ECLI:CZ:US:2001:2.US.384.01
sp. zn. II. ÚS 384/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. M, právně zastoupeného Mgr. Š. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 4. 2001, č. j. 23 Co 610/99-223, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 22. 6. 2001, a byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 27. 8. 2001, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 4. 2001, č. j. 23 Co 610/99-223, a to pro porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, čl. 2 odst. 2 a čl. 3 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 4. 2001, č. j. 23 Co 610/99-223, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 27. 8. 1999, č. j. P 171/98-195, ve výroku pod bodem I., kterým bylo výživné, které byl otec povinen platit na nezletilého J. M. podle rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 9. 1. 1992, č. j. 12 P 6/91-38, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 4. 1992, č. j. 10 To 91/92-54, s účinností od 1. 9. 1997 zvýšeno z částky 650,- Kč na částku 1 500,- Kč měsíčně, a s účinností od 1. 9. 1998 na částku 2 000,- Kč měsíčně. V dalším napadeném výroku o dlužném výživném odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že dlužné výživné se stanoví za dobu od 1. 9. 1997 do 30. 4. 2001 ve výši 53 400,- Kč a otec je povinen zaplatit je k rukám matky nezletilého do 31. 12. 2001.
V ústavní stížnosti stěžovatel odvolacímu soudu vytýká, že rozhodl až po téměř dvou letech, čímž soud porušil svou povinnost postupovat tak, aby byla věc co nejrychleji projednána a rozhodnuta. Stěžovatel namítá, že odůvodnění soudu, že jde o výživné, které je třeba poskytnout v době, kdy je nezletilý nejvíce potřebuje, neobstojí. Dále uvádí, že jeho dluh na výživném pro nezletilého narostl do téměř dvojnásobné výše právě v důsledku nečinnosti odvolacího soudu. Takto stanovenou povinností na placení dlužného výživného rozhodl soud o podstatně nižší úrovni jeho oproti životní úrovni jeho nezletilého syna, když naprosto nebral na zřetel stěžovatelovy schopnosti, možnosti a majetkové poměry. Pokud jde o stanovení výše běžného výživného, vyslovil stěžovatel pochybnosti o příjmech a majetkových poměrech matky jeho nezletilého syna, ze kterých soud vycházel, když tato v rozhodné době uskutečnila nákupy nákladných věcí (osobní automobil, nemovitost). Stěžovatel dovozuje, že soud se při svém rozhodování spokojoval pouze s tvrzeními matky svého nezletilého syna a rezignoval na jakékoliv další zjišťování dalších důkazů, čímž porušil ustanovení §120 odst. 2 o. s. ř. Závěrem stěžovatel uvádí, že soud nadřadil zájem na přiměřený a včasný příspěvek na výživu jednoho z jeho dětí nad týž zájem jeho druhého dítěte - stěžovatelovy nezletilé dcery. Tím soud ohrozil finanční a sociální situaci stěžovatelovu i jeho nezletilé dcery.
Pro posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud si vyžádal spis, sp. zn. P 171/98, vedený u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě.
Po prostudování spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Ústavní soud shledal, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav věci (včetně stěžovatelem zpochybňovaného zjištění finančních poměrů matky jeho nezletilého syna), a tento skutkový stav rovněž se zřetelem k ust. §85 odst. 2 a 3 a §96 odst. 1 a 2 zákona o rodině, správně právně posoudil. Proto také odvolacímu soudu nezbylo, než rozsudek soudu prvního stupně v prvním výroku napadeného rozsudku po doplnění dokazování potvrdit. Ve druhém napadeném výroku rozsudek soudu prvního stupně o dlužném výživném odvolací soud změnil s ohledem na změnu výše dlužného výživného, jakož i s ohledem na potřeby nezletilého. V podrobnostech proto Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně v projednávané věci.
Pokud jde o námitku nepřiměřené délky řízení před odvolacím soudem, tato nemá opodstatnění. Stěžovatel nečinnost odvolacího soudu namítá teprve v ústavní stížnosti, tedy až po té, co odvolací soud ve věci rozhodl. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že v průběhu řízení před odvolacím soudem si stěžovatel na průtahy v řízení nestěžoval a stížnost předsedovi soudu v tomto smyslu nepodal (zák. č. 436/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát zaujal stanovisko, že tento soud není součástí obecné soudní soustavy, a proto nespadá do jeho pravomoci postup a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat a zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, nepostupují-li obecné soudy v souladu s Listinou základních práv a svobod, zejm. s ustanoveními hlavy páté, a svým postupem a rozhodnutím pak porušují právo na spravedlivý proces, či jiná základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Pravomoc Ústavního soudu je dána také tam, kde právní závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu s jejich skutkovými zjištěními. V projednávané věci však nejde o tento případ. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících soudů byl porušen čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1, čl. 2 odst. 2 nebo čl. 3 odst. 2 Úmluvy.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen návrh odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu ÚS
V Brně dne 9. října 2001