ECLI:CZ:US:2001:2.US.337.2000
sp. zn. II. ÚS 337/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti A. B. L. B. S., zastoupeného JUDr. M. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20.1.2000, sp. zn. 6 To 14/2000 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 5.1.2000, sp. zn. 2 T 76/98, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel v záhlaví usnesení uvedené usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto odvolání navrhovatele proti rozsudku soudu I. stupně. Rozsudkem prvoinstančního soudu byl stěžovatel (dříve obžalovaný) odsouzen pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů ve smyslu ust. §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), c) tr. zák. a dále trestný čin šíření toxikomanie podle §188a odst, 1, odst. 2 tr. zák. Za uvedené tr. činy byl navrhovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 let se zařazením do věznice s ostrahou a k trestu vyhoštění z území ČR na dobu neurčitou.
Podstatou stížnosti navrhovatele je jeho tvrzení, že v řízení před soudem I. stupně došlo ke značným procesním pochybením tohoto soudu tím, že v průběhu řízení došlo ke změně předsedy senátu Obvodního soudu pro Prahu 7, aniž nový předseda senátu provedl znovu celé řízení včetně dokazování, ale pouze bez dalšího vynesl odsuzující rozsudek ve výroku o trestu. Tímto procesním postupem před prvostupňovým soudem bylo podle názoru stěžovatele porušeno jeho právo na zákonného soudce tím, že ke změně v osobě předsedy senátu došlo v době po vrácení trestní věci k novému projednání a rozhodnutí soudu I. stupně na základě rozsudku odvolacího soudu za situace, kdy nový předseda senátu nebyl členem příslušného senátu od počátku řízení, a to ani jako náhradník. Jestliže tedy, uvádí navrhovatel, v předmětné trestní věci rozhodoval JUDr. R. Š. jako předseda senátu, aniž řízení od počátku zopakoval, šlo prý o řízení a rozhodnutí nezákonné a protiústavní, a to i z toho důvodu, že stěžovatel byl tímto postupem odňat svému zákonnému soudci.
Ve shora uvedených procesních pochybeních spatřuje stěžovatel porušení práv vyplývajících z čl. 38 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 24 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V souvislosti s údajným porušením práva zakotveného v čl. 38 odst. 1 Listiny poukazuje navrhovatel na právní závěry vyplývající z nálezů Ústavního soudu ze dne 22.2.1996, sp. zn. III. ÚS 232/95 a ze dne 29.5.1997, sp. zn. 230/96.
Porušení práva rovnosti účastníků řízení spatřuje stěžovatel v údajném rozdílném přístupu k němu, jako cizímu státnímu příslušníkovi a ostatním spoluobžalovaným, občanům ČR, kteří prý byli za shodnou trestnou činnost odsouzeni k výrazně nižším trestům.
Z napadeného usnesení Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že odvolání stěžovatele proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 5.1.2000, čj. 2 T 76/98-1205, bylo podle ust. §256 tr.ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Odvolací soud se v průběhu řízení zabýval námitkou stěžovatele, která byla znovu uplatněna v ústavní stížnosti, a to, že rozsudek soudu I. stupně je nutno považovat za protizákonný, neboť senát tohoto soudu rozhodl o trestu v jiném složení než senát, který rozhodoval o vině. K této námitce odvolací soud uvedl, že při rozhodování o trestu byl již výrok o vině pravomocný (viz rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 19.5.1999, sp. zn. 2 T 76/98 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 17.9.1999, sp. zn. 6 To 425/99), takže nové rozhodování o vině již nepřicházeno v úvahu. V případě rozhodování o trestu jednal a rozhodl senát, kterému byla věc přidělena.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu I. stupně, pokud tento při odůvodnění výše trestu vycházel z vysokého stupně společenské nebezpečnosti jednání jak stěžovatele, tak i dalších dvou obžalovaných cizích státních příslušníků, která je zvyšována i tím, že tito obžalovaní v trestné činnosti pokračovali delší dobu a drogy distribuovali většímu počtu osob. V případě stěžovatele odvolací soud zdůraznil, že podmínky pro uložení trestu vyhoštění jsou v jeho případě jednoznačně dány, neboť nebyl prokázán zájem na spojování rodiny, jak stěžovatel namítal, když z jeho výpovědí se zjišťuje, že v ČR se zdržoval jen v létě a ani v této době se svou manželkou trvale nebydlel.
Ze všech těchto důvodů proto odvolací soud námitky a odvolání stěžovatele podle ust. §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Ústavní soud se nejprve zabýval tvrzením stěžovatele, vztahujícím se k aplikovatelnosti právních závěrů obsažených ve shora citovaných nálezech Ústavního soudu na předmět ústavní stížnosti. V případě nálezu Ústavního soudu ze dne 22.2.1996, sp.zn. III. ÚS 232/95, se jedná o poněkud odlišnou problematiku, kdy Ústavní soud řešil procesní pochybení obecných soudů, spočívající v rozhodování místně (nikoli věcně) nepříslušného prvoinstančního soudu. Nález Ústavního soudu ze dne 29.5. 1997, sp. zn. III. ÚS 230/96, řeší problematiku tzv."delegace vhodné", ve smyslu ust. §12 odst. 2 o.s. ř. v návaznosti na porušení čl. 38 odst. 1 Listiny, tj. proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc a ústavní stížností předestřenému problému se dotýká pouze okrajově, konkrétně citací uvedeného čl. 38 odst. 1, věta prvá Listiny.
Další námitka stěžovatele se týká údajného porušení práva na rovnost účastníků řízení, kdy prý skutečnost, že v jeho případě a v případě dalších dvou spoluodsouzených se jedná o cizí státní příslušníky, měla vliv na výši uložených trestů odnětí svobody.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 7, sp.zn. 2 T 76/98, vyplývá, že tato námitka není důvodná, neboť stěžovatel byl odsouzen ve skupinové trestní věci, kdy bylo v trestním řízení jednoznačně prokázáno, že stěžovatel byl vůdcem a hlavním organizátorem skupiny osob s dlouhodobou a společensky vysoce nebezpečnou trestnou činností, zabývající se distribucí a prodejem drog v Praze, a to i osobám mladším 18 let. S ohledem na své vůdčí postavení ve skupině, která se vyznačovala prvky plánované organizace, byla výše trestu uloženého obecnými soudy zcela v souladu s těmito skutečnostmi.
Stěžejní námitka navrhovatele směřuje proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 5.1.2000, sp.zn. 2 T 76/98, kdy prvostupňový soud údajně závažným způsobem porušil příslušná ustanovení trestního řádu a v návaznosti s tím i zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, pokud došlo ke změně v obsazení senátu místně a věcně příslušného soudu I. stupně po vrácení věci odvolacím soudem k dalšímu řízení, aniž bylo za této situace celé řízení znovu provedeno. Jak vyplývá ze spisu, sp. zn. 2 T 76/98, z podnětu odvolání obvodní státní zástupkyně byl původní rozsudek u stěžovatele zrušen ve výroku o trestu, když ve výroku o vině zůstal v právní moci. Na č.l. 1194 spisu, sp.zn. 2 T 76/98, je založeno rozhodnutí místopředsedkyně Obvodního soudu pro Prahu 7 ze kterého vyplývá, že s ohledem na dočasné zproštění výkonu funkce dosavadního předsedy senátu, byla ode dne 1.12.1999 předmětná trestní věc přidělena k projednání a rozhodnutí do senátu 25 T téhož soudu, JUDr. R. Š. Jednalo se tedy o zcela zákonný postup, který předpokládá ust. §149 odst. 5 tr. řádu ve spojení s rozhodováním ve smyslu ust. §2 vyhl. č. 37/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že soud I. stupně ( v případě změny v obsazení senátu) je povinen provádět znovu celé řízení, včetně dokazování, a to i v případě již pravomocného rozhodnutí o vině. Soud v takovém případě provede pouze tu část řízení, která předcházela zrušenému výroku o trestu ( §259 odst. 1 ve vztahu k ust. §219 odst. 2 tr. řádu.).
Ostatně tuto námitku uplatnil stěžovatel již v odvolání a odvolací soud se jí ve svém rozsudku zabýval. Tvrzení stěžovatele, že změna v obsazení senátu v průběhu dosud pravomocně neskončeného řízení není v žádném případě možná, neboť tomu odporuje znění již citovaného čl. 38 odst. 1 věta prvá Listiny, neodpovídá stávající právní úpravě. Zásada, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, je v trestním řádu vyjádřena ustanoveními o věcné a místní příslušnosti soudu (§§16 až 26 tř. řádu), když místní a věcná příslušnost soudu k projednání a rozhodnutí věci není vázána na osobu jednotlivého soudce, ale na soudce činné u takového soudu, kteří vykonávají soudní pravomoc podle rozvrhu práce. V zájmu zajištění plynulého chodu soudu a rychlého vyřizování věcí je předseda soudu oprávněn ze zákona přidělit v závažných případech věc jinému soudci ( ust. §2 vyhl.č. 37/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Rozhodnutí soudu o uložení trestu odnětí svobody bylo zcela odpovídajícím způsobem odůvodněno a námitka stěžovatele byla i v tomto bodě zcela nedůvodná.
Ústavní soud po posouzení všech námitek stěžovatele dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nutno ve smyslu ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 9. ledna 2001