Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 03.10.2001, sp. zn. II. ÚS 359/98 [ nález / CEPL / výz-2 ], paralelní citace: N 140/24 SbNU 3 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:2.US.359.98

sp. zn. II. ÚS 359/98 Nález Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, ve věci ústavní stížnosti 1) L. P-ové, zemřelé dne 17. 4. 1999, jejímž procesním nástupcem se stal 2) J. P., zemřelý dne 24. 10. 2000, jehož procesními nástupci se stali 3) O. P-ová, 4) M. P-ová, a 5) V. P-ová, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 1998, č.j. 33 Ca 67/97 - 19, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a města Cheb, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 1998, č.j. 33 Ca 67/97 - 19, se zrušuje. Odůvodnění: Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatelky L. P-ové podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které brojí proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 1998, č.j. 33 Ca 67/97 - 19, a namítá, že napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1, odst. 4, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Městský soud v Praze se měl zásahu dopustit, když rozhodl v rozporu s ust. §3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákona č. 116/1994 Sb., a to nesprávným posouzením přechodu vlastnictví k nemovitostem na stát a nesprávným posouzením splnění podmínky uplatnění nároku dle zákona č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 128/1946 Sb."). Zásahu se měl také Městský soud v Praze dopustit tím, že v rozporu s ústavními předpisy uznal za právní důvod přechodu majetku na stát nulitní právní akt, resp. potvrdil vyvlastnění majetku navrhovatelky v rozporu s čl. 11 odst. 4 Listiny. Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí nálezem zrušil. Dne 27. 12. 1999 obdržel Ústavní soud sdělení stěžovatele 2), spolu s plnou mocí pro S. O., advokátku, o tom, že stěžovatelka L. P-ová zemřela a stěžovatel 2) je jediným dědicem. Také navrhl "změnu označení navrhovatele" a připojil sdělení soudního komisaře - notáře o tom, že dědické řízení nebylo dosud skončeno a že on je jediným dědicem a dědictví neodmítl. Dne 24. 10. 2000 obdržel Ústavní soud doplnění ústavní stížnosti, s oznámením data úmrtí stěžovatelky 17. 4. 1999 a s přiloženou kopií pravomocného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. 4. 2000, č.j. 22 D 293/99 - 42, Nd 64/99, ve věci dědictví po zemřelé stěžovatelce 1), ve kterém je jako jediný dědic potvrzen stěžovatel 2). V uvedeném doplnění jsou pouze opakovány důvody již uvedené v ústavní stížnosti, je však nově poukázáno na stanovisko Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 38/98, které dle stěžovatele potvrzuje, že katastrální úřad nezkoumá v řízení o povolení vkladu práva, zda byl splněn předpoklad pro uzavření dohody o vydání nemovitostí podle §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 87/1991 Sb.). Dne 8. 11. 2000 obdržel Ústavní soud sdělení S. O-ské, advokátky, ve kterém oznamuje Ústavnímu soudu, že ve věci shora uvedené ústavní stížnosti zemřel dne 24. 10. 2000 stěžovatel 2). Po vyžádání obdržel dne 2. 4. 2001 Ústavní soud od Magistrátu města Brna duplikát úmrtního listu zemřelého stěžovatele 2). Po vyžádání obdržel dne 5. 6. 2001 Ústavní soud od Obvodního soudu pro Prahu 5 kopii pravomocného usnesení tohoto soudu ze dne 21. 3. 2001, č.j. 18 D 1437/2000 - 67, ve kterém jsou jako dědičky zemřelého stěžovatele 2) označeny stěžovatelky 3), 4), a 5). Dne 9. 7. 2001 obdržel Ústavní soud podání stěžovatelek 3), 4) a 5), ve kterém navrhují "změnu označení navrhovatelů" ve smyslu uvedeného právního nástupnictví, a přiloženými plnými mocemi zmocňují S. O-skou, advokátku, aby je zastupovala v řízení před Ústavním soudem. Protože usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 11. 4. 2000, č.j. 22 D 293/99 - 42, Nd 64/99, a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 3. 2001, č.j. 18 D 1437/2000 - 67, bylo prokázáno právní nástupnictví stěžovatelů 2) a následně 3), 4) a 5), jednal s nimi Ústavní soud dále jako s účastníky řízení. Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání navrhovatelky. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou. Věc byla v další fázi řízení před Ústavním soudem přezkoumána z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná a došlo ke stěžovatelkou namítanému porušení ústavně zaručených práv. Z předložených listin bylo zjištěno, že Katastrální úřad v Chebu, příslušný podle §5 zákona č. 359/1992 Sb., o zeměměřických a katastrálních orgánech, přezkoumal ve správním řízení, na základě návrhu, doručeného Katastrálnímu úřadu v Chebu dne 12. 10. 1994, smlouvu o vydání nemovitostí ze dne 19. 9. 1994, kterou Město Cheb vydává a stěžovatelka 1) přijímá dům č.p. 479 se stav. parcelou č. 83 v katastrálním území Cheb, obec Cheb (dále jen "smlouva o vydání nemovitostí") a rozhodl podle §5 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " zákon č. 265/1992 Sb."), tak, že návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí zamítl. Své rozhodnutí ze dne 19. 3. 1996, č.j. V 1 - 1618/94, Katastrální úřad v Chebu zdůvodnil pouze tak, že přezkoumal předložené listiny a dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky vzniku nároku oprávněné na vydání věci ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění zákona č. 116/1994 Sb. Oprávněná podle katastrálního úřadu prokázala, že je oprávněnou osobou ve smyslu uvedeného zákona, nesplňuje však další podmínku tohoto restitučního zákona, a to že k přechodu majetku na stát došlo dekretem prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. Oprávněné příslušel nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. Svůj nárok však včas a řádně nikdy neuplatnila. Důvody, pro které tak nemohla učinit do 25. února 1948, nejsou podle restitučního zákona rozhodující, neboť zákon se vztahuje na zmírnění následků některých majetkových křivd vzniklých od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Z těchto důvodů proto Katastrálnímu úřadu v Chebu nezbylo než rozhodnout tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Rozhodnutí Katastrálního úřadu v Chebu ze dne 19. 3. 1996, č.j. V 1 - 1618/94, napadla stěžovatelka opravným prostředkem u soudu s tím, že katastrální úřad nezjistil ani jeden z důvodů uvedených v §5 zákona č. 265/1992, pro který by mohl návrh na vklad zamítnout. Dle jejího názoru nebylo úkolem katastrálního úřadu přezkoumávat listiny přiložené k návrhu na vklad, ale pouze předmětnou dohodu o vydání. Dále namítala, že katastrální úřad nesprávně posoudil nárok stěžovatelky na vydání předmětných nemovitostí. Dále pak zdůvodňuje oprávněnost svého restitučního nároku. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 7. 1996, č.j. 33 Ca 89/96 - 13, napadené rozhodnutí katastrálního úřadu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění Městský soud v Praze uvádí, že Katastrální úřad v Chebu se především správně zaměřil na zjištění, zda obsah předmětné smlouvy odpovídá ustanovením zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, zejména ve znění zákona č. 116/1994 Sb., dle kterého byla smlouva uzavřena, a to konkrétně na otázku, zda je obsah smlouvy v souladu s ustanovením §3 uvedeného zákona. Dále pak Městský soud v Praze popisuje skutečnosti vedoucí k uplatnění restitučního nároku stěžovatelkou a zabývá se aplikací restitučních zákonů na uvedený konkrétní případ. Konstatuje, že rozhodující je to, zda majetek, na který dopadal dekret č. 5/1945 Sb., a na který byl uplatněn nárok dle zákona č. 128/1946 Sb., přešel na stát v důsledku správního aktu vydaného po 25. 2. 1948. V případě že ano, lze takový majetek vydat. Jen v případě, že správní akt byl vydán před 25. 2. 1948, bylo by možné dojít k závěru, že stát věc nabyl před rozhodným obdobím. Katastrálnímu úřadu je vytýkáno nedostatečné zjištění skutkového stavu, a to ve smyslu zjištění existence konfiskačního rozhodnutí a zjištění, zda na předmětný majetek byl uplatněn nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. Katastrálnímu úřadu je pak uloženo v souladu s těmito zjištěními doplnit příslušným způsobem skutkový stav věci s tím, že je především na městu Cheb, aby poskytlo příslušné konfiskační rozhodnutí a na stěžovatelce, aby prokázala uplatnění nároku dle zákona č. 128/1946 Sb. V odůvodnění Městský soud v Praze dále uvádí, že pokud nebudou prokázány skutečnosti rozhodné pro oprávněnost restitučního nároku, pak stěžovatelce nemůže být dle uvedeného restitučního předpisu majetek vydán. Katastrální úřad má pak podle příslušných skutkových zjištění posoudit, zda je obsah smlouvy o vydání nemovitostí v souladu s uvedenými restitučními předpisy či nikoli a zda jsou splněny další předpoklady dle §5 zákona č. 265/1992 Sb. a lze povolit vklad do katastru nemovitostí. Bude přitom vázán právním názorem soudu dle §250s odst. 1 občanského soudního řádu (správně §250r odst. 1). K námitkám stěžovatelky dodává Městský soud v Praze, že katastrální úřad přezkoumává podle §5 zákona č. 265/1992 Sb. listinu i z hlediska oprávnění účastníků nakládat předmětem smlouvy. To v případě vydání nemovitosti podle restitučních předpisů znamená i zkoumání, zda podle těchto předpisů je nemovitost vydávána osobě oprávněné, která splňuje příslušné předpoklady, resp. zda povinná osoba věc vydává v rozsahu svého dispozičního oprávnění, tj. v souladu s restitučními předpisy. V této věci pak Katastrální úřad v Chebu znovu jednal a rozhodnutím ze dne 18. 6. 1997, č.j. V 1 1618/94, návrh na povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí zamítl. V odůvodnění katastrální úřad uvádí, pro rozhodnutí si obstaral výměr č. 293, kterým ONV v Chebu rozhodl o konfiskaci předmětných nemovitostí, když na rubu tohoto výměru je uvedena právní moc dne 24. 11. 1946. Na výzvu katastrálního úřadu pak stěžovatelka uvedla, že není schopná doložit uplatnění nároku písemnými doklady ani svědeckými důkazy, neboť všechny listiny v souvislosti s trestním stíháním svého manžela v padesátých letech zničila a případní svědci události již nežijí. Katastrální úřad konstatuje, že ani po doplnění řízení o provedené důkazy nejsou splněny podmínky vkladu podle §5 zákona č. 265/1992 Sb. Katastrální úřad v odůvodnění konstatuje, že je nepochybné, že stěžovatelka je právním nástupcem osoby, které příslušel restituční nárok podle zákona č. 128/1946 Sb., a že předmětné nemovitosti přešly do vlastnictví státu na základě dekretu presidenta republiky č. 5/1945 Sb. výměrem ONV v Chebu č. 293, který nabyl právní moci dne 24. 11. 1946, t.j. před datem 25. 2. 1948. Klíčovou otázkou tak podle katastrálního úřadu zůstává, zda stěžovatelka včas uplatnila svůj nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. V této otázce však stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, když předložila jen své čestné prohlášení a v depozitářích Okresního archívu v Chebu ani žádné listinné důkazy o tomto nalezeny nebyly. Podle katastrálního úřadu tak stěžovatelka řádné a včasné uplatnění nároku neprokázala a její nárok se promlčel ve lhůtě tří let od účinnosti zákona č. 128/1946 Sb. Proto katastrální úřad rozhodl o zamítnutí návrhu na vklad. Rozhodnutí Katastrálního úřadu v Chebu ze dne 18. 6. 1997, č.j. V 1 - 1618/94, napadla stěžovatelka opravným prostředkem u obecného soudu s tím, že zpochybňuje závěr o přechodu vlastnictví k předmětným nemovitostem na stát před 25. 2. 1948 a uvádí také, že předmětný majetek byl arizován a sama měla s ohledem na svůj zdravotní stav a následnou změnu státního zřízení omezené možnosti domáhat se svých nároků. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 5. 1998, č.j. 33 Ca 67/97 -19, napadené rozhodnutí katastrálního úřadu potvrdil, a to proto, že katastrální úřad dostatečně zjistil stav věci po skutkové stránce a správně rozhodl a odvolání stěžovatelky tedy není důvodné. V odůvodnění rozhodnutí Městský soud v Praze uvádí, že katastrální úřad vycházel z pro něj závazného právního názoru soudu a správně následně dovodil, že majetek přešel do vlastnictví státu před rozhodným obdobím na základě výměru č. 293, který nabyl právní moci dne 24. 11. 1946, a že stěžovatelka neprokázala uplatnění nároků podle zákona č. 128/1946 Sb. K námitkám stěžovatelky uvádí, že až do účinnosti zákona č. 141/1950 Sb. neplatil požadavek intabulace jako předpoklad pro nabytí vlastnictví k nemovitým věcem v případech přechodu vlastnického práva, tedy jako v tomto případě úředním výrokem. I kdyby tak uvedený konfiskační výměr nebyl vydán v souladu s tehdy platnými předpisy, podle soudu se stát na jeho základě zmocnil předmětných nemovitostí bez právního důvodu mimo rozhodné období - před datem 25. 2. 1948. Se zřetelem na zjištění, že ve smyslu §5 odst. 1, odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb. nejsou dány podmínky pro to, aby katastrální úřad povolil vklad vlastnických práv do katastru podle smlouvy o vydání nemovitostí, když obsah smlouvy není v souladu s příslušnými restitučními předpisy, Městský soud v Praze napadené zamítavé rozhodnutí katastrálního úřadu jako věcně správné potvrdil. K ústavní stížnosti se vyjádřil předseda senátu Městského soudu v Praze. Ve vyjádření opakuje argumentaci uvedenou v napadeném rozsudku, a to ve vztahu k přechodu vlastnictví k předmětným nemovitostem před rozhodným obdobím, ve vztahu k neunesení důkazního břemene stěžovatelkou v otázce prokázání uplatnění nároku dle zákona č. 128/1946 Sb. a ve vztahu k otázce souladu konfiskačního výměru s tehdy platnými předpisy. S ohledem na uvedené Městský soud v Praze navrhuje, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno. Za město Cheb se k ústavní stížnosti vyjádřil jeho zástupce JUDr. P. B., advokát. Zástupce ve vyjádření uvádí, že město Cheb obdrželo žádost stěžovatelky o vydání předmětných nemovitostí. Poté si opatřilo příslušné doklady a také posoudilo doklady předložené stěžovatelkou a dospělo k závěru, že stěžovatelka je oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb., a proto s ní uzavřelo dohodu o vydání nemovitostí. Dále pak zástupce popisuje průběh řízení před katastrálním úřadem a soudem a ztotožňuje se s názorem Městského soudu v Praze o tom, že stěžovatelka neprokázala uplatnění nároku dle zákona č. 128/1946 Sb. a také s názorem, že v případě přechodu vlastnického práva k nemovitostem neplatil princip intabulace. V závěru zástupce navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti, neboť nedošlo k porušení čl. 11 Listiny a odkazuje při tom na judikaturu Ústavního soudu, podle které je takto chráněno vlastnické právo již konstituované. Uvádí také, že v ústavní stížnosti jsou jen opakovány argumenty přednesené před obecnými soudy. Katastrální úřad v Chebu ve vyjádření k ústavní stížnosti považuje napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze za věcně správné, které je v souladu se skutkovými zjištěními a vykonanými důkazy. Odkazuje při tom na judikaturu Ústavního soudu, podle které je chráněno vlastnické právo již existující a stěžovatelka má podle něj jen snahu využít Ústavního soudu jako další instance v hierarchii obecných soudů. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Uvádí také, že se vzdávají práva být vedlejším účastníkem v řízení. Protože v předmětné věci jde o restituční nárok dle zákona č. 87/1991 Sb., ve znění zákona. č. 116/1994 Sb., je třeba úvodem odkázat na již ustálenou judikaturu Ústavního soudu, dle níž při posuzování restitučních nároků je třeba vzít na vědomí, že každý restituční předpis vyžaduje zvláštní přístup k jeho aplikaci i k osobám oprávněným tak, aby byl splněn účel i smysl tohoto zákona, tj. aby byly zmírněny následky některých majetkových a jiných křivd, vzniklých v období od roku 1948 do 1. 1. 1990. Také je třeba odkázat na judikaturu Ústavního soudu v tom smyslu, že restituční zákony nelze vykládat restriktivně, výlučně v neprospěch oprávněných osob. Čl. 36 odst. 2 Listiny zní : " Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudů však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny". Společná ustanovení §244 až 246c občanského soudního řádu pak v podstatě rozvádějí podmínky soudní ochrany ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny. Podle ustanovení §5 odst. 2, odst. 3 a odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. musí oprávněná osoba povinnou osobu ve stanovené lhůtě vyzvat k vydání nemovitostí, uzavřít s ní dohodu o vydání nemovitostí, případně uplatnit své nároky u soudu. Podle zákona č. 265/1992 Sb. lze vlastnického práva k nemovitostem na základě dohody o vydání nemovitostí nabýt vkladem do katastru nemovitostí. Podmínky vkladu do katastru nemovitostí pak katastrální úřad zkoumá podle §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. Ústavní soud opakovaně judikuje, že k základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje [§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")], a to pakliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Smysl a účel této zásady reflektuje maximum, dle něhož ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána. Ústavní soud také při rozhodování o ústavní stížnosti není další instancí v řešení věci samé. Jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda stěžovatelky. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl Ústavní soud k závěru, že nesprávnou aplikací ustanovení §244 občanského soudního řádu ze strany Městského soudu v Praze došlo k porušení práva stěžovatelky na přezkoumání rozhodnutí orgánu veřejné moci ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je celé správní soudnictví podle části páté občanského soudní řádu ovládáno zásadou dispozitivní a v případě podání ústavní stížnosti je podmínka vyčerpání všech procesních prostředků, jež zákon k ochraně práva poskytuje, splněna nikoli pouhým uplatněním procesního prostředku ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytností namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo, resp. svoboda promítá. Podle §249 a §250 h, ve spojení s §250l odst. 2 občanského soudního řádu je tak stěžovatel povinen ve shora uvedeném smyslu uvést v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu rozsah přezkoumání tohoto rozhodnutí. Tato dispoziční zásada je však podle stávající teorie i judikatury prolomena a soud je povinen z úřední povinnosti zkoumat napadené rozhodnutí například i po stránce příslušnosti žalovaného správního orgánu k vydání rozhodnutí v dané věci. Není totiž za této situace vyloučeno, že by se mohlo jednat o akt trpící závažnými vadami anebo dokonce nulitní. Tuto povinnost lze zejména zdůraznit ve věcech restitučních, kde jejich cílem je podle restitučních předpisů náprava některých majetkových křivd. Z odůvodnění obou rozhodnutí Katastrálního úřadu v Chebu je však zřejmé, že návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle uvedené dohody o vydání nemovitostí byl zamítnut pouze z důvodu nesplnění podmínek stanovených zákonem č. 87/1991 Sb. a Katastrální úřad v Chebu tak fakticky prováděl přezkoumání restitučního nároku stěžovatelky, ačkoli ta uplatnila svůj restituční nárok u povinné osoby a tato její výzvě vyhověla a uzavřeli spolu dohodu o vydání nemovitostí. K tomuto přezkumu jsou však podle citovaného §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. příslušné pouze soudy, a to navíc v rámci dvojinstančního rozhodování. Je tedy zřejmé, že katastrální úřad svými oběma rozhodnutími překročil meze přezkumu dané mu taxativně §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., ale také §5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. a Městský soud v Praze k tomu nepřihlédl, čímž porušil čl. 36 odst. 2 Listiny. Městský soud v Praze v odůvodnění rozsudku ze dne 31. 7. 1996, č.j. 33 Ca 89/96 - 13, uvedl že katastrální úřad přezkoumává podle §5 zákona č. 265/1992 Sb. listinu i z hlediska oprávnění účastníků nakládat předmětem smlouvy. To pak v případě vydání nemovitosti podle restitučních předpisů znamená i zkoumání, zda podle těchto předpisů je nemovitost vydávána osobě oprávněné, která splňuje příslušné předpoklady, resp. zda povinná osoba věc vydává v rozsahu svého dispozičního oprávnění, tj. v souladu s restitučními předpisy. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na nález ve věci IV. ÚS 211/98, in Ústavní soud České republiky : Sbírka nálezů a usnesení - svazek 16, č. 170, C. H. Beck Praha, 2000, ve kterém Ústavní soud vyslovil názor, že realizace dispozičního práva účastníka podle citovaného ustanovení §5 zákona č. 265/1992 Sb. pouze předpokládá, že jeho jménem jednají oprávněné osoby. Ústavní soud také zejména odkazuje a plně se ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu ČR Cpjn 38/98, podle kterého právní úkon, na jehož podkladě je navrhován vklad práva do katastru nemovitostí, zkoumá katastrální úřad v řízení o povolení vkladu z hledisek, která jsou taxativně vypočtena v ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. Je-li tímto úkonem dohoda o vydání věci uzavřená jejími účastníky podle ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., nezkoumá katastrální úřad, zda v daném případě byly splněny předpoklady pro mimosoudní rehabilitaci podle zákona č. 87/1991 Sb., neboť ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. k posouzení naplnění těchto předpokladů katastrální úřad nezmocňuje. Takovýmto zmocňujícím ustanovením není ani ustanovení §5 odst. 1 písm. e) zákona č. 265/1992 Sb., podle kterého má katastrální úřad zkoumat oprávnění subjektů posuzovaného právního úkonu nakládat s předmětem tohoto úkonu, neboť se nejedná o zmocnění k posouzení, zda jsou v dané věci splněny náležitosti předmětu posuzovaného právního úkonu (tj. jeho možnost a dovolenost - srovnej §37 odst. 2 a §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "občanský zákoník"). Oprávnění katastrálního úřadu zkoumat dovolenost posuzovaného právního úkonu (srovnej §39 občanského zákoníku) není sice v řízení o povolení vkladu vyloučeno zcela, neboť podle ustanovení §5 odst. 1 písm. f) zákona č. 265/1992 Sb. katastrální úřad v řízení o povolení vkladu zkoumá, zda účastníci právního úkonu nejsou omezení právními předpisy, rozhodnutím soudu nebo rozhodnutím státního orgánu ve smluvní volnosti týkající se věci, která je předmětem právního úkonu, a podle ustanovení §5 odst. 1 písm. g) zákona č. 265/1992 Sb. zkoumá, zda k právnímu úkonu účastníka byl udělen souhlas podle zvláštního předpisu, z těchto, ani z jiných ustanovení zákona č. 265/1992 Sb., případně jiného právního předpisu, však nelze dovodit oprávnění, resp. povinnost katastrálního úřadu zkoumat ty aspekty dovolenosti posuzovaného právního úkonu, jež představují naplnění předpokladů pro uzavření dohody o vydání nemovité věci podle ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. Ústavní soud dále také odkazuje na svoji ustálenou judikaturu, podle které není vázán odůvodněním ústavní stížnosti. Naopak není v rozporu s jejím posláním, když je napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci přezkoumáno i z jiných hledisek než těch, uvedených v ústavní stížnosti. Porušení čl. 36 odst. 2 Listiny je tedy dostatečným důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí, aniž se Ústavní soud zabýval dalšími námitkami stěžovatelky. Na závěr Ústavní soud považuje za nutné se vyjádřit i k otázce, jestli je možné v posuzovaném případě pokračovat v řízení za situace, kdy stěžovatelka zemřela a zemřel rovněž její právní nástupce. Ústavní soud zde konstatuje, že vyslovené porušení čl. 36 odst. 2 Listiny může mít ve svém důsledku dopad zejména v majetkových poměrech nejen stěžovatelky, ale i jejích právních nástupců. Zde je namístě zejména opět zdůraznit účel zákona č. 87/1991 Sb. a ustálenou judikaturu Ústavního soudu a k posuzovaným restitučním sporům přistupovat velmi citlivě s ohledem na charakter každého jednotlivého případu. Proto Ústavní soud pokračoval v řízení s právními nástupci stěžovatelky, a to v souladu s §107 odst. 3 občanského soudního řádu ve spojení s §63 zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soud dospěl na základě uvedených úvah k názoru, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím krajského soudu došlo k porušení čl. 36 odst. 2 Listiny, a proto ve výroku citované rozhodnutí obecného soudu svým nálezem zrušil podle ustanovení §82 odst.1 a odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. Poučení: Proti tomuto nálezu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.) V Brně dne 3. 10. 2001