ECLI:CZ:US:2001:2.US.374.99
sp. zn. II. ÚS 374/99
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti 1. L. L., a 2. H. L., zastoupených JUDr. M. M., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 1999, sp. zn. 30 Ca 87/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se ústavní stížností ze dne 28. 7. 1999 domáhali zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 1999, sp. zn. 30 Ca 87/99. Stěžovatelé se v řízení před Krajským soudem v Plzni domáhali soudního přezkoumání a zrušení výzvy k zaplacení daňového nedoplatku Finančního úřadu v Aši ze dne 17. 12. 1998, č. j. 24771/98/124971/2027, a č. j. 24770/98/124971/2027, kterou jim byla uložena povinnost ručení a zaplacení za daňové pohledávky neuspokojené daňovým dlužníkem J. T. ve výši dvakrát 211.826,- Kč. Krajský soud v Plzni napadeným usnesením řízení zastavil s odůvodněním, že dotčená rozhodnutí Finančního úřadu v Aši jsou pro svůj charakter procesního rozhodnutí vyloučena ze soudního přezkumu podle §248 odst. 2 písm. e), občanského soudního řádu.
Stěžovatelé jsou toho názoru, že napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni došlo k zásahu do jejich ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu, neboť jim bylo znemožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Výzva správce daně k zaplacení daňového nedoplatku má podle stěžovatelů jak procesní, tak i hmotně právní povahu a krajský soud se byl povinen žalobou zabývat. Stěžovatelé se dále domnívají, že došlo rovněž k porušení povinností státní moci stanovené v čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 4 odst. 1 Listiny, neboť nelze uložit za jediný převod nemovitosti povinnost uhradit jak daň darovací, tak daň z převodu nemovitosti.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení a spisový materiál Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 87/99.
Krajský soud v Plzni, jako účastník řízení, ve svém vyjádření ze dne 25. 8. 1999 uvedl, že oba stěžovatelé mohou sice subjektivně pociťovat důsledky rozhodnutí jako zásah do svých hmotných práv, to však podle názoru soudu nic nemění na tom, že obě zpochybňovaná rozhodnutí správce daně jsou výlučně procesně právní povahy, neboť byla vydána až ve vymáhacím řízení.
Finanční úřad v Aši, jako vedlejší účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 17. 8. 1999 uvedl, že plně souhlasí se závěrem Krajského soudu v Plzni. Povinnost ručení vznikla v daném případě ze zákona, nejedná se o vznik této povinnosti na základě rozhodnutí správce daně. Tím, že tuto povinnost přímo stanovuje zákon, v návaznosti na vznik předmětu daně podle §5 odst. 1 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, je naplněna litera Listiny a další kroky správce daně již vedou jen k uplatnění tohoto práva.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadeného rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadeného rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovateli, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy, a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry ve věci rozhodujících orgánů a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí Krajského soudu v Plzni o správní žalobě věcí posouzení tohoto soudu, na jehož argumenty uváděné v odůvodnění napadeného rozhodnutí Ústavní soud odkazuje.
Podle ustanovení §244 a dalších občanského soudního řádu přezkoumávají soudy ve správním soudnictví zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy. Podle ustanovení §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, se může ručitel odvolat proti výzvě k plnění platební povinnosti. V odvolání může namítat pouze skutečnost, že není ručitelem nebo že ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu, nebo že již bylo zaplaceno. Stěžovatelé takovéto námitky nevznesli. Obě výzvy správce daně, vydané ve smyslu shora citovaného ustanovení, byly tak s ohledem na svoji povahu vyloučeny z přezkumu v tzv. správním soudnictví. K porušení práva na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny napadeným usnesením Krajského soudu v Plzni tedy v dané věci nemohlo dojít.
K tvrzenému rozporu ústavní stížností napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni s čl. 2 odst. 2, 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny Ústavní soud odkazuje na svoji již konstantní judikaturu, dle níž v případě uvedených ustanovení Listiny o úpravu samostatných základních práv a svobod nejde. Těchto ustanovení se lze domáhat pouze v návaznosti na další ustanovení Listiny, která obsahují konkrétní základní práva nebo svobody, k jejichž porušení došlo.
Je tedy zřejmé, že napadeným rozhodnutím nedošlo k zásahu do namítaných základních práv a svobod stěžovatelů, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Za tohoto stavu věci senát Ústavního soudu ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 15. května 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda II. senátu Ústavního soudu