ECLI:CZ:US:2001:2.US.350.98
sp. zn. II. ÚS 350/98
Usnesení
II. ÚS 350/98
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti J.J., zastoupeného advokátem JUDr. M.H., 1) proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 1. 7. 1997, sp. zn. 5 Nc 1035/97, 2) proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 1. 1998, sp. zn. 5 Nc 1035/97, a 3) proti usnesení Městského soudu v Praze 5 ze dne 4. 3. 1998, sp. zn. 54 Co 104/98, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, mimo ústní jednání, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 8. 1998, se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil všechna rubrikovaná usnesení účastníků řízení. Argumentaci dále doplnil svým podáním ze dne 29. 5. 2000. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu vyplývají následující skutkové a právní okolnosti případu. Stěžovatel se svým návrhem (soudní spis je označuje jako nejasné podání) domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 5 obnovy řízení a přenesení příslušnosti na Obvodní soud pro Prahu 4 ve věci vedené pod sp. zn. 13 C 257/91. Usnesením tohoto soudu ze dne 21. 3. 1997 byl vyzván k odstranění vad svého podání a poučen o možnosti zastavení řízení. Rubrikovaným 1) usnesením tento soud řízení zastavil podle §43 odst. 2 a §104 odst. 2 o.s.ř., neboť stěžovatel ve stanovené lhůtě na výzvu nereagoval. Na tomto usnesení je vyznačen den plné moci 5. 9. 1997 (č.l. 13 soudního spisu). Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze rubrikovaným 3) usnesením tak, že 1) rubrikované usnesení potvrdil. Toto usnesení nabylo právní moci dne 4. 6. 1998. Městský soud v Praze je odůvodnil tím, že výzvu k odstranění vad obdržel stěžovatel dne 6. 6. 1997 a ve lhůtě 10 dnů na výzvu nereagoval. Ústavní soud poznamenává, že ze spisu (č.l. 11) plyne, že šlo o 14 denní lhůtu, což však nemělo v daném případě na marné uplynutí lhůty vliv. Městský soud konstatoval, že podání nesplňuje náležitosti žaloby podle §79 odst. 1 a §228 odst. 2 o.s.ř. a jde o vady, pro které nelze v řízení pokračovat. Vzhledem k tomu, že stěžovatel ve svém podání ze dne 25. 6. 1997 (osobně soudu předáno dne 2. 7. 1997) reagoval na výzvu soudu tak, že výzvě nelze vyhovět, pokud mu soud nezašle rozsudek a další písemnosti, které dosud neobdržel, včetně přenesení
II. ÚS 350/98
příslušnosti na Obvodní soud pro Prahu 4, konstatoval odvolací soud, že není na žalobci, aby určoval, který úkon má soud provést dříve nebo dokonce aby doručoval rozhodnutí v jiné věci. Dne 6. 1. 1998 však bylo vydáno 2) rubrikované usnesení na základě podobné argumentace, jako u 1) usnesení, tentokrát však s odvoláním na §43 odst. 2 a §103 odst. 2 o.s.ř., kterým bylo opět řízení o obnovu řízení zastaveno.
Stěžovatel tvrdí, že ústavní stížnost nesměřuje proti uvedeným usnesením a jejich odůvodněním, nýbrž proti tomu, že v dané věci bylo vydáno 2) rubrikované usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5, přesto, že 1) rozhodnutí již nabylo právní moci. Ve stejné věci tak byla vydána dvě usnesení, jedno dokonce po nabytí právní moci druhého, obě rozhodla o téže věci a navíc s rozdílnou právní kvalifikací, přičemž o druhém usnesení Městský soud v Praze jako odvolací soud dosud vůbec nerozhodl. Tím bylo podle stěžovatele "porušeno jeho ústavně zaručené právo podle čl. 90 Ústavy, které soudu ukládá stanoveným způsobem a tedy i v souladu s o.s.ř. poskytovat ochranu základním lidským a občanským právům. Stěžovatel je přesvědčen, že současně bylo porušeno i právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a zároveň i právo garantované v čl. 4 odst. 1 téhož ústavního dokumentu. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 29. 5. 2000 ještě stěžovatel poukázal na to, že 1) rubrikované usnesení má vyznačenu plnou moc dne 5. 9. 1997, kterýžto den předchází vydání 3) rubrikovaného usnesení Městského soudu, které má vyznačenu plnou moc dnem 4. 6. 1998. Pokud jde o 2) rubrikované usnesení, upozorňuje, že v zákonné lhůtě proti němu podal odvolání, o kterém nebylo dosud rozhodnuto.
Ústavní soud si, s ohledem na okolnosti případu, vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 5 Nc 1035/97. Za OS se vyjádřila JUDr. H.V., která pouze odkázala na odůvodnění obou rozhodnutí, která obsahují i právní názor soudu. K doplnění ústavní stížnosti se nevyjádřila.
Za MS se vyjádřila předsedkyně senátu JUDr. D.B., která rovněž poukázala na odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze. K doplnění ústavní stížnosti se nemůže vyjádřit, neboť vyznačení plné moci je věcí soudu I. stupně.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadeného rozhodnutí (čl. 83 Ústavy ČR), dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu, a tedy ani ústavnost napadeného usnesení zásadním způsobem zpochybnit. Z hlediska formálních náležitostí ústavní stížnosti se Ústavní soud musel nejdříve zabývat 2) usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 1. 1998, č.j. 5 Nc 1035/97-19. V tomto případě je nucen konstatovat, že jde o návrh v tomto bodě nepřípustný, neboť ústavní stížnost může směřovat jen proti pravomocnému rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 1 písm. a/, §72 odst. 2 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb.). O odvolání, které podle doplnění ústavní stížnosti, bylo v zákonné lhůtě proti tomuto usnesení podáno, dosud nebylo rozhodnuto. Proto je jeho napadení ústavní stížností nutno hodnotit jako nepřípustný návrh ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb. Proto se Ústavní soud ani nemohl zabývat obsahem tohoto podání, ani dalších listin (č.l. 16 a 16a), které se jej ve spise týkají.
II. ÚS 350/98
Pokud jde o námitku zásahu do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, který stanoví, že "každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu", Ústavní soud konstatuje, že toto právo nebylo nijak zasaženo, natož aby bylo porušeno. Ústavní soud může jen konstatovat, že řízení před soudem I. stupně i odvolacím soudem proběhlo za šetření ústavních zásad soudního řízení, které jsou zakotveny v hlavě páté Listiny. Stěžovateli bylo umožněno uplatnit svůj návrh u obecných soudů, které je v řádně vedeném řízení projednaly. Stěžovatel nebyl zbaven práva na právní pomoc, ani možnosti podat odvolání. Odvolací soud jeho odvolání přezkoumal a řádně odůvodnil. To, že došel k jinému závěru, nelze ještě hodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ten to ani netvrdí, když pouze namítá skutečnost, že 1) rubrikované usnesení má vyznačenu plnou moc dne 5. 9. 1997, kterýžto den předchází vydání 3) rubrikovaného usnesení Městského soudu, které má vyznačenu plnou moc dnem 4. 6. 1998. Pochybení z hlediska jednacího řádu pro okresní a krajské soudy (vyhl. MS č. 37/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů), popř. z hlediska Vnitřního a kancelářského řádu pro okresní, krajské a vrchní soudy, není záležitostí, kterou by se mohl zabývat Ústavní soud místo k tomu příslušných orgánů, pokud takovým pochybením nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele. Že by takové důsledky mělo dvojí vyznačení právní moci, však neprokázal. Tak by tomu bylo např. tehdy, kdyby v důsledku vyznačení plné moci dnem 5. 9. 1997 odvolací soud odmítl jednat o odvolání stěžovatele do 1) usnesení. To se ale nestalo, ačkoli již v době jednání odvolacího soudu byla plná moc vyznačena.
Pokud jde o tvrzený zásah do práva, zakotveného v čl. 90 Ústavy ČR, je třeba odkázat na odůvodnění k čl. 36 odst. 1 Listiny s tím, že v tomto případě jde především o kompetenční ustanovení, vymezující jurisdikci soudů v oblasti soukromého práva. Pokud jde o námitku zásahu do práva podle čl. 4 odst. 1 Listiny, který stanoví, že "Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod", stěžovatel toto své tvrzení blíže nezdůvodnil. Pokud mu bylo uloženo odstranění vad jeho podání ze dne 27. 2. 1997, stalo se tak při plném šetření pravidel pro stanovení povinností a nijak tím nebylo zasaženo do jeho práva na soudní ochranu.
Za tohoto stavu věci Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost v této části podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č, 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout pro jeho zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. 1. 2001 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu