ECLI:CZ:US:2001:2.US.332.99
sp. zn. II. ÚS 332/99
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, o ústavní stížnosti K. B., zastoupeného JUDr. T. V., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 14 To 62/99, a rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 3. 2. 1999, sp. zn. 10 T 245/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 8. 7. 1999 doručena ústavní stížnost stěžovatele, která směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 14 To 62/99, a proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 3. 2. 1999, sp. zn. 10 T 245/98.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 3. 2. 1999, sp. zn. 10 T 245/98, byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 trestního zákona, jehož se měl dopustit tím, že Ing. B. měl způsobit škodu ve výši 155.000,- Kč a odsouzen byl k peněžitému trestu ve výši 25.000,- Kč, když pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Na základě odvolání stěžovatele pak Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d) trestního řádu zrušil a podle §259 odst. 3 trestního řádu nově rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil pro pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1, §250 odst. 1, 2 trestního zákona ke stejnému trestu.
Stěžovatel namítal, že rozsudky soudů obou stupňů byla porušena jeho práva vyplývající z čl. 37 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen " Listina"), čl. 95 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR. Stěžovatel namítal porušení práva rovnosti účastníků, neboť mu byl zamítnut návrh na výslech svědka soudy obou stupňů. Současně stěžovatel tvrdil, že byl v řízení před soudem odňat zákonnému soudci, neboť vyrozumění o jednání odvolacího soudu podepsal JUDr. K. F. a samotné jednání vedl JUDr. Z. K. Stěžovatel dále poukázal na
to, že údajný poškozený podal proti němu trestní oznámení až poté, kdy v občanskoprávním řízení vzal z důvodu promlčení svého nároku svůj návrh zpět.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis Okresního soudu v Táboře, sp. zn. 10 T 245/98.
Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 27. 8. 1999 odkázal, pokud se týká výhrad stěžovatele vůči meritornímu rozhodnutí, případně výhrad procesního rázu, na odůvodnění svého napadeného rozsudku s tím, že důkazní situace ve věci nevyžadovala dalšího doplnění dokazování, protože trestní věc stěžovatele byla objasněna natolik, že byl zjištěn skutečný stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Pokud se týká námitky stěžovatele o odnětí zákonnému soudci, tuto považuje krajský soud za neopodstatněnou. Trestní věc stěžovatele došla ke krajskému soudu dne 25. 2. 1999. Podle rozvrhu práce byla přidělena do senátu JUDr. K. F., který ve věci na den 29. 4. 1999 nařídil veřejné zasedání k projednání odvolání stěžovatele. Poté, v důsledku náhlého onemocnění JUDr. K. F. vyžadující hospitalizaci, převzal předmětnou věc k vyřízení předseda senátu JUDr. Z. K. Tento postup lze považovat za standardní, neboť v rozvrhu práce je zakotvena vzájemná zastupitelnost JUDr. K. F. a JUDr. Z. K.
Okresní soud v Táboře ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 7. 9. 1999 uvedl, že soud využil možnost zákona a neprovedl navrhovaný důkaz, tj. osobní slyšení svědka M. Dle názoru okresního soudu nejde v daném případě o porušení Listiny.
V prvé řadě je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a že proto nepřehodnocuje závěry obecných soudů, pokud jimi nedošlo k porušení ústavních zákonů a mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy ČR. Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu, jsou tak záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR.
Ústavní soud zkoumal, zda v souzené věci bylo respektováno právo stěžovatele na spravedlivý proces jako celek ve vztahu k porušení namítaných ústavně zaručených práv a svobod a konstatuje, že věc, která je předmětem ústavní stížnosti, byla projednána v řádně vedeném soudním řízení, ve kterém nebylo shledáno porušení zásad trestního řízení. Oba soudy věnovaly věci náležitou pozornost. Umožnily stěžovateli uplatnit jeho ústavně zaručená základní procesní práva při jednání i v podobě odvolání. Stěžovatel byl odsouzen na základě zákonného rozhodnutí soudem a další šetření ve věci Ústavnímu soudu nepřísluší.
Je tedy zřejmé, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do namítaných základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Za tohoto stavu věci Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 15. 5. 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu