ECLI:CZ:US:2001:2.US.368.99
sp. zn. II. ÚS 368/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. Č., zastoupené JUDr. A.K., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 1999, sp. zn. 5 To 208/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatelky podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze a namítá, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2, Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením zamítl stížnost stěžovatelky proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 9. 1998, sp. zn. 2 T 23/95, v trestní věci proti stěžovatelce a L. Š., kterým Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl podle §31 odst. 1 trestního řádu tak, že předseda senátu a přísedící se necítí býti podjati v projednávání rozhodování trestní věci 2 T 23/95. V této trestní věci byla stěžovatelka a druhý spoluobžalovaný odsouzeni rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 10. 1996 pro spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákona, přičemž obžalovaný Š. byl odsouzen, protože k tomuto trestnému činu poskytl pomoc. V rámci odvolacího řízení Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 4. 1997, sp. zn. 5 To 121/97, podle §258 odst. 1 písm. a), písm. c) trestního řádu napadený rozsudek ohledně obou obžalovaných zrušil v celém rozsahu a věc vrátil obvodnímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Z odůvodnění citovaného usnesení vyplývá, že důvodem ke zrušení věci byla procesní pochybení, neboť některé důkazy, na které se obvodní soud odvolal, nebyly provedeny v souladu se zákonem. V závěru citovaného usnesení pak městský soud uvedl, že napadený rozsudek zrušil, i když o vině obžalovaných je rovněž přesvědčen jako obvodní soud a ke zrušení napadeného rozsudku došlo z procesních důvodů. Obhájce poté vznesl opakovaně námitku podjatosti s tím, že vzhledem k citované části usnesení městského soudu, kde tento soud vyjadřuje přesvědčení o vině obžalovaných, lze pochybovat o nestrannosti předsedy senátu a přísedících, neboť tito jsou dle §264 odst. 1 trestního řádu vázáni tímto právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud. Podle obhájce by předseda senátu nebo přísedící nově projednávající věc nemohl projevit svoje vnitřní přesvědčení bez dopadu na nestrannost, protože je vázán právě uvedeným názorem odvolacího soudu. Citované námitky jsou také podstatou ústavní stížnosti stěžovatelky.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. l písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")].
Předseda senátu Obvodního soudu pro Prahu 1 ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dnem 2. 2. 1998 byla uvedená trestní věc přidělena do jeho senátu 7T, když předchozí předseda senátu ukončil svoji činnost k 31. 12. 1997 v důsledku rezignace. Tento senát také dříve vyhověl uvedené námitce obhajoby a vyslovil svoji podjatost. Nový předseda senátu poté požádal Vrchní soud v Praze o odnětí a přikázání věci podle §25 trestního řádu. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 6. 1998, sp. zn. Ntd 10/98, pak bylo rozhodnuto, že se věc Obvodnímu soudu pro Prahu 1 neodnímá. Vrchní soud v odůvodnění uvedl, že vázanost soudu prvního stupně názorem odvolacího soudu není absolutní a je omezena na právní názor v procesních i hmotných otázkách, ale nesmí dávat soudu prvního stupně pokyny k tomu, jak má hodnotit provedené důkazy a tím méně mu imputovat přesvědčení o vině či nevině obžalovaného. Takovými pokyny není soud prvního stupně vázán. Opětovně vznesená stejná námitka podjatosti tohoto nového senátu byla zamítnuta usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 9. 1998, sp. zn. 2 T 23/95, které bylo potvrzeno ústavní stížností napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze. Předseda senátu ve vyjádření k ústavní stížnosti necítí podjatost sebe a jeho senátu ani ve vztahu k odvolacímu soudu a ztotožňuje se s uvedeným stanoviskem Vrchního soudu v Praze, že není vázán názory odvolacího soudu, pokud jdou nad rámec ustanovení §264 odst. 1 trestního řádu.
Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze k ústavní stížnosti uvedla, že námitky uvedené v ústavní stížnosti jsou stejné jako ty, které stěžovatelka uváděla v dosavadním průběhu řízení před obecnými soudy. Předsedkyně senátu setrvala na svém názoru a názoru celého odvolacího senátu a odkázala na ústavní stížností napadené usnesení.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pouze opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizuje s právními závěry, které přijal obecný soud ve stížností napadeném rozhodnutí. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a obecné soudy se s nimi řádně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Je tedy zřejmé, že tvrzení stěžovatelky neposunují její ústavní stížnost do ústavně právní roviny.
Ústavní soud se nadto plně ztotožňuje s ústavní stížností napadeným rozhodnutím, výše citovaným právním názorem Vrchního soudu v Praze a také s vyjádřením předsedy senátu Obvodního soudu pro Prahu 1, na jejichž písemné vyhotovení lze v plném rozsahu odkázat. Ústavní soud nemá důvod zpochybňovat z ústavněprávního hlediska právní závěry obecných soudů, uvedené v ústavní stížností napadeném rozhodnutí a jemu předcházejícím rozhodnutí soudu prvního stupně. Porušení práv dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny nebylo Ústavním soudem shledáno a tvrzení stěžovatelky o zásahu do ostatních jejích ústavně zaručených práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu jako účelové.
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. 5. 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu