ECLI:CZ:US:2001:2.US.370.99
sp. zn. II. ÚS 370/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti R. G., zastoupeného advokátem Mgr. L. R., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 7 To 187/99, spolu s rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 16. 3. 1999, sp. zn. 1 T 60/99, a o návrhu na odložení vykonatelnosti těchto rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel R. G. domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Domnívá se, že v předmětném trestním řízení vedeném proti němu , došlo ze strany soudů k porušení jeho práva na spravedlivý proces , které mu zaručuje ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4 odst. 4 a čl. 14 odst. 5 Listiny, ale i čl. 1 Ústavy České Republiky (dále jen "Ústava"). Vzhledem k tomu, že mělo dojít k vydání vadného pravomocného rozhodnutí o vině a trestu, k jehož výkonu stěžovatel již nastoupil, hrozí mu značná újma, a proto navrhuje i odložení vykonatelnosti rozhodnutí ve smyslu ust. §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel je státním občanem Slovenské republiky, který byl na základě rozhodnutí vyšetřovatele Okresního úřadu vyšetřování v Uherském Hradišti dne 14. 12. 1998 obviněn ze spáchání trestného činu nedovoleného překročení státní hranice podle ust. §171 a odst. 1 a 2 písm. b) a c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen "trestní zákon"), kterého se měl dopustit tím, že ve dnech 13. 12. a 14. 12. 1998 jako řidič dodávkového vozidla Ford Transit umožnil za úplatu spolu s dalšími osobami nelegální překročení státní hranice mezi ČR a SR běžencům z autonomní oblasti Kosovo.
Pro uvedený trestný čin byla u Okresního soudu v Uherském Hradišti na stěžovatele a další osoby podána Okresním státním zastupitelstvím v Uherském Hradišti dne 2. 2. 1999 obžaloba.
Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 16. 3. 1999, čj. 1 T 60/99-177, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovoleného překročení státní hranice podle ust. §171 a odst.1, odst. 2 písm. b), c) trestního zákona, a to formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona. Za uvedenou trestnou činnost byl stěžovatel odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a k trestu vyhoštění z území ČR na dobu pěti let.
Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí odvolal, avšak Krajský soud v Brně jeho odvolání zamítl jako nedůvodné usnesením ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 7 To 187/99.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska práv stěžovateli zaručených Ústavou, Listinou a mezinárodními smlouvami o lidských právech ve smyslu čl. 10 Ústavy.
Ústavní stížnost není důvodná.
Jak již Ústavní soud v některých svých dřívějších rozhodnutích judikoval, není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a nemůže proto na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad nimi, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny.
Naproti tomu Ústavní soud musí zkoumat, zda v předmětném trestním řízení nedošlo k vydání rozhodnutí, jehož právní závěry by byly v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají (III. ÚS 84/94). Žádný takový nesoulad Ústavní soud v souvislosti s rozhodováním vině a trestu stěžovatele neshledal.
Námitky stěžovatele brojí proti postupu obecných soudů, a to jak prvního, tak druhého stupně. Na postupu Okresního soudu v Uherském Hradišti považuje stěžovatel za neústavní zejména skutečnost, že tento soud nevyhodnotil v odůvodnění rozsudku tvrzení stěžovatele, podle kterého mu mělo být sděleno, že převážení cizinci budou mít na území ČR povolený pobyt.
Stěžovatel se rovněž domnívá, že i přes fakultativní formulaci ustanovení §58 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění zákonů č. 56/1965 Sb., č. 175/1990 Sb. a č. 253/1997 Sb.: "Soud může podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího dvě léta, a) jestliže vzhledem k osobě pachatele, zejména s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a prostředí, ve kterém žije a pracuje, a k okolnostem případu má důvodně za to, že účelu trestu bude dosaženo i bez jeho výkonu, nebo b) jestliže přijme záruku za nápravu pachatele a jestliže vzhledem k výchovnému vlivu toho, kdo záruku nabídl, má důvodně za to, že účelu trestu bude dosaženo i bez jeho výkonu", se při splnění podmínek stanovených v tomto ustanovení jedná o postup obligatorní, který tudíž měl být soudem při ukládání trestu stěžovateli aplikován.
První námitce stěžovatele je třeba dát částečně za pravdu. V odůvodnění odsuzujícího rozsudku ze dne 16. 3. 1999, čj. 1 T 60/99-177, Okresní soud v Uherském Hradišti skutečně neuvedl, jak posoudil tvrzení stěžovatele o tom, že měl za to, že běženci mají povolený pobyt na území ČR. Tato skutečnost však není tak závažného rázu, aby byla schopna učinit napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným, když ve zbývajících ohledech odůvodnění napadeného rozsudku vyhovovalo ustanovení §125 trestního řádu. Opomenutí soudu v žádném případě nemá intenzitu způsobilou ohrozit ústavně zaručené právo stěžovatele. Vedle toho pro nápravu uvedeného pochybení byl poskytnut prostor v odvolacím řízení a Krajský soud v Brně se s touto částí obhajoby vypořádal. Konstatoval totiž, že stěžovateli muselo být z denní doby a okolností převozu jasné, že se bude jednat o převoz nezákonný. To ostatně potvrzuje stěžovatel i sám při svém výslechu dne 14. 12. 1998, když uvedl, že si byl vědom toho, že je to nebezpečné.
Druhá námitka stěžovatele je neakceptovatelná, neboť zákonnou formulaci §58 trestního zákona "soud může..." není možno ani při jakkoli rozšiřující interpretaci vykládat jako obligatorní metodu postupu soudu, od níž se při naplnění podmínek dle písm. a) nebo b) zmíněného ustanovení nelze odchýlit. Pravomoc soudu rozhodnout, zda možnosti podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody využije či nikoli, není proto libovůlí soudu, nýbrž oprávněním se stanovením zákonných mezí pro jeho aplikaci. Taková rozhodovací pravomoc je v trestním právu procesním běžnou praxí. Soud nezávisle rozhoduje o uložení trestu v rozmezí, které je dáno vedle dolní a horní hranice trestní sazby i dalšími skutečnostmi jako např. polehčující a přitěžující okolnosti, recidiva, účast na zločinném spolčení atd.
Pokud se jedná o námitky proti postupu soudu druhého stupně, vytýká mu stěžovatel především to, že chybně setrval na právním názoru, dle něhož stěžovatel jednal jako člen organizované skupiny, a že důvody pro použití vyšší trestní sazby tak byly dány. Stěžovatel dále nepovažuje za dostačující způsob, jakým se Krajský soud v Brně vypořádal s argumenty stěžovatele v jeho odvolání ze dne 19. 4. 1999 proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 16. 3. 1999, čj. 1 T 60/99-177, pod body 3 až 7.
Ústavní soud zjistil, že v rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 16. 3. 1999 (č.l. 181) je obsaženo poměrně podrobné a dostatečně jasné vysvětlení, v čem soud spatřuje důvody zvyšující společenskou nebezpečnost jednání obžalovaných včetně stěžovatele. Nebylo tedy důvodu, aby se touto otázkou zabýval opětovně odvolací soud. Soudy prvého ani druhého stupně nepochybily ani v případě hodnocení členství stěžovatele v organizované skupině, o jejíž existenci neměly pochyby.
Pokud jde o námitku, že se odvolací soud nevypořádal s body 3, 4, 5, 6, 7 odvolání stěžovatele ze dne 16. 4. 1999, nelze takovému tvrzení přisvědčit. Snad jen k bodu 7 odvolání, v němž stěžovatel vyjadřuje své přesvědčení o zániku trestnosti, resp. společenské nebezpečnosti trestného činu, se skutečně Krajský soud v Brně nevyjádřil, tato skutečnost však s ohledem na povahu argumentace odvolatele nemohla mít jakýkoli vliv na přezkoumatelnost rozhodnutí. Odvolatel (stěžovatel) totiž uváděl, že převáděni byli albánští běženci prchající před genocidou, což podle něj snižuje stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu nedovoleného překročení státní hranice podle ust. §171 a trestního zákona pod zákonem požadovaný nepatrný stupeň takové nebezpečnosti. Skutková podstata uvedeného trestného činu je ovšem konstruována za účelem postihu osob, které se zajišťováním nelegálního převádění uprchlíků přes státní hranice obohacují.
S ostatními námitkami uvedenými stěžovatelem v odvolání se Krajský soud v Brně vypořádal dostatečně. Konkrétně u bodu 3 tohoto odvolání je namítáno, že nebyla zohledněna obhajoba R. G., který tvrdil, že mu bylo řečeno, že převážené osoby budou mít na území ČR povolen pobyt. Z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 7 To 187/99, na straně 3 odst. 2 je patrno, že se obhajobou stěžovatele soud zabýval, i jak ji posoudil.
V bodech 4, 5 a 6 zmíněného odvolání brojil stěžovatel proti nepřiměřené přísnosti trestů (jak trestu odnětí svobody, tak trestu vyhoštění) a rovněž proti nevyužití možnosti podmíněného odkladu výkonu trestu odnětí svobody. Ústavní soud se v tomto ohledu ztotožňuje s názorem Krajského soudu v Brně, který se v napadeném usnesení na str. 3 a 4 podrobně zabýval i uloženými tresty a ve všech případech je shledal s ohledem na závažnost předmětné trestné činnosti (narušení suverenity České republiky) přiměřenými.
Ústavní soud neshledal ve výše uvedeném postupu obecných soudů ani porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ve smyslu ust. čl. 36 odst. 1 Listiny, ani zásady zákonnosti vyhoštění podle ust. čl. 14 odst. 5 Listiny. Ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny zakotvuje princip, dle něhož musí být při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřeno jejich podstaty a smyslu a tato omezení nesmějí být používána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. V daném případě ale nebylo omezováno základní právo stěžovatele pod záminkou ochrany jiných statků, nýbrž v souladu se zákonem. Z uvedeného pak zřetelně vyplývá, že postup orgánů veřejné moci v řízení vedeném proti stěžovateli nebyl v rozporu s platnými zásadami fungování právního státu ve smyslu ust. čl.1 Ústavy .
Vzhledem k tomu, že z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal porušení čl. 1 Ústavy, ani čl. 4 odst. 4, 14 odst. 5, 36 odst.1 Listiny, nezbylo než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb. Souvisejícím návrhem na odložení vykonatelnosti rozhodnutí ve smyslu ust. §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se ze stejného důvodu Ústavní soud nezabýval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2001 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu