ECLI:CZ:US:2001:2.US.388.01
sp. zn. II. ÚS 388/01
Usnesení
II. ÚS 388/01
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti N., a.s., zastoupené JUDr. P. J., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15.3.2001, č.j. 22 Ca 279/2000-18, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15.3.2001, č.j. 22 Ca 302/2000-30, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 1.6.2000, čj. 7733/130/1999, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 15.5.2000, č.j. 7679/120/1999, proti rozhodnutí Finančního úřadu v Šumperku ze dne 26.8.1999, č.j. 72024/99/398922/6168, a proti rozhodnutí Finančního úřadu v Šumperku ze dne 23.8.1999, č.j. 71356/99/398922/6168, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se včas podanou ústavní stížností domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15.3.2001, č.j. 22 Ca 279/2000-18, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15.3.2001, č.j. 22 Ca 302/2000-30, rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 1.6.2000, čj. 7733/130/1999, rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 15.5.2000, č.j. 7679/120/1999, rozhodnutí Finančního úřadu v Šumperku ze dne 26.8.1999, č.j. 72024/99/398922/6168, a rozhodnutí Finančního úřadu v Šumperku ze dne 23.8.1999, č.j. 71356/99/398922/6168, týkajících se daňových povinností, konkrétně daně z přidané hodnoty a daně z příjmů právnických osob. V návrhu na zahájení řízení stěžovatelka uvedla, že citovanými rozhodnutími došlo k porušení čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Dále stěžovatelka konstatovala, že zásadní otázkou v posuzované právní věci byla povaha úhrady za poskytnuté služby na základě smlouvy o zprostředkování uzavřené mezi ní a A. Ž. - obchodní jméno Ž., konkrétně zda jde o službu použitou k dosažení obratu za stěžovatelčina zdanitelná plnění. Správní orgány dospěly k závěru, že stěžovatelka neprokázala ve smyslu §24 odst. 1 zák. č. 586/1992 Sb., že zprostředkovatel skutečně činil konkrétní kroky a úkony k naplnění sjednané činnosti, krajský soud se s jejich názorem ztotožnil.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelčina podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou.
Věc byla v další fázi řízení hodnocena z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatu tvoří určení subjektu, který měl prokázat, že uzavření úvěrových smluv bylo či nebylo výsledkem činnosti zprostředkovatele. Řešení této otázky má pak meritorní vliv na problém, zda provize přijatá zprostředkovatelem je daňově uznatelným výdajem ve smyslu §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Ve smyslu §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, prokazuje daňový subjekt všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování, nebo k jejichž průkazu byl správcem daně vyzván. K určení rozsahu důkazní povinnosti daňového subjektu správce daně Ústavní soud konstatoval, že správce daně nemůže vyzvat daňový subjekt k prokázání čehokoliv, ale pouze těch skutečností, které tvrdí subjekt sám (viz nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 38/95 uveřejněný ve Sbírce zákonů pod č. 130/1996). Promítnutí těchto principů do posuzovaného případu znamená, že byla-li v rámci daňové kontroly předložena stěžovatelem zprostředkovatelská smlouva a její předložení mělo zdůvodnit daňový výdaj ve výši vyplacené provize, jednalo se o tvrzení daňového subjektu, který toto tvrzení musí nezpochybnitelným způsobem prokázat. Musí tedy zejména dokázat, že skutečně byla uzavřena smlouva mezi deklarovanými subjekty, že předmět smlouvy byl splněn povinným subjektem, a tudíž že vznikl nárok na vyplacení provize a že provize byla skutečně vyplacena. Správní orgány dospěly k závěru (na základě předložených důkazů), že stěžovatel neunesl důkazní břemeno ohledně těchto skutečností. Předmětem následné přezkumné činnosti soudu není "přehodnocení" úvahy správních orgánů týkající se hodnocení důkazů, ale zkoumání, zda finanční orgány hodnocení důkazů vůbec provedly, zda přihlédly k navrženým důkazním prostředkům a v případě, že nikoliv, proč k nim nebylo přihlédnuto, popřípadě, proč byly jako navržené důkazní prostředky vyloučeny. Takovou vadu v postupu finančních orgánů Krajský soud v Ostravě neshledal. Jestliže stěžovatel v plném rozsahu nevyužil svého práva dokazovat v daňovém řízení, neřídil se principem vigilantibus leges scripta sunt, a proto nemůže v ústavní stížnosti namítat porušení svého základního práva zakotveného v čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, podle něhož lze daně a poplatky ukládat jen na základě zákona.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že stranou pozornosti ponechal nedostatky ve formulaci plné moci (viz §31 odst. 2 zák. č. 183/1992 Sb., o Ústavním soudu).
Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základních práv stěžovatele, a proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2001
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu