ECLI:CZ:US:2001:2.US.387.01
sp. zn. II. ÚS 387/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti společnosti E., spol. s r.o., zastoupené jednatelem spol. Ing. B. G., CSc., právně zastoupené JUDr. J. N., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11.4.2001, sp. zn.. 23 Co 77/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 25.6.2001, napadá stěžovatel v záhlaví usnesení označený rozsudek Městského soudu v Praze a v odůvodnění svého návrhu uvádí, že stížností napadeným rozsudkem byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně ve věci samé, když ve výroku o nákladech řízení byl tento rozsudek změněn tak, že žalovanému J. F. nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení jak před prvoinstančním, tak i před odvolacím soudem.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 18.9.2000, sp. zn. 10 C 201/99, zamítl žalobu stěžovatele (dříve žalobce) proti žalovaným J. a J. F. s návrhem, aby soud přivolil k výpovědi z nájmu bytu, kterou dal stěžovatel J. a J. F. a uložil jim povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený předat do 15 dnů po uplynutí tří měsíční výpovědní lhůty.
Navrhovatel tvrdí, že napadeným rozsudkem byl zkrácen ve svém právu zakotveném v čl. 1, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina").
Jak vyplývá z další části odůvodnění ústavní stížnosti, stěžovatel si je vědom skutečnosti, že k prosazení práva na soudní ochranu nemůže postačovat pouhé formální naplnění některého výpovědního důvodu z nájmu z bytu, ale příslušný soud by měl podle jeho názoru dále zvažovat, zda řešení této problematiky naplňuje i jeho "extenzivní přístup" při výkladu ust. §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku, zejména s ohledem na dodržení principu rovnosti stran zvláště ve sféře občanskoprávních vztahů, a dále naplnění povinnosti ochrany vlastnického práva.
Jestliže tedy obecné soudy v předmětném občanskoprávním řízení dospěly k právnímu závěru, že neplacení nájemného a služeb s užíváním bytu spojených v délce minimálně tří měsíců sice je jedním z výpovědních důvodů z nájmu bytu, ale současně dovodily, že v daném případě žalovaní při neplacení nájmu a služeb s nájmem bytu spojeným v délce čtyř měsíců jen krátce přesáhli zákonnou hranici, a vzaly v úvahu i skutečnost, že dluh byl stěžovateli uhrazen v průběhu soudního řízení s odůvodněním, že vyhovění návrhu by v takovém případě bylo v rozporu s dobrými mravy (§3 občanského zákoníku), překročily podle navrhovatele mantinely soudní pravomoci. Svým postojem prý v podstatě odepřely právo navrhovatele na soudní ochranu jeho vlastnických práv.
Pokud obecné soudy chtěly zohlednit důvody hodné zvláštního zřetele na straně žalovaných, měly, podle názoru stěžovatele, ve svém rozhodování aplikovat ust. §712 odst. 5 občanského zákona.
Navrhovatel jako vlastník věci ( bytu) respektuje skutečnost, že je ze zákona při nakládání s bytem omezován, zdůrazňuje však, že musí být na straně druhé dodržovány zákonné podmínky pro možnost ukončení nájemního vztahu při neplnění podmínek nájmu ze strany nájemců a tato možnost musí být v rámci zachování principu rovnosti stran řízení obecnými soudy respektována. Hranice neplacení nájemného či úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu byla zákonodárcem stanovena v délce tří měsíců, což je dostatečně dlouhá lhůta na to, aby porušení povinností nájemce mohlo být charakterizováno jako hrubé, se všemi důsledky z toho plynoucími. Na této skutečnosti údajně nic nemůže změnit ani doplacení dlužného nájemného žalovanými v průběhu soudního řízení. Navrhovatel především zdůrazňuje, že úvahy soudů, spojené s hodnocením důvodnosti stěžovatelem uplatněného výpovědního důvodu, jakož i důsledky z toho plynoucí pro žalované, jsou překročením pravomoci soudů zasahovat do obsahu a smyslu aplikované právní normy.
Z napadeného rozsudku Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že tento soud, jako soud odvolací, potvrdil rozsudek soudu I. stupně ve výrocích ve věci samé. V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud konstatoval, že v průběhu řízení bylo prokázáno, že dluh na nájemném jen krátce překročil zákonnou hranici tří měsíců a dlužná částka byla žalovanými v průběhu řízení zaplacena. Z této skutečnosti a dále ze zjištění, že v průběhu nájemního vztahu došlo k nedorozuměním při poukazování nájemného a služeb, když žalovaní opakovaně žádali stěžovatele o předložení řádného vyúčtování služeb za rok 1997 a 1998 a v souvislosti s krátkodobým nepřijímáním nájemného žalobkyní byli žalovaní nuceni skládat nájemné do advokátní úschovy, obecné soudy dovodily, že nelze uzavřít hodnocení důkazů zjištěním o výlučném hrubém porušování povinností plynoucích z nájemního vztahu pouze ze strany žalovaných nájemců. Za této situace se proto nelze zcela ztotožnit s oprávněností výpovědního důvodu dle ust. §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku, ale je nutno přihlédnout k ust. §3 občanského zákoníku, kdy výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Nerespektování této obecné zásady občanského práva by znamenalo nadřazení vlastnických práv stěžovatele nad oprávněné zájmy žalovaných na byt a zcela neadekvátní naplnění z toho vyplývajících povinností žalovaných vyklidit předmětný byt po uplynutí výpovědní lhůty.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatel v návrhu uvádí, že je mu znám právní závěr Ústavního soudu ohledně posuzování konkrétní právní problematiky v oblasti občanskoprávní z pohledu pojmu "dobrých mravů", ale současně zdůrazňuje, že v tomto konkrétním případě je dána ingerence Ústavního soudu, neboť ( ovšem z hlediska stěžovatele ) byly porušeny jím uváděné práva a svobody.
Ústavní soud zdůrazňuje, že právní názor vyjádřený v ústavní stížnosti napadeném rozhodnutí městského soudu je nejen zcela v souladu s platnou judikaturou vztahující se k této problematice, ale současně naplňuje i stanovisko Ústavního soudu, vyjádřené v usnesení tohoto soudu ze dne 26.2.1998, sp. zn. II. ÚS 249/97, (publikované ve Sbírce nálezů a usnesení, C.H.BECK, sv. 10, ročník 1998 - I. díl, pod č. 14 na str.383 a násl.), které konstatuje, že posuzování mravních, etických a společenských norem chování či jednání, zjednodušeně označovaných jako "dobré mravy", přísluší výhradně obecným soudům, neboť obsah pojmu "dobré mravy" se s vývojem společnosti rozvíjí a přehodnocuje se i jeho morální obsah jak v prostoru, tak i v čase a musí být takto i s ohledem na vzájemné jednání účastníků právního vztahu hodnocen. Takovéto hodnocení přísluší výhradně obecným soudům, neboť není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do těchto subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod.
O takové porušení práv účastníků řízení se však v dané věci nejedná, neboť předmětem ústavní stížnosti je názor stěžovatele, že v napadeném rozhodnutí Městského soudu v Praze došlo údajně k překročení pravomoci obecného soudu, pokud tento "nepřípustně extenzivním způsobem" rozšířil výklad ust. §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku. S tímto názorem nelze souhlasit.
V případě výpovědního důvodu z nájmu bytu dle ust. §711 odst. 1 písm. d) občan. zákoníku je soud povinen zvážit i jiná závažná porušení povinností nájemce, neboť neplacení nájemného je pouze jedním z nich. V souvislosti se skutečně zjištěným porušením zákonných povinností nájemce ovšem příslušný soud nemůže opomenout, právě s ohledem na zachování práva rovnosti stran občanskoprávních vztahů, i hodnocení případných porušení povinností na straně pronajímatele, které mohly, jako tomu bylo právě v předmětné právní věci, mít určitý podíl na neplnění povinností nájemce platit nájemné a služby s nájmem bytu spojených řádně a včas. Jestliže zákon (občanský zákoník) stanoví jako zákonnou hranici pro možnost uplatnění výpovědního důvodu dle ust. §711 odst. 1 písm. d) občan. zákoníku délku neplacení nájemného či úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu dobu delší než 3 měsíce, neznamená překročení této lhůty automatické přivolení soudu k výpovědi z nájmu bytu z titulu naplnění zákonných znaků citovaného ustanovení. Opačný výklad by zakládal pouze formální přístup soudu k podanému žalobnímu návrhu, bez možnosti zjištění skutkového stavu každého jednotlivého případu a nestranného posouzení důvodnosti žaloby jak z pozice žalobce (pronajímatele), tak i z pozice žalovaného (nájemce). V tomto posuzování kolizních zájmů obou smluvních stran obecnými soudy ostatně dochází k naplnění obsahu čl. 11 odst. 3 Listiny, které stanoví, že vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy.
Jak ostatně vyplývá z řady nálezů Ústavního soudu, pouhý nesouhlas s právním závěrem obecných soudů nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti. Tak je tomu i v tomto případě. Obecné soudy poskytly stěžovateli právo na soudní ochranu, neboť v právní věci stěžovatele rozhodly v řádném a spravedlivém procesu, jehož průběh, včetně napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, nelze označit za porušení čl. 1, čl. 11 a čl. 36 Listiny.
Senát Ústavního soudu proto ze všech shora uvedených důvodů bez přítomnosti účastníků řízení mimo ústní jednání návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný ve smyslu ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu ÚS
V Brně dne 2. října 2001