ECLI:CZ:US:2001:2.US.395.98
sp. zn. II. ÚS 395/98
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti R.K., zastoupeného JUDr. V.V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 1998, sp. zn. 29 Co 118/97-125, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadl včas podanou ústavní stížností rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 1998, sp. zn. 29 Co 118/97-125. Tímto rozsudkem byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 10. 1997, č.j. 5 C 463/92-107, a zamítnut návrh stěžovatele na připuštění dovolání. Stěžovatel využil svého práva podle §239 odst. 2 o.s.ř. v tehdy platném znění a podal dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Jak Ústavní soud následně zjistil ze své úřední činnosti, Nejvyšší soud rozhodl svým usnesením ze dne 27. 11. 2000, č.j. 20 Cdo 1796/99-150, tak, že je odmítl, když dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemělo po právní stránce zásadní význam a že nešlo ani o nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.. Ve lhůtě stanovené §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., nevyužil stěžovatel možnost napadnout i toto usnesení svou ústavní stížností, ani svou ústavní stížnost nevzal zpět. Proto Ústavní soud mohl posoudit pouze ústavní stížnost směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 1998, sp. zn. 29 Co 118/97-125.
Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, podle které stěžovatel jako jeden z nájemníků (dalším žalovaným byla J.K., která ústavní stížnost nepodala) neplatil po dobu delší tří měsíce nájemné a úhrady za služby spojené s užíváním bytu. Podle názoru stěžovatele k tomuto závěru došel odvolací soud nesprávným právním posouzením věci a provedených důkazů, protože by nejdřív muselo být jasné a nesporné, kolik měli žalovaní platit a kolik platili či neplatili, a pak teprve mohl soud zjistit, zda k neplacení vůbec došlo. Mezi žalobci a žalovanými došlo dne 20. 5. 1991 k dohodě o výši nájemného do doby, než se o něm úředně rozhodne. To odvolací soud nevzal v úvahu a připustil smyšlené a jednostranné výpočty žalobců, nenechal je přepočítat a vyčíslit. Žalovaní dohodnuté nájemné platili za dohodnutou kategorii pravidelně, ale žalobci začali požadovat jiné částky, než na které zněla dohoda a za jinou bytovou kategorii, než která byla dohodnuta. Proto podle stěžovatele neexistoval výpovědní důvod. I kdyby byl po stavebních úpravách právní stav předmětného bytu vymezen, není tím ještě dána přesná výše nájemného.
Navíc některé stavební úpravy bytu provedl stěžovatel sám na vlastní náklady se souhlasem původního vlastníka domu a se souhlasem stavebního úřadu, což by rovněž ovlivnilo výši nájemného. Dále namítl, že ustanovení §711 odst. 1 písm. d) o.z. lze aplikovat na případy, kdy se nájemné neplatí vůbec, nikoli na případy, kdy se platí v jiné výši, než kterou si pronajimatel představuje. Žalobci též v této souvislosti měli podle stěžovatele zneužít smrti jeho matky v roce 1992 a obecné soudy měly proto jejich postup hodnotit i z hlediska dobrých mravů. Proto došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 12 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, když napadené rozhodnutí spočívá v nesprávném právním posouzení věci, jedná se o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu a dále proto, že se nemohl dostatečně vyjádřit k některým prováděným důkazům.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl zastoupen advokátem, jehož plná moc sice vykazovala vady, z níže uvedených důvodů však nebylo třeba se touto otázkou zabývat, neboť nemohla mít na výsledek řízení vliv. Pokud jde o vlastní ústavní stížnost, dospěl Ústavní soud k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel v ní opakuje svou argumentaci, kterou předestřel odvolacímu i dovolacímu soudu. Tato argumentace je založena na výtce nesprávného výkladu obyčejného zákona, konkrétně §711 odst. 1 písm. d) o.z. Tato otázka je řešena v judikatuře obecných soudů a Ústavní soud není součástí jejich soustavy. Nepřísluší mu proto takové otázky posuzovat, pokud současně nedošlo rozhodnutím obecného soudu k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele. Tak tomu v daném případě být nemohlo, neboť předmětem řízení o žalobě bylo v rubrikovaném rozsudku odvolacího soudu přivolení k výpovědi z nájmu bytu, nikoli uložení povinnosti zaplatit dlužné nájemné nebo úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce. Námitky stěžovatele ke způsobu výpočtu nájemného proto směřují mimo tento problém a právě v tom spočívá zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti včetně nijak dále nekonkretizované námitky, že se stěžovatel nemohl dostatečně vyjádřit k některým prováděným důkazům. Ústavní soud není příslušný posuzovat existenci otázky, která je po právní stránce zásadního významu, pokud nejde současně o věc ochrany ústavnosti. Jinak je řešení takové otázky v kompetenci Nejvyššího soudu. Stěžovateli nebylo odepřeno ústavní právo domáhat se posouzení takové otázky svým dovoláním. K námitce porušení čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je pak třeba podotknout, že zásah do nájemních poměrů není otázkou, na kterou by se toto ustanovení vztahovalo, když chrání domovní svobody před zásahy ze strany veřejné moci.
Pro výše uvedené byl návrh odmítnut jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2001 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu ČR