ECLI:CZ:US:2001:2.US.328.99
sp. zn. II. ÚS 328/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského v právní věci ústavní stížnosti navrhovatelek 1) J. V., a 2) J. K., obou zastoupených JUDr. J. R., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 5. 1999, sp. zn. 30 Ca 218/98, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu v Náchodě ze dne 27. 8. 1998, čj. PÚ 1034/98-ing.Kl, za účasti vedlejšího účastníka Zemědělského družstva D., zastoupeného JUDr. K. S., advokátem, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností ze dne 7. 7. 1999 navrhovatelky napadají rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 5. 1999, sp. zn. 30 Ca 218/98, který potvrdil rozhodnutí Okresního úřadu v Náchodě, jako příslušného pozemkového úřadu (dále jen "Okresní úřad"), ze dne 27. 8. 1998, čj. PÚ 1034/98-ing.Kl, jímž nebyly vydány nemovitosti - stodola na stavební parcele č. 72 v katastrálním území L. zapsané na LV č. 419 u Katastrálního úřadu v N. - každé navrhovatelce ideální polovina. Těmito rozhodnutími bylo dle tvrzení navrhovatelek porušeno jejich základní právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 11 odst. 4, který zakotvuje zásadu, že vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu. Dále došlo dle jejich mínění k porušení čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv, který stanoví, že každý má právo vlastnit majetek a nikdo nesmí být svého majetku svévolně zbaven.
Stěžovatelky vytýkají rozhodnutí Okresního úřadu v Náchodě a zejména rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, že zmeškání zákonné lhůty k restituci shora specifikovaného majetku sice připustil, ale nevyvodil závěr z toho, že jim bylo objektivními příčinami znemožněno požádat o navrácení jejich majetku, protože se v dobré víře domnívaly, že vlastnické právo k němu přísluší jejich právním nástupcům.
Uvedly, že nemovitosti byly původně ve vlastnictví F. P. a J. V. Ke dni 3. 9. 1960 byl ze strany F. P. podepsán vnosový list, v důsledku něhož přešlo vlastnické právo na právního předchůdce vedlejšího účastníka řízení před Ústavním soudem, Zemědělské družstvo D. Nejen, že o tomto aktu nevěděly, ale v r. 1967 se na základě rozhodnutí Státního notářství v Náchodě, čj. D 672/67 zdědila 1/2 stodoly J. K. Nemovitosti se staly předmětem převodu také 16. 12. 1991, kdy stěžovatelky registrovanou darovací smlouvou, čj. RI 2326/91, převedly vlastnictví na K. a J. K. I dle podkladů státních orgánů byla stodola evidována ve vlastnictví stěžovatelek, což nezpochybňoval ani jejich uživatel ZD D. Naopak navrhlo samo uzavření nájemních smluv k části této nemovitosti, kde jsou stěžovatelky označovány jako vlastnice stodoly. Teprve, když požádaly, aby nemovitosti byly vyklizeny, sdělil vedlejší účastník ZD D., že se necítí být nájemcem, nýbrž vlastníkem nemovitostí. V té době lhůta stanovená v zákoně č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě") pro uplatnění restitučního nároku (léto 1994) již uplynula.
V prvním soudním řízení byla žaloba na určení vlastnictví, resp. na vyklizení nemovitosti, zamítnuta rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 7. 11. 1994, sp. zn. 4 C 36/94, který byl potvrzen Krajským soudem v Hradci Králové ze dne 22. 2. 1995, sp. zn. 18 Co 6/95.
Stěžovatelky posléze požádaly o restituci dle §6 odst. 1 písm. s) zákona o půdě a uvádějí, že zákonnou lhůtu nedodržely z objektivních důvodů, nikoli opomenutím či nedbalostí, což uznal i Krajský soud v Hradci Králové. Bez vlastního zavinění tak stěžovatelky doplácí na chyby v podkladech státních orgánů. Vinou jednání Státního notářství v Náchodě a ZD D. se stěžovatelky v dobré víře domnívaly, že předmětný majetek je ve vlastnictví jejich rodiny.
V závěru návrhu pak stěžovatelky uvádějí, že krajský soud sice vycházel ze lhůt stanovených v zákoně o půdě, ale jeho striktní výklad zákona je v rozporu s úmyslem zákonodárce, který chtěl odstranit některé křivdy spáchané občanům postupem státu v rozhodném období. Stěžovatelky by pak tato zákonná kritéria splňovaly, ale v důsledku pochybení státu jim byla fakticky znemožněna šance domoci se majetku svých právních předchůdců.
Ústavní soud přezkoumal náležitosti ústavní stížnosti a shledal, že splňuje zákonné formální náležitosti a nic nebrání jejímu projednání a rozhodnutí.
Vyžádal si spisy Okresního úřadu v Náchodě, čj. PÚ 1034/98-ing.Kl, Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 30 Ca 218/98, spis Státního notářství, zn. D 672/67, a rovněž spis Okresního soudu v Náchodě, sp. zn. 4 C 36/94, bezprostředně související se souzenou věcí. Ústavní soud si rovněž vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení.
Z uvedených spisů Ústavní soud zjistil:
Okresní úřad v Náchodě rozhodl dne 27. 8. 1998, čj. PÚ 1034/98ing. Kl, podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") tak, že J. K. a J. V. nejsou spoluvlastnicemi stodoly na st. p. č. 72 v kat. území L. Vycházel přitom z právního názoru Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 6. 1998, čj. 30 Ca 30/97-22, který uvedl, že pokud nevyjdou najevo nové skutečnosti, musí správní orgán rozhodnout tak, že navrhovatelky nejsou oprávněnými osobami předmětné stodoly, protože svůj nárok neuplatnily ve lhůtě stanovené v ustanovení §13 odst. 1 zákona o půdě. Neuplatněním práva ve lhůtě toto právo zaniklo, neboť tato lhůta k uplatnění nároku podle zákona o půdě je lhůtou prekluzivní, to znamená, že oprávněné osoby po jejím marném uplynutí se již nemohou domáhat vydání nemovitosti. Je proto nerozhodné, z jakých důvodů oprávněné osoby v zákonné lhůtě své právo neuplatnily.
Krajský soud v Hradci Králové v rámci podaného odvolání přezkoumal řízení v celém rozsahu a potvrdil rozhodnutí okresního úřadu. Soud uvedl, že navrhovatelky (v řízení před Ústavním soudem stěžovatelky) uplatnily svůj nárok na vydání majetku dne 4. 4. 1995. Ve smyslu hmotněprávní lhůty stanovené v §13 odst. 1 zákona o půdě, jež skončila dnem 31. 1. 1993, jde o podání uplatněné po lhůtě. To znamená, že navrhovatelky pozbyly práva domáhat se nemovitosti podle zákona o půdě. Krajský soud dále konstatoval, že považuje za skutečnost, že bylo objektivními příčinami znemožněno požádat o vydání předmětné nemovitosti v zákonné lhůtě a po dobu jejího běhu byly navrhovatelky v dobré víře, že vlastnicky náleží jejich právním nástupcům. Zákon o půdě však neskýtá možnost nějakým způsobem, např. s poukazem na dobré mravy, modifikovat či změkčit toto ustanovení. Proto Krajský soud odvolání navrhovatelek zamítl rozsudkem čj. 30 Ca 218/98-14.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka k posuzované věci. Okresní úřad v Náchodě se ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odvolal na zdůvodnění svého rozhodnutí. Krajský soud v Hradci Králové se odvolal na odůvodnění rozsudku ze dne 25. 5. 1999, sp. zn. 30 Ca 218/98, a uvedl, že závěry senátu byly učiněny v souladu se zákonem o půdě. Pokud se týká tvrzeného rozporu rozsudku krajského soudu s ústavním pořádkem, uvedl, že by musel v rozporu s ústavním pořádkem být zákon č. 229/1991 Sb., zákona o půdě. Krajský soud navrhl odmítnout ústavní stížnost jako nedůvodnou. Vedlejší účastník Zemědělské družstvo D. poukázal ve vyjádření na souvislost s ústavní stížností právních předchůdců stěžovatelek, jejíž podstata je stejná a Ústavní soud ji zamítl nálezem, sp. zn . I. ÚS 93/95. Uvedl, že podstatou ústavní stížnosti je poukaz na chybné postupy státních orgánů při evidenci předmětné nemovitosti. Dle tvrzení navrhovatelek právě tyto nedostatky vedly k tomu, že svůj nárok včas neuplatnily, neboť se v dobré víře domnívaly, že předmětná stodola je ve vlastnictví jejich rodiny. Navrhovatelky se ve věci bezpochyby nesprávně orientovaly, ale nelze se ztotožnit s jejich tvrzením o dobré víře. Ústavní stížnost, o které rozhodl Ústavní soud svým nálezem, sp. zn. I. ÚS 93/95, směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 2. 1995, sp. zn. 18 Co 6/95, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 7. 11. 1994, sp. zn. 4 C 36/94. V těchto věcech uvedené obecné soudy provedly důkaz dopisem ze dne 1. 4. 1968, ze kterého vyplývá, že rodina navrhovatelek žádala právního předchůdce vedlejšího účastníka o vrácení stodoly, neboť si zde navrhovatelka J. K. chtěla vystavět domek. Žádost byla odmítnuta s vysvětlením, že stodola byla vnesena do družstva jako členský podíl a že ji družstvo potřebuje ke svému hospodaření. O tomto stavu věci mělo být informováno Státní notářství v Náchodě při projednání dědictví po F. P. Pokud tak navrhovatelky neučinily, jednalo se o pochybení na jejich straně a tímto pochybením byl založen podklad pro další neplatný převod předmětné stodoly. Navrhovatelky zmeškaly prekluzivní lhůtu k uplatnění práva na vydání nemovitosti stanovenou §13 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a podáním ústavní stížnosti se pokoušejí napravit nepříznivé důsledky své předchozí nesprávné orientace ve věci. Dále se vedlejší účastník domnívá, že přisvědčením názoru stěžovatelek by byl porušen princip právní jistoty a popřena nutnost postupovat při uplatňování nároků způsobem stanoveným zákonem. Navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Stěžovatelky v prvé řadě namítly, že napadenými rozsudky bylo porušeno jejich základní právo vlastnit majetek, zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud ovšem neshledal důvod, aby se odchýlil od své ustálené judikatury, podle níž se právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny vztahuje pouze na vlastnictví nabyté, existující, a nikoli pouze na tvrzený nárok na ně (srov. nález, sp. zn. I. ÚS 115/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, S.H. Beck, Praha, 1995, str. 295). V tomto ohledu je ústavní stížnost nedůvodná.
Stejný názor Ústavní soud zastává, pokud jde o tvrzené porušení čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv. Všeobecná deklarace nadto není mezinárodní smlouvou o lidských právech a základních svobodách ve smyslu čl. 10 Ústavy, neboť se jedná o doporučení Valného shromáždění OSN. Závaznost jejího čl. 17 lze ovšem zřejmě vyvodit z druhé věty čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zejména z obratu "obecné zásady mezinárodního práva".
Ústavní soud se dále zabýval tím, zda v posuzované věci lze namítat, že se jednalo o vyvlastnění majetku nebo nucené omezení vlastnického práva, jež je možné jen ve veřejném zájmu, na základě zákona a za náhradu (čl. 11 odst. 4 Listiny), ale i otázkou, zda napadenými rozsudky obecných soudů došlo k porušení práva na spravedlivý proces dle hlavy páté Listiny. Přitom však respektoval skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto v zásadě nepřísluší přehodnocovat dokazování před nimi prováděné.
Podstatné pro posouzení dané ústavní stížnosti je to, zda došlo ke změně vlastnického práva, tzv. vnosem vlastnictví na tehdejšího právního předchůdce vedlejšího účastníka řízení Zemědělského družstva D.. V tomto ohledu Ústavní soud odkazuje na nález ve věci sp. zn. I. ÚS 93/95. V něm se uvádí, že vlastnictví předmětné stodoly přešlo na zemědělské družstvo vstupem obou právních předchůdců stěžovatelů do JZD. Na tom nemohl nic změnit ani výsledek dědického řízení. Zemědělské družstvo nebylo účastníkem řízení dědického ani registračního a nemohlo se k němu vyjádřit. Obsah spisu nasvědčuje tomu, že F. P. byl členem družstva. Také okolnost, že vkladový list nepodepsala J. V., není právně relevantní.
Ústavní soud dále vychází z nesporného tvrzení účastníků, že žádost o navrácení předmětného majetku byla podána po lhůtě stanovené v zákoně o půdě. Proto se zabýval otázkou, proč nebyla zákonná lhůta dodržena, a zda je možné zohlednit tvrzenou existenci dobré víry vzhledem k vlastnictví sporné nemovitosti, resp. zda nedodržení lhůty bylo způsobeno pochybením státních orgánů, tedy tehdejšího státního notářství. Z obsahu přiloženého spisového materiálu Okresního soudu v Náchodě, sp. zn. 4 C 36/94, č. l. 36, je patrné, že J. V. obdržel 5. 3. 1970 sdělení Okresního svazu družstevních rolníků se sídlem Náchod, o tom, že stodola byla při vstupu do družstva vnesena jako živý i mrtvý inventář do JZD. První převod 1/2 majetku v rámci dědického řízení registrovaný Státním notářstvím v r. 1967 tedy ještě mohl být "v dobré víře". Vzhledem k citovanému sdělení to však nelze dovodit už v případě darovací smlouvy a darování nemovitostí ze dne 16. 12. 1992 registrované pod čj. R/2326/91. Jejich tvrzení pak již vůbec nelze přisvědčit v souvislosti s tím, že stěžovatelky zmeškaly lhůtu stanovenou v ust. §13 odst. 1 zákona o půdě, ve znění pozdějších předpisů, a nepožádaly o restituci do 31. 1. 1993, protože byly v dobré víře ohledně svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem údajně ještě v té době. V tomto ohledu Ústavní soud přisvědčil skutkovým zjištěním provedeným v soudním spise, sp. zn. 4 C 36/94. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že se neztotožňuje s názorem Krajského soudu z rozsudku sp. zn. 30 Ca 218/98. V něm je uvedeno, že stěžovatelkám bylo objektivními příčinami znemožněno požádat o vrácení předmětných nemovitostí. Tyto příčiny shledal soud v tom, že se stěžovatelky v dobré víře domnívaly, že nemovitosti náleží jejich právním nástupcům. Pro tento názor neexistuje opora ve spisovém materiálu, sp. zn. 30 Ca 218/98, resp. je vyvracen spisem 4 C 36/94 Okresního soudu v Náchodě. Tento dílčí závěr však neměl zásadní vliv na jinak správných závěrech krajského soudu, zákonnosti jeho rozsudku a jeho celkové nerozpornosti s ústavním pořádkem České republiky.
Obecný soud shledal, že předmětné nemovitosti nelze stěžovatelkám vydat, neboť zmeškaly lhůtu uvedenou v §13 odst. 4 zákona o půdě. Tato lhůta je prekluzivní a zákon o půdě neumožňuje nějaké výjimky z ní, resp. zmírnění důsledků jejího zmeškání. V dané věci je nutno přihlédnout i k tomu, že stěžovatelky měly ze zákona o půdě možnost ve lhůtě rovné pro všechny subjekty požádat o navrácení nemovitostí. Toto subjektivní právo však stěžovatelky nerealizovaly. Pro jejich tvrzení, že se tak stalo výhradně zaviněním státních orgánů, nelze najít oporu ve spisovém materiálu.
Z těchto důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími Okresního pozemkového úřadu v Náchodě a Krajského soudu v Hradci Králové nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatelek zakotvená v ústavních zákonech nebo mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy České republiky, a jejich návrh odmítl, dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2001 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu