ECLI:CZ:US:2001:2.US.354.01
sp. zn. II. ÚS 354/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti H. F., zastoupené JUDr. J. S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2.2.2001, sp. zn. 13 Co 15/2001, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2.11.2000, sp. zn. 13 C 145/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 11.6. 2001, napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označené rozsudky obecných soudů a ke skutkové a právní situaci v předmětné věci uvádí, že rozhodnutím Ministerstva financí ČR jí byla v souladu s ust. §13 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, přiznána finanční náhrada za pozemek, nebyla jí však přiznána finanční náhrada za zdemolovaný dům, který se na uvedeném pozemku nacházel s odůvodněním, že dům byl zdemolován před přechodem vlastnického práva na stát a dále proto, že navrhovatelka výslovně žádala o přiznání finanční náhrady pouze za pozemek a nikoli za dům.
Soud I. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že stěžovatelka v žádosti o poskytnutí finanční náhrady ve výši 316.087,20 Kč (hodnota domu dle znaleckého posudku) výslovně požádala o přiznání finační náhrady pouze za pozemek a nikoli za dům, když tuto otázku posuzoval prvostupňový soud jako otázku předběžnou. Současně však zdůraznil, že podání žádosti o poskytnutí finanční náhrady dle ust. §13 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je nezbytnou podmínkou na přiznání finanční náhrady a nezabýval se již proto dalšími podmínkami vzniku a existence nároku na finanční náhradu .
Odvolací soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil.
Důvodem ústavní stížnosti je tvrzení navrhovatelky, že obecné soudy (včetně rozhodnutí Ministerstva financí ČR, které však stěžovatelka nečiní předmětem posuzování Ústavního soudu) údajně porušily napadenými rozsudky její základní práva, zakotvená v čl. 11 odst. 1, v čl. 36 a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Citovaná porušení shora uvedených článků Listiny spatřuje navrhovatelka ve skutečnosti, že údajně měla v úmyslu požádat o poskytnutí finanční náhrady jak za pozemek, tak i za zdemolovaný dům, když tento její úmysl prý byl Ministerstvu financí ČR znám jak z jednání, tak i z korespondence se stěžovatelkou. Přesto však označeným ministerstvem nebyla stěžovatelka upozorněna na to, že je nutné zdemolovaný dům v žádosti výslovně uvést, aby v tomto smyslu mohla ve stanovené lhůtě doplnit žádost o poskytnutí fin. náhrady dle zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Označenému ministerstvu dále stěžovatelka vytýká, že jednání o jejím požadavku probíhala po dobu devíti let, když Ministerstvo financí nesprávně vycházelo z přípisu Městského národního výboru v Karviné o zbourání předmětného domu v období II. světové války, příp. ihned po roce 1945, a nepřihlíželo k důkazům vyvracejícím toto tvrzení. Všechny tyto shora uvedené skutečnosti, včetně napadených rozsudků, jsou údajně v rozporu se smyslem zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť stěžovatelka se o nápravu způsobených majetkových křivd ucházela řádně a včas, když svůj nárok uplatnila, jak nejlépe uměla.
Z rozsudku soudu I. stupně se zjišťuje, že žaloba stěžovatelky o uložení povinnosti žalovanému Ministerstvu financí ČR zaplatit stěžovatelce částku 316.087,20 Kč byla zamítnuta. V odůvodnění rozhodnutí se konstatuje, že prvostupňový soud řešil jako předběžnou otázku skutečnost, zda stěžovatelka (dříve žalobkyně) uplatnila řádně a včas u příslušného ústředního orgánu státní správy nárok na zaplacení finanční náhrady za dům, a to ještě před zasláním znaleckého posudku ze dne 15.12.1995, obsahující ocenění již demolovaného domu. Z vyplněného formuláře žádosti o poskytnutí finanční náhrady dle §13 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který byl Min. financí doručen dne 29.1.2000 bylo zjištěno, že stěžovatelka (dříve žalobkyně) je zde uvedena jako původní vlastnice a že toto tvrzení bylo doloženo řadou listinných dokladů - odevzdací listinou Okresního soudu civilního pro vnitřní Prahu ze dne 6.5.1948, odevzdací listinou Státního notářství II v Praze ze dne 30.10.1952, rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 7 ze dne 28.4.1995 a výpisem z pozemkové knihy. Na druhé straně žádosti je v rubrice 6 s názvem "určení majetku, za který by měla být fin. náhrada poskytnuta" podtržen údaj A - pozemky, s dopsáním "katastrální území - Karviná město, č. parcely 229. U bodu B - stavby a bodu C - věci movité nebylo vyplněno nic.
Jestliže tedy, uvádí soud I. stupně, stěžovatelka vyplnila v žádosti pouze údaj o pozemcích, nelze z tohoto úkonu dovodit úmysl navrhovatelky domáhat se stejnou žádostí i náhrady za dům.
Z dalších listinných dokladů (odevzdacích listin, žádostí o vydání věci nebo odškodnění) uvedl prvoinstanční soud, nelze rovněž dospět rovněž k jinému závěru.
Z napadeného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2.2.2001, čj. 13 Co 15/2001-28, se zjišťuje, že rozsudek soudu I. stupně byl odvolacím soudem v plném rozsahu potvrzen. Městský soud v Praze konstatoval, že stěžovatelka v odvolání nezpochybnila správnost skutkových zjištění soudu I. stupně, ale pouze zdůvodnila, proč v žádosti o poskytnutí finanční náhrady výslovně neuvedla, že současně požaduje náhradu za stavbu, byť zbořenou.
Podle ust. §13 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se fin. náhrada za nemovitost, kterou nelze vydat, poskytuje oprávněné osobě podle ust. §7 odst. 3, odst. 4, odst. 5 citovaného zákona. Písemnou žádost o fin. náhradu je přitom nutno podat u příslušného ústředního orgánu státní správy nejpozději ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nebo ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy nabyl právní moci rozsudek, kterým byl zamítnut návrh na vydání věci. Uplynutím této prekluzívní lhůty dochází k zániku práva, které nelze oprávněné osobě přiznat, i když se povinný prekluze nedovolá. Z výše uvedeného proto odvolací soud dovodil, že nepodáním žádosti o fin. náhradu za dům u Min. financí ve stanovené lhůtě nárok stěžovatelky zanikl.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Opodstatněnost návrhu stěžovatelka spatřuje v údajném porušení svého práva na spravedlivý proces, práva na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí státních orgánů, jakož i porušení vlastnického práva napadenými rozhodnutími obecných soudů.
Z obsahu ústavní stížnosti lze dovodit rozpor mezi postojem stěžovatelky ke skutkovým zjištěním soudu I. stupně v podaném odvolání a v ústavní stížnosti (viz odstavec druhý a třetí na str. 2 odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze). Pokud navrhovatelka souhlasila se skutkovými zjištěními prvostupňového soudu, nemůže je nyní činit předmětem ústavní stížnosti, dokládající údajné porušení jejího práva na spravedlivý proces. Z napadených rozsudků vyplývá, že stěžovatelka se podanou žalobou domáhala po místně a věcně příslušném soudu uložení povinnosti k zaplacení určené fin. částky jako finanční náhrady, nikoli tedy přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu státní správy podle části páté o.s.ř., kdy nalézací soud si jako předběžnou posoudil otázku, zda navrhovatelka uplatnila či neuplatnila nárok na zaplacení fin. náhrady za dům. Z provedeného dokazování, zejména z formuláře vyplněného stěžovatelkou, pak oba obecné soudy shodně a podle názoru Ústavního soudu zcela správně dovodily, že stěžovatelka požádala pouze o fin. náhradu za předmětný pozemek, kterou obdržela. Nelze se proto ztotožnit s námitkou navrhovatelky o údajném porušení čl. 36 odst. 2 Listiny, tj. práva konkrétního subjektu na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy. Odůvodnění napadených rozsudků jsou zcela v intencích zák. č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a nelze z nich dovodit jiný výklad než ten, který odpovídá doslovnému znění příslušného zákona.
Porušení práva na ochranu vlastnictví se lze dle platné judikatury Ústavního soudu domáhat pouze tam, kde vlastnické právo je již konstituováno, nikoli tam, kde stěžovatelce svědčí jen nárok na ně.
Ústavní soud se rovněž zabýval splněním formálních podmínek řízení o ústavní stížnosti, ve smyslu ust. §72 odst. 2, odst. 4 ve vztahu k ust. §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. a konstatoval, že rozsudek odvolacího soudu, napadený předmětnou ústavní stížností, byl doručen právní zástupkyni stěžovatelky, JUDr. I. S. dne 9.4.2001. Tímto dnem počala běžet zákonná 60 denní lhůta k podání ústavní stížnosti. Faxové podání stěžovatelky obdržel Ústavní soud dne 11.6.2001. Téhož dne bylo faxové podání doplněno písemným podáním, které dle razítka pošty bylo předáno jako spěšná zásilka k poštovní přepravě dne 8.6.2001. Je tedy zřejmé, že ústavní stížnost je opožděná, neboť poslední den lhůty pro její podání uplynul dne 7.6.2001.
Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud byl nucen návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ust. §43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zák. č. 183/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, neboť se jedná o návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem, když současně jde rovněž o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 4. července 2001