ECLI:CZ:US:2001:2.US.331.99
sp. zn. II. ÚS 331/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského v právní věci navrhovatele Zemědělského družstva B. zastoupeného JUDr. Z. H., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 13. 2. 1998, sp. zn. 6 C 55/95, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 3. 1999, sp. zn. 19 Co 238/98, o náhradu za znehodnocení budov, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, kterou Ústavní soud obdržel dne 7. 7. 1999, se stěžovatel domáhal zrušení části rozsudku (ve výroku I. a III.) Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 3. 1999, sp. zn. 19 Co 238/98, a rozsudku Okresního soudu ze dne 13. 2. 1998, sp. zn. 6 C 55/95. Těmito rozsudky bylo určeno, že žalovaný, v řízení před Ústavním soudem stěžovatel, je povinen uhradit žalobci B. A., v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastník, částku Kč 124.169,--, jako náhradu za znehodnocení budov podle ustanovení §23 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě").
Okresní soud v Jičíně rozsudkem ze dne 13. 2. 1998 uložil žalovanému jako právnímu nástupci JZD v Ch., aby poskytl žalobci náhradu za živý a mrtvý inventář dle §20 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a náhradu za znehodnocení hospodářské budovy dle §23 citovaného zákona (dle výroku označeného jako I.). Okresní soud vzal za prokázané, že užívání zemědělské usedlosti č.p. 55 v obci Ch. přešlo na základě listiny ze dne 4. 7. 1958. Nárok na náhradu za odstraněnou nebo znehodnocenou stavbu soud dovodil ze skutečnosti, že žalobce nikdy nepozbyl vlastnické právo k budovám, které tvořily zemědělskou usedlost č.p. 55 v Ch. Právní předchůdce žalovaného ji užíval přibližně od r. 1957 a 1958. Do dne účinnosti zákona o půdě k vrácení budov žalobci nedošlo. Okresní soud nepovažoval za rozhodné, že ke dni účinnosti zákona o půdě žalovaný ani jeho právní předchůdce hospodářské budovy neužívali a že nebylo prokázáno, kdy tyto budovy přestaly být užívány. Výši náhrady stanovil okresní soud v souladu se znaleckým posudkem, který znehodnocení vyčíslil částkou Kč 124.169,--.
Dále okresní soud zamítl náhradu za živý a mrtvý inventář ohledně částek Kč 90.574,50 za mrtvý inventář, částky Kč 176.140,-- za živý inventář, částky Kč 120.000,-- za tažné koně, částky Kč 95.540,-- za krmivo, částky Kč 19.108,-- za osivo a Kč 6.744,- za hnojivo (výrok II.). Žalobci bylo uloženo uhradit náklady řízení jak žalovanému (výrok III.), tak státu (výrok IV.) a soudní poplatek (výrok V.) rozsudku.
Žalovaný podal do výroku I. odvolání. Pro případ jeho zamítnutí navrhl připuštění dovolání proti této části výroku. Žalobce podal odvolání do výroků II. - IV. Krajský soud rozsudkem ze dne 23. 3. 1999 v částech II. - IV. rozsudek Okresního soudu v Jičíně zrušil a vrátil mu záležitost k dalšímu řízení. V tomto rozsahu není věc předmětem ústavní stížnosti.
Pokud jde o část I. výroku okresního soudu, která je předmětem ústavní stížnosti, krajský soud dovodil, že mezi účastníky bylo nesporné, že žalobce byl po celou dobu vlastníkem sporných hospodářských budov. Soud se neztotožnil s námitkou žalovaného, že sporné budovy nebyly přikázány do užívání jeho právnímu předchůdci podle vládního nařízení č. 50/1955 Sb. Naopak, rozhodnutí bylo realizováno radou ONV v Jičíně ze dne 2. 9. 1957, které nebylo formálně zrušeno a jeho účinnost neskončila ani jiným způsobem. Žalovaný užíval hospodářské budovy do roku 1974. Tím je dán dle mínění krajského soudu základ nároku za znehodnocení těchto budov. Žalovaného nemůže zprostit této povinnosti ani fakt, že hospodářské budovy neužíval ke dni účinnosti zákona o půdě. Soud uvedl, že povinnou osobou ve smyslu ust. §23 odst. 2 zákona o půdě je ta právnická osoba, která budovu užívala před jejím opuštěním.
Odvolací soud nepřipustil dovolání do potvrzeného výroku č. I., protože dospěl k závěru, že odpověď na otázku, zda je náhrada podmíněna držením nemovitosti v době účinnosti zákona o půdě či nikoli, vyplývá přímo z dikce §23 odst. 2 zákona o půdě. Uvedené ustanovení předpokládá mj. výslovně užívání nemovitosti povinnou osobou v minulosti, tj. před účinností zákona o půdě. Krajský soud podepřel svůj názor i argumentem, že §23 zákona o půdě upravuje i náhradu za odstraněnou stavbu. To pojmově vylučuje odstranění stavby v době účinnosti zákona o půdě. Z těchto důvodů krajský soud nepovažoval rozhodnutí o uvedené otázce za otázku zásadního právního významu, jež by připuštění dovolání odůvodňovala.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že podle ust. §23 odst. 1 zákona o půdě má právo na náhradu podle ust. §§14 a 16 tohoto zákona vlastník obytné nebo hospodářské budovy, která byla odstraněna nebo znehodnocena v době užívání organizací podle zvláštních předpisů. Ustanovení §23 odst. 2 citovaného zákona dále stanoví, že osobou povinnou k poskytnutí náhrad je právnická osoba, která budovu užívá nebo ji naposledy užívala před jejím odstraněním, opuštěním nebo vrácením vlastníkovi.
Dle stěžovatele z těchto ustanovení nepochybně vyplývá, že by byl osobou povinnou k poskytnutí náhrady za znehodnocení předmětných budov, pokud by k němu došlo v době, kdy tyto nemovitosti užíval. Výše náhrad by musela být odvozena podle znehodnocení v době opuštění nemovitostí. Vedlejší účastník, přestože mu svědčilo důkazní břemeno, v daném ohledu ani nic netvrdil, ani nedokazoval. Stěžovatel naproti tomu uváděl, že užíval předmětné nemovitosti pouze do roku 1968 a v této době byly prováděny údržbové práce, jimiž se nemovitosti naopak zhodnocovaly.
Stěžovatel dále obecným soudům vytýká, že neprovedly jediný důkaz k tomu, kdy bylo ukončeno užívání předmětných nemovitostí a zda v době jejich užívání došlo ke znehodnocení. Dále polemizuje se závěry krajského soudu, který uvedl, že k poškození budov ze strany právního předchůdce stěžovatele došlo v době, kdy je předchůdce užíval dle vládního nařízení č. 50/1955 Sb. Nelze ovšem údajně dovodit, zda byl soud názoru, že s ohledem na to, že nedošlo k formálnímu opuštění nemovitostí, resp. formálnímu zrušení rozhodnutí o jejich přídělu, trvalo jejich užívání stěžovatelem až do doby účinnosti zákona o půdě. Takový závěr, který není explicitně v rozsudku uveden, není však odůvodněn žádným tehdy platným ustanovením platného právního řádu, vládním nařízením č. 50/1955 Sb., či zákonem č. 123/1975 Sb., podle něhož právo užívání k zajištění zemědělské výroby existovalo nadále jen tam, kde byla nemovitost ve faktickém užívání "socialistické organizace" k 1. 1. 1976. To vše odporuje i principu elasticity vlastnického práva, který znamená, že, pokud fakticky zaniklo užívací právo stěžovatele, bylo obnoveno užívací, resp. vlastnické právo vedlejšího účastníka.
Postupem obecných soudů bylo podle stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článek 90 Ústavy České republiky, který stanoví, že jsou soudy povolány především k zákonné ochraně práv občanů, a článek 96 Ústavy České republiky stanovící, že všichni účastníci mají před soudem rovná práva. Současně se jedná o porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), dle něhož má každý právo, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, který rozhodne o jeho právech a závazcích.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Hradci Králové. Odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, který ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Jičíně podrobně uvádí, jaký skutkový stav vzal za prokázaný, pokud se týká napadeného výroku I., i který právní předpis a z jakého důvodu při rozhodování aplikoval. Podrobně je zdůvodněno i to, proč nebylo připuštěno dovolání (výrok III.). Protože nedošlo napadenou částí rozsudku k zásahu do základních práv stěžovatele, navrhl krajský soud ústavní stížnost zamítnout.
Vedlejší účastník se vzdal svého postavení, protože si nebyl schopen obstarat právní zastoupení.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud byl nucen respektovat skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu v zásadě nepřísluší přehodnocovat jejich rozhodnutí, pokud jimi nedojde k porušení základních práv nebo svobod zaručených ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Stěžovatel se mýlí, pokud považuje ust. čl. 90 a čl. 96 Ústavy ČR za ustanovení, která upravují otázky základních práv a svobod. S ohledem na jejich systematické zařazení v Ústavě je zřejmé, že uvedené články v podstatě garantují především základní principy činnosti soudní moci. Protože se nejedná o ústavně garantovaná práva, nepřísluší Ústavnímu soudu jejich hodnocení, neboť se nejedná o rámec vymezený čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR.
Pokud se týká námitky, že bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, Ústavní soud zjistil, že obsahem ústavní stížnosti je v podstatě polemika s právním a skutkovým hodnocením věci, jak je provedl především Krajský soud v Hradci Králové. Jádro polemiky spočívá v tom, zda je rozhodné, že k "poškození budov ze strany právního předchůdce žalovaného (tedy stěžovatele) došlo k době, kdy byly užívány podle nařízení vlády č. 50/1955 Sb."
Jedná se především o interpretaci §23 zákona o půdě v návaznosti na zjištěný skutkový stav. Tato speciální norma zaručuje právo na náhradu ve spojení s §14 a §16 zákona o půdě i vlastníkovi obytné nebo hospodářské budovy, která byla odstraněna nebo znehodnocena v době užívání organizací, podle zvláštních předpisů. Odst. 1 §23 citovaného zákona zavazuje k poskytnutí náhrady právnickou osobu, která budovu užívá nebo ji naposledy užívala před jejím odstraněním, opuštěním nebo vrácením vlastníkovi. Je třeba vzít v úvahu, že citovaný paragraf byl zařazen do zákona o půdě novelou (č. 183/1993 Sb.). Novelizované ustanovení sledovalo záměr poskytnout právo na náhradu těm vlastníkům nemovitostí, kterým byly nemovitosti vráceny před 24. 6. 1991, tj. účinností zákona o půdě. Takto judikoval Ústavní soud v rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 140/96.
Základní práva a svobody v oblasti obecného soudnictví působí jako regulativní ideje, na které navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení normy jednoduchého práva v důsledku její svévolné interpretace nebo takové interpretace, jež je v extrémním rozporu s obecně chápaným a akceptovaným smyslem aplikovaných právních pojmů, je způsobilé vyvolat i porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 545/99). Tak tomu ovšem v posuzované věci není. Naopak, Ústavní soud považuje interpretaci §23 zákona o půdě i právní závěry krajského soudu za ústavně konformní. Citované ustanovení je nutno vykládat v souladu s účelem zákona o půdě. Ten je specifickým předpisem, jehož dominantním cílem je zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989. Celý zákon i jeho jednotlivá ustanovení je třeba vykládat tak, aby bylo tohoto cíle možno dosáhnout a aby byly zohledňovány zájmy obětí. Krajský soud proto správně přiřkl důkazní břemeno stěžovateli a konstatoval, že stěžovatel "neprokázal, že by hospodářské budovy v následujícím období užívala jiná právnická osoba, která by případně měla náhradu za znehodnocené hospodářské budovy poskytnout". Je proto "osobou povinnou" ve smyslu §23 odst. 2 zákona o půdě.
Ústavní soud proto nepovažuje za podstatné, kdy došlo k "faktickému" převzetí užívání předmětných nemovitostí, resp. "formálnímu převzetí" od organizace, resp. "formálnímu zrušení" rozhodnutí o užívání nemovitostí. Ač je pravdou, že vlastnické právo svědčilo vedlejšímu účastníku ústavní stížnosti B. A., tehdejší společenské a politické podmínky jeho reálné naplnění neumožňovaly. Možnost faktického převzetí majetku obdobně nepřipadala reálně v úvahu, lze tedy přisvědčit myšlence stěžovatele o elasticitě vlastnického práva, nikoli však v kontextu restitučního zákona.
K "nově" uváděné argumentaci naznačující, že v době užívání zemědělskou organizací nebyly předmětné nemovitosti znehodnoceny, ale naopak zhodnoceny, Ústavní soud připomíná zásadu "jen bdělým náleží práva" s tím, že tzv. nova lze brát v rámci řízení o ústavní stížnosti v potaz jen výjimečně. Přihlédnout k nim by bylo v konkrétním případě možné, jestliže by přinášely podstatně novou situaci z hlediska ochrany základních práv a svobod stěžovatele. Z rozsáhlého přiloženého spisového materiálu ostatně pouze prokazatelně vyplývá, že byla vydána částka Kčs 20.000,--, patrně za nutnou opravu střechy předmětných nemovitostí. To za mnohaleté užívání. Konečně, tvrzené a nezdůvodněné porušení práva na spravedlivý proces v návaznosti na ust. §§6, 153 odst. 1, 157 odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud neshledal. Poukazuje na významnou zásadu občanského soudního řízení, a to zásadu volného hodnocení důkazů, která dává soudu možnost hodnotit jednotlivé důkazy a dát jim odpovídající váhu. Ústavnímu soudu jejich eventuální "přehodnocení" náleží pouze v okamžiku jejich ústavně nekonformního pojetí, což v dané záležitosti Ústavní soud ovšem neshledal.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2001 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu