ECLI:CZ:US:2001:2.US.377.99
sp. zn. II. ÚS 377/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti PhDr. L. K., zastoupeného JUDr. V. H., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 3. 1999, č.j. Nco 37/99 - 184, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá v záhlaví uvedené usnesení vrchního soudu a namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ústavní stížností napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci rozhodoval o vyloučení soudců Krajského soudu v Brně, jmenovaných ve výroku rozhodnutí, z projednávání a rozhodování ve věci navrhovatele (stěžovatele v řízení před Ústavním soudem) proti odpůrcům Doc. Ing. M. K. a M. K. (vedlejším účastníkům) o ochranu osobnosti, o níž je vedeno řízení u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 16 C 68/89. Vrchní soud rozhodl, že soudci nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodování uvedené věci, a to na základě námitky stěžovatele, kterou vznesl u jednání před Městským soudem v Brně dne 15. 12. 1998 s odůvodněním, že Krajský soud v Brně již dvakrát jednal ve věci nepříslušně, protože byl podán návrh na delegaci jinému krajskému soudu pro podjatost a průtahy, tuto námitku krajský soud nevzal v úvahu a ani předseda senátu nesjednal nápravu, nemá proto důvěru v nepodjatost tohoto soudu. V ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle opakuje dosavadní průběh řízení a také podrobně komentuje požadavek na nestrannost a nezaujatost soudu, avšak bez uvedení konkrétních vztahů k projednávané věci. Stěžovatel dále Krajskému soudu v Brně vytýká, že dne 11. 7. 1995 zrušil usnesení Městského soudu v Brně o nařízení předběžného opatření, ačkoli ještě před tím podal stěžovatel u Vrchního soudu v Olomouci návrh na postoupení věci jinému soudu. To je podle stěžovatele důvodem vyloučení dotčených soudců z projednávání a rozhodování ve věci. Dále stěžovatel vznáší námitky proti jiným rozhodnutím Krajského soudu v Brně v této věci, kdy tento soud rozhodoval a podjatosti soudců Městského soudu v Brně, avšak stěžovatel tak činí, aniž by v této věci navrhoval zrušení příslušných rozhodnutí. Na závěr konstatuje, že soudy se v projednávané věci dopustily závažných procesních pochybení a neodůvodněných průtahů, což je podle něj důvodem podjatosti soudců, a navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. l písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")].
Předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci k ústavní stížnosti uvedl, že žádný z dotčených soudců neměl podle vlastního vyjádření k žádnému z účastníků, k žádnému z jejich zástupců, ani k věci jiný než úřední vztah. Stěžovatelem tvrzené procesní pochybení samo o sobě bez dalšího nezakládá pochybnost o nepodjatosti soudce a k jeho vyloučení z projednání a rozhodnutí věci vést nemůže. Stěžovatel také v ústavní stížnosti na podporu svého tvrzení uvedl dodatečně další okolnosti, které ovšem v souvislosti se svou námitkou neuvedl, a proto nemohly být hodnoceny v souvislosti s ústavní stížností napadeným usnesením. Podle názoru vrchního soudu ani případná nesprávnost předchozího rozhodnutí či neodůvodněný průtah samy o sobě bez dalšího nezakládají pochybnost o nepodjatosti soudce, neboť o jeho jiném, než úředním poměru k účastníkům, jejich zástupcům, či k věci nic nevypovídají. Předseda senátu proto navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti jako nedůvodné.
Z protokolu o jednání před Městským soudem v Brně dne 15. 12. 1998 ve věci, sp. zn. 16 C 68/89, z ústavní stížností napadeného rozhodnutí a z ústavní stížnosti, bylo zjištěno, že se všemi námitkami stěžovatele se Vrchní soud v Olomouci vypořádal a tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti se opakují. Nadto je zřejmé, že stěžovatel spatřuje podjatost soudců v jejich, stěžovatelem tvrzeném, procesním pochybení. Podle judikatury obecných soudů je však takový názor nepřijatelný. Touto otázkou se také zabýval Nejvyšší soud ČR, když ve svém rozhodnutí ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 828/96, konstatoval, že "důvodem k vyloučení soudce ve smyslu §14 odst. 1 občanského soudního řádu nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech". Za této situace nelze v postupu vrchního soudu spatřovat nic, co by odporovalo ústavně zaručeným lidským právům a svobodám a využít pravomoci, která je Ústavnímu soudu dána a zasáhnout do nezávislého rozhodování orgánů moci soudní.
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. 5. 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu