ECLI:CZ:US:2001:2.US.389.99
sp. zn. II. ÚS 389/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti 1) MUDr. A.F., a 2) K. F., oba zastoupeni JUDr. P. V., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 1999, č.j. 2 Cdon 1306/96 - 164, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 1996, č.j. 41 Co 137/95 - 152, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 23. 6. 1995, č.j. 8 C 47/93 - 113, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatelů podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadají v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů a namítají, že došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR. Obvodní soud pro Prahu 7 rozhodoval znovu jako soud prvního stupně o přivolení k výpovědi nájmu bytu poté, co bylo jeho předchozí rozhodnutí zrušeno odvolacím soudem a věc mu vrácena k dalšímu řízení. Svým rozsudkem ze dne 23. 6. 1995, č.j. 8 C 47/93 - 113, takto přivolil k výpovědi nájmu bytu o velikosti 2+1 s příslušenstvím, I. kategorie, v 6. patře domu čp. 404 v Praze 7, V. č. 6, dané žalobkyněmi (vedlejšími účastnicemi v řízení před Ústavním soudem) A. P. a J. T. stěžovatelce s tím, že tříměsíční výpovědní lhůta počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku a s tím, že je stěžovatelka povinna byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního bytu; zamítl žalobu o přivolení k výpovědi nájmu uvedeného bytu dané vedlejšími účastnicemi stěžovateli. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 4. 1996, č.j. 41 Co 137/95 - 152, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé ve vztahu mezi vedlejšími účastnicemi a stěžovatelkou změnil tak, že stěžovatelka je povinna označený byt vyklidit do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty, jinak jej v tomto výroku a v zamítavém výroku o věci samé ve vztahu mezi vedlejšími účastnicemi a stěžovatelem potvrdil. Ztotožnil se ze závěry soudu prvního stupně, že stěžovatel není společným nájemcem označeného bytu a že jej užívá toliko jako příslušník domácnosti se stěžovatelkou. Po doplnění dokazování uznal správnými skutková zjištění významná pro závěry o naplnění výpovědních důvodů ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. d), h) občanského zákoníku. Rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o bytové náhradě pro stěžovatelku v tom smyslu, že ji uznal povinnou byt vyklidit do 15 dnů po uplynutí výpovědní lhůty, což s odkazem na ustanovení §712 odst. 5 občanského zákoníku odůvodnil skutkovými okolnostmi posuzované věci, pro něž by bylo v rozporu s dobrými mravy, aby vedlejší účastnice byly zatíženy povinností zajistit pro stěžovatelku bytovou náhradu, když v Praze 6 vlastní dům určený k trvalému bydlení. V něm se také, přes nedokončené stavební úpravy zdržuje; důvod pro zajištění provizorního bydlení či zajištění uskladnění věcí neshledal. Dovolání podané stěžovateli bylo Nejvyšším soudem ČR jako nedůvodné zamítnuto. V ústavní stížnosti stěžovatelé nejprve velmi obsáhle popisují průběh řízení před obecnými soudy a poté proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím vznášejí tytéž námitky, které byly již uplatněny v řízení před obecnými soudy, tedy, že stěžovatel byl společným nájemcem a nikoliv jen příslušníkem domácnosti se stěžovatelkou a dále, že stěžovatelka trpí oční vadou, špatně se orientuje v prostoru a je odkázána na pomoc další osoby, a proto považují výrok o vyklizení bytu ve lhůtě 15 dnů bez náhrady za výrok odporující dobrým mravům.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání navrhovatelů. Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatelé vyčerpali všechny prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Po odstranění nedostatku právního zastoupení byla ústavní stížnost shledána přípustnou a Ústavní soud ji projednal.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. l písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")].
Pro posouzení ústavní stížnosti Ústavní soud požádal o vyjádření účastníky a vedlejší účastníky řízení a připojil si příslušný soudní spis.
Předseda senátu Obvodního soudu pro Prahu 7 se ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ztotožnil se závěry soudů vyšších stupňů a v podrobnostech dále odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
Za vedlejší účastnici - žalobkyni J. T., akad. arch., se vyjádřil JUDr. J. K., advokát, který se ve svém vyjádření velmi podrobně a obsáhle zabývá oběmi námitkami stěžovatelů a obdobně jako obecné soudy dospívá k závěru, že stěžovatel nebyl v předmětném bytu společným nájemcem se stěžovatelkou, nýbrž pouze příslušníkem domácnosti a dále, že není v rozporu s dobrými mravy, jestliže bylo stěžovatelce uloženo byt vyklidit do 15 dnů bez náhrady, a to zejména za situace, když stěžovatelka vlastní dům v Praze 6, který je určený k trvalému bydlení. Vedlejší účastnice navrhla zamítnutí ústavní stížnosti.
Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze k ústavní stížnosti uvedla, že soudy všech stupňů se s námitkami stěžovatelů podrobně zabývaly a jejich právům byla věnována dostatečná pozornost. V podrobnostech odkázala na odůvodnění soudních rozhodnutí a navrhla zamítnutí ústavní stížnosti.
Předseda senátu Nejvyššího soudu ČR ve svém vyjádření považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, neboť má za to, že rozsudkem dovolacího soudu nedošlo k porušení práv stěžovatelů. V podrobnostech odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 8 C 47/93, a z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelé pouze opakují námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizují s právními závěry, které přijaly obecné soudy ve stížností napadených rozhodnutích. To platí jak o námitce vztahující se k tvrzenému společnému nájmu bytu oběma stěžovateli, tak i o namítaném rozporu výroku o nezajištění bytové náhrady ani přístřeší s dobrými mravy. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového a ani ji neposunují do ústavněprávní roviny, neboť uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a obecné soudy se s nimi řádně a obsáhle vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. V posuzovaném případu nelze pokládat ústavní stížnost za důvodnou zejména za situace, kdy věc byla opakovaně projednávána obecnými soudy, ve věci bylo provedeno velmi rozsáhlé dokazování, ze kterého obecné soudy spolehlivě vyvodily příslušné právní závěry. Obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, když postupovaly v souladu se zákonným předpisem, kterým je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, do jehož ustanovení se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Svůj postup obecné soudy řádně odůvodnily, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však podle konstantní judikatury Ústavního soudu není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Ústavní soud z tohoto pohledu neshledal důvod pro zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu by ústavní stížností napadená rozhodnutí bylo lze za této situace zrušit jen za předpokladu, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Ani to však nebylo Ústavním soudem shledáno.
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. 5. 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu