směřovala proti usnesení Krajského soudu Brně ze dne 28. 4. 1999, sp. zn. 3 To 16/99, a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov dne 15. 12. 1998, sp. zn. 2 T 243/98.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov dne 15. 12. 1998, sp. zn. 2 T 243/98, byl uznán vinným spácháním trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 trestního zákona, jehož se měl dopustit tím, že dne 26. 7. 1998 na stánkovém tržišti v Ivančicích jako soukromý prodejce na základě svého živnostenského oprávnění prodával textilní zboží, u něhož bylo provedenou kontrolou pracovníky České obchodní inspekce zjištěno, že je neoprávněně označeno ochrannými známkami a známkami s nimi snadno zaměnitelnými. Citovaným rozsudkem byl stěžovatel odsouzen k peněžitému trestu ve výši 20.000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání čtyř měsíců a dále mu byl uložen trest propadnutí věcí specifikovaných v tomto rozsudku. Na základě odvolání stěžovatele pak Krajský soud v Brně usnesením ze dne 28. 4. 1999 ,sp. zn. 3 To 16/99, odvolání stěžovatele zamítl, neboť v rozhodnutí soudu prvního stupně neshledal pochybení.
Stěžovatel namítal, že rozhodnutí soudů obou stupňů o jeho vině byla učiněna v řízení, které jako celek nebylo spravedlivé a porušuje jeho práva stanovená trestními předpisy i práva stanovená Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Podle názoru stěžovatele byla porušena jeho práva dle čl. 2 odst. 2, čl. 7 odst. 1, 2, čl. 8 odst. 1, 2, čl. 10 odst. 1, 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny a dle čl. 3, čl. 5 odst. 1, 2, čl. 6 odst. 3 písm. c) a čl. 8 odst. 1, 2 Úmluvy. Současně stěžovatel navrhl odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis Okresního soudu Brno-venkov, sp. zn. 2 T 243/98.
Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se při svém rozhodování řídil svou přezkumnou povinností vymezenou ustanovením §254 odst. 1 trestního řádu a neshledal při tom takové procesní vady, které by spočívaly v omezení, či porušení práv stěžovatele na jeho obhajobu, které by později ovlivnily věcnou správnost rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud se námitkami, které byly uvedeny v podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, náležitě zabýval a přihlížel při tom k vadám napadeného rozsudku, které spočívaly ve vymezení rozsahu a míry zavinění stěžovatele.
Okresní soud Brno-venkov ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí a uvedl, že obsah podané ústavní stížnosti je vlastně opakováním obhajoby stěžovatele z hlavního líčení, jakož i z veřejného zasedání u odvolacího soudu. Uvedenými námitkami se okresní soud i soud odvolací ve svých rozhodnutích zabývaly.
V prvé řadě je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že proto nepřehodnocuje závěry obecných soudů, pokud jimi nedošlo k porušení ústavních zákonů a mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy ČR. Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu jsou tak záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR.
Ústavní soud zkoumal, zda v souzené věci bylo respektováno právo stěžovatele na spravedlivý proces jako celek ve vztahu k porušení namítaných ústavně zaručených práv a svobod a konstatuje, že věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, ve kterém nebylo shledáno porušení zásad trestního řízení. Oba soudy věnovaly věci náležitou pozornost. Umožnily stěžovateli uplatnit jeho ústavně zaručená základní procesní práva při jednání i v podobě odvolání. Stěžovatel byl odsouzen na základě zákonného rozhodnutí soudem a další šetření ve věci Ústavnímu soudu nepřísluší.
Je tedy zřejmé, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do namítaných základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Za tohoto stavu věci Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Pro odmítnutí ústavní stížnosti nezabýval se již Ústavní soud návrhem na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov (§79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 15. 5. 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu