ECLI:CZ:US:2001:2.US.323.99
sp. zn. II. ÚS 323/99
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti MUDr. J. Š., zastoupené JUDr. J. W., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 12 Co 214/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 12 Co 214/99, s tím, že podle jejího přesvědčení soud porušil její právo, zakotvené v čl. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 95 Ústavy ČR. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala náhrady škody ve výši 97.083,- Kč, která jí vznikla v souvislosti se zraněním, jež utrpěla pádem na zledovatělém chodníku dne 22. 12. 1992. Podle názoru stěžovatelky právním posouzením předmětné věci v napadeném rozsudku došlo i k diskriminaci její osoby, coby podnikatelky.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si vyžádal vyjádření účastníka a vyjádření vedlejších účastníků řízení.
Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 15. 9. 1999, jako účastník řízení, navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a uvedl, že podle jeho názoru v dané věci nedošlo k zásahu do ústavních práv stěžovatelky. Odvolací soud dospěl po doplnění dokazování k závěru, že první odpůrce se zprostil zcela odpovědnosti za škodu, která stěžovatelce vznikla úrazem na chodníku a proto neřešil otázku, zda má stěžovatelka nárok na náhradu škody, která jí vznikla tím, že v době nemoci byla nucena zajistit chod ordinace jinými pracovníky. Z tohoto důvodu nemohlo dojít k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky a její diskriminaci, coby podnikatelky.
Město Plzeň, jako vedlejší účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 3. 12. 1999 uvedlo, že ústavní stížnost stěžovatelky považuje za zjevně neopodstatněnou, neboť z postupu ani rozsudku Krajského soudu v Plzni nelze dovodit porušení namítaných základních práv stěžovatelky.
Správa veřejného statku města Plzně, jako vedlejší účastník řízení, se sdělením ze dne 24. 11. 1999 vzdala ve smyslu ustanovení §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, postavení vedlejšího účastníka řízení.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadeného rozsudku zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením věci obecnými soudy, přičemž v odůvodnění stížnosti stěžovatelka opakuje argumenty, které již uplatnila v řízení před obecnými soudy a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatelky však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Nutno obecně konstatovat, že samotná skutečnost, že soud nevyhověl návrhu účastníka, nemůže být považována za porušení základních práv a svobod, pokud při rozhodování o návrhu tento orgán dodržel procesní postupy stanovené zákonem.
Pokud jde o tvrzené porušení čl. 95 Ústavy ČR, s ohledem na jeho systematické zařazení v Ústavě ČR, je zřejmé, že uvedený článek v podstatě garantuje zásadní princip činnosti soudní moci. Porušení tohoto ustanovení nebylo shledáno, neboť soud při rozhodování postupoval v mezích zákona. Uvedený článek Listiny zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručuje úspěch v soudním sporu.
Pokud stěžovatelka namítá porušení čl. 1 a čl. 3 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že principy obsažené v těchto článcích se vztahují na všechna základní práva a svobody, jsou východiskem pro jejich interpretaci a lze je napadnout jen ve spojení s jiným konkrétním právem nebo svobodou.
Je tedy zřejmé, že napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny Ústavou ČR a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách podle čl. 10 Ústavy ČR.
Za tohoto stavu věci senát Ústavního soudu návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 15. 5. 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda II. senátu Ústavního soudu