ECLI:CZ:US:2001:2.US.397.99
sp. zn. II. ÚS 397/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele ing. M. T., právně zastoupeného JUDr. R. V., advokátem, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 5. 1999, sp. zn. 18 Co 244/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení napadeného rozhodnutí obecného soudu, neboť dle něj porušuje jeho právo na soudní a jinou právní ochranu, které je zakotveno v ustanoveních čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadené rozhodnutí je údajně v rozporu s právem na spravedlivý proces především proto, že odvolací soud zamítl bez dalšího odvolání stěžovatele proto, že neuvedl žádné důkazy na podporu svých tvrzení, jež zpochybnila rozhodnutí soudu prvého stupně a aniž by jej jakkoli poučil či vyzval k doplnění a specifikaci skutečností uváděných v písemném odůvodnění odvolání. Stěžovatel namítá, že odvolací soud svým postupem porušil povinnost vyplývající z ustanovení §5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř."), a znemožnil tak stěžovateli domoci se ochrany svých práv před soudem.
Z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl odpůrcem v původním řízení o zaplacení 429.557,-- Kč s příslušenstvím, vedeným u Okresního soudu v Plzni-město, pod sp. zn. 15 C 353/95. V tomto řízení žalobce požadoval od stěžovatele zaplacení uvedené částky z titulu smlouvy o půjčce. Soud prvního stupně žalobnímu návrhu vyhověl a rozsudkem ze dne 8. 12. 1998, sp. zn. 15 C 353/95, uložil stěžovateli zaplatit J. S. částku 429.557,-- Kč se 17 % úrokem z prodlení od 1. 12. 1994 a dále uhradit České republice částku 2.420,-- Kč jako zálohované znalečné. Náklady řízení žádnému z účastníků řízení nepřiznal. Své rozhodnutí ve věci samé opřel Okresní soud v Plzni-město především o závěry znaleckého posudku z oboru písmoznalectví, který potvrdil, že podpis na uznání dluhu ze dne 19. 10. 1994 je pravým podpisem stěžovatele.
Uvedený rozsudek Okresního soudu Plzeň-město napadl stěžovatel odvoláním, a to ve výroku I, III a IV. Odvolání odůvodnil tak, že si žádné finanční prostředky nepůjčoval a že soud prvního stupně nesprávně hodnotil provedené dokazování, když své rozhodnutí opřel především o nesprávný znalecký posudek z oboru písmoznalectví. Hlavní skutečností, kterou stěžovatel uváděl, byla jeho údajná přítomnost na území České republiky dne 19. 10. 1994, což vylučuje pravost podpisu uznávajícího dluh v Mönchengladbachu (SRN) stejného dne. Tyto nové skutečnosti bylo dle názoru stěžovatele možno prokázat svědeckými výpověďmi důvěryhodných osob (jejichž jména však uvedena nebyla). Ke specifikaci neidentifikovaných svědků nedošlo ani při jednání před Krajským soudem v Plzni dne 3. 5. 1999. V rámci odvolacího řízení nebylo stěžovatelem navrhováno vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §239 odst. 1 o.s.ř.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Plzni po jednání dne 3. 5. 1999, rozsudkem sp. zn. 18 Co 244/99, kterým potvrdil prvostupňový rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ve věci samé a jen výrok III a IV o nákladech řízení zrušil a vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Potvrzující výrok ve věci samé založil především na názoru, že stěžovatel nepředložil důkazy k potvrzení nových skutečností obsažených v odvolání (přítomnost v ČR dne 19. 10. 1994, vylučující pravost podpisu uznání dluhu téhož dne v NSR).
O zrušených výrocích III a IV rozhodl posléze Okresní soud Plzeň-město usnesením ze dne 22. 9. 1999 a to tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a stěžovateli uložil, aby uhradil České republice 5.420,-- Kč za státem zálohované znalečné.
Dne 16. 7. 1999 bylo stěžovatelem podáno k Nejvyššímu soudu dovolání, jehož přípustnosti se stěžovatel domáhal s odkazem na ustanovení §237 odst.1 písm. f) o.s.ř. Dovolání odůvodnil obdobně jako později svou ústavní stížnost. Namítal, že odvolací soud tím, že jej sám nevyzval ke specifikaci svědků zmiňovaných v odvolání, porušil povinnost vyplývající pro něj z ustanovení §5 o.s.ř. a znemožnil tak stěžovateli realizaci jeho procesních práv před soudem. Žádal dále o osvobození od soudních poplatků, to mu však usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19. 4. 2000 přiznáno nebylo. Vzhledem k tomu, že stanovený soudní poplatek ani přes opakované výzvy neuhradil, Okresní soud Plzeň-město zastavil dovolací řízení usnesením ze dne 21. 6. 2000. Toto usnesení nabylo právní moci dne 10. 7. 2000.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Plzni k ústavní stížnosti. Účastník v přípise ze dne 18. 4. 2001 navrhl ústavní stížnost odmítnout. Uvedl, že nelze souhlasit s názorem stěžovatele, podle něhož měl tento být odvolacím soudem poučen o tom, že k prokázání tvrzených skutečností je třeba uvést důkazy konkrétní, a nikoli jen obecnou zmínku o možnosti takové skutečnosti prokázat. I pokud by byl tento argument stěžovatele shledán správným, nemohla by s ohledem na přípustnost dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., být ústavní stížnost přípustná, neboť stěžovatel by v takovém případě nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) k ochraně práva poskytuje.
Ústavní soud se tedy nejprve zabýval tím, zda jsou splněny zákonné podmínky pro řízení o ústavních stížnostech, zejména ve vztahu k ustanovením §§72 odst. 2 a 75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
Protože ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu dne 12. 8. 1999 a napadené rozhodnutí stěžovateli dne 16. 6. 1999, je lhůta pro podání ústavní stížnosti zachována.
Pokud se jedná o prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje ve smyslu ustanovení §75 zákona č. 182/1993 Sb., musel Ústavní soud posoudit jejich vyčerpání především s ohledem na skutečnost, že stěžovatel nezaplacením soudního poplatku způsobil zastavení dovolacího řízení. Ústavní soud se proto zabýval zejména tím, zda pouhý formální akt podání dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku, bez poskytnutí následné součinnosti potřebné k pokračování v řízení, je možno bez dalšího považovat za splnění podmínek přípustnosti ústavní stížnosti z hlediska ust. §75 odst. 1 zák. č.182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Dospěl k závěru, že chování stěžovatele, vedoucí k předčasnému zastavení dovolacího řízení, nelze hodnotit jinak, nežli jako konkludentní projev vůle směřující k zamezení dalšího postupu dovolacího soudu ve věci.
Proto ani tento případ, kdy dovolání sice bylo formálně podáno, leč pro nečinnost poučeného stěžovatele nemohlo dovolací řízení řádně proběhnout, nepovažuje Ústavní soud za vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje tak, jak požaduje ust. §75 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Proto je uvedený postup stěžovatele třeba hodnotit stejně, jako by dovolání nebylo podáno vůbec.
Jak v ústavní stížnosti, tak v dovolání brojil stěžovatel proti postupu odvolacího soudu, který nepovažoval za důkaz k potvrzení skutečností uváděných v odvolání odkaz na blíže neurčené svědky. V obou případech také stěžovatel namítá, že ze strany odvolacího soudu došlo k porušení zákonné poučovací povinnosti uložené soudům ustanovením §5 o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že podstata odůvodnění ústavní stížnosti je obsahově shodná s právní argumentací stěžovatele v dovolání ze dne 13. 7. 1999, nebyly z pohledu Ústavního soudu vyčerpány všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Nejvyšší soud by se totiž i za situace, že by shledal nepřípustnost dovolání podle stěžovatelem udávaného ustanovení §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., musel skutečnostmi namítanými v dovolání zabývat z pohledu zákonnosti, a to ještě před Ústavním soudem, který by posuzoval prakticky stejné námitky z pohledu ústavnosti.
Stěžovatel tak svým omisivním jednáním, spočívajícím v nezaplacení soudního poplatku z dovolání, odňal Nejvyššímu soudu možnost se k věci vyjádřit, neboť řízení muselo být v souladu se zákonem zastaveno. Pokud by se Ústavní soud podanou ústavní stížností ing. M. T. zabýval, suploval by nepřípustně úlohu Nejvyššího soudu, jakožto třetí instance v systému všeobecného soudnictví.
S ohledem na nevyčerpání všech prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to vzhledem k tomu, že v daném případě nebyly splněny ani podmínky uvedené v ustanovení §75 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (tedy nejednalo se o stížnost přesahující svým významem podstatně vlastní zájmy stěžovatele, ani nedocházelo v řízení o podaném opravném prostředku značným průtahům).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2001 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj