ECLI:CZ:US:2001:2.US.364.01
sp. zn. II. ÚS 364/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti H. C., zastoupené JUDr. E. P. advokátkou, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2000, č.j. 22 Co 392/2000 - 59, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 15. 6. 2001 doručena ústavní stížnost stěžovatelky, ve které nejprve v úvodu uvádí, že napadá usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2001, č.j. 22 Cdo 5/2001-84, a navrhuje jeho zrušení, v petitu ústavní stížnosti však stěžovatelka uvádí, že navrhuje zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2000, č.j. 22 Co 392/2000 - 59. Za této situace by stěžovatelka měla být Ústavním soudem vyzvána, aby odstranila vady své ústavní stížnosti a upřesnila, proti jakému z uvedených soudních rozhodnutí její ústavní stížnost směřuje. Z přiloženého usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2001, č.j. 22 Cdo 5/2001-84, však Ústavní soud zjistil, že ani u jednoho ze stěžovatelkou uváděných soudních rozhodnutí nejsou splněny zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.") vyžadované formální podmínky proto, aby se jimi mohl Ústavní soud věcně zabývat, a proto se Ústavnímu soudu jeví jako nadbytečné stěžovatelku vyzývat k odstranění vady jejího podání.
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 4. 2001, č.j. 22 Cdo 5/2001-84, bylo zjištěno, že Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 1. 8. 2000, č.j. 14 C 138/99-48, přerušil řízení ve věci žalobkyně (stěžovatelky v řízení před Ústavním soudem) proti žalované (vedlejší účastnici v řízení před Ústavním soudem) Mgr. J. L., o určení neplatnosti kupní smlouvy a o určení vlastnictví. Řízení bylo přerušeno do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 181/98. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 31. 10. 2000, č.j. 22 Co 392/2000-59, odvolání žalované proti usnesení soudu prvního stupně odmítl jako opožděně podané. Z podnětu dovolání žalované Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 26. 4. 2001, č.j. 22 Cdo 5/2001-84, uvedené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž se za takový prostředek nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení. Přitom za nepřípustný se rovněž považuje návrh, kdy stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a kdy se tedy ochrany práv a svobod mohl a měl domáhat jiným zákonným způsobem. Tak je tomu v situaci, kdy ve věci, která je napadena ústavní stížností, řízení ve věci samé dále pokračuje. Stěžovatelce jsou k dispozici zákonné prostředky, kterými může brojit proti případnému pro ni nepříznivému rozhodnutí. Za této situace tedy není rozhodující, aby stěžovatelka upřesnila proti jakému rozhodnutí, ze dvou jí uvedených, ústavní stížnost směřuje.
Z uvedených důvodů soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 2. 10. 2001
Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu