ECLI:CZ:US:2001:2.US.407.99
sp. zn. II. ÚS 407/99
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky, ve věci ústavní stížnosti V. Š., zastoupeného JUDr. V. K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 5. 1999, sp. zn. 14 Co 337/99, a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14. 1. 1999, sp. zn. 10 C 312/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti ze dne 18. 8. 1999 stěžovatel uvedl, že rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 5. 1999, sp. zn. 14 Co 337/99, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 14. 1. 1999, sp. zn. 10 C 312/97, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele, aby obec Březnová u Karlových Varů byla povinna uzavřít se stěžovatelem dohodu o vydání nemovitostí specifikovaných ve výroku tohoto rozsudku podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o mimosoudních rehabilitacích). Stěžovatel vznesl námitky týkající se právního posouzení věci soudy obou stupňů, pokud se týká závěru, že stěžovatel neprokázal, že je oprávněnou osobou ve smyslu §3 zákona o mimosoudních rehabilitacích a dále pokud se týká závěru, že návrh byl u soudu podán po lhůtě stanovené v §5 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Stěžovatel je toho názoru, že chybným postupem soudů obou stupňů bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel podal proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 5. 1999, sp. zn. 14 Co 337/99, dne 26. 7. 1999 dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky, který svým usnesením ze dne 1. 8. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1208/2001, dovolání jako nepřípustné odmítl.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení a vyjádření vedlejšího účastníka řízení a vyžádal si spis Okresního soudu v Karlových Varech, sp. zn. 10 C 312/97.
Krajský soud v Plzni ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozsudku ve věci a uvedl, že stěžovatel neprokázal splnění podmínek pro vydání nemovitostí podle ustanovení zákona o mimosoudních rehabilitacích. Své nároky uplatnil stěžovatel u soudu podáním návrhu na zahájení řízení dne 15. 10. 1997. Krajský soud proto dovodil, že došlo k zániku nároku stěžovatele i z toho důvodu, že neuplatnil svůj nárok včas ve lhůtě uvedené v §5 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Tato lhůta je lhůtou propadnou, když ke stejnému závěru došlo i plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 20. 10. 1998, sp. zn. Pl. ÚS st. 7/98.
Okresní soud v Karlových Varech ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že rozsudky soudů obou stupňů považuje za správné a neodporující čl. 36 odst. 1 Listiny. Přestože návrh byl podán po lhůtě stanovené k jejímu podání, okresní soud přesto ve věci provedl dokazování, v rámci kterého stěžovatel neprokázal, že je osobou oprávněnou podle §3 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Stěžovatel neunesl důkazní břemeno, neprokázal skutečnosti potřebné pro to, aby žalobě mohlo být vyhověno, musí tedy nést důsledky spočívající v zamítnutí žaloby.
Vedlejší účastník řízení - obec Březová - ve svém vyjádření k ústavní stížnosti navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, a ve smyslu ustanovení §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se vzdala postavení vedlejšího účastníka řízení.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně chráněných práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti, uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozsudků zásadním způsobem zpochybnit a ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.
Při posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud vzal v úvahu jak výklad aplikovaných ustanovení citovaných právních předpisů zastávaný stěžovatelem, tak výklad zastávaný v dosavadních řízeních ve věci rozhodujících obecných soudů, a to při respektování skutečnosti, že Ústavní soud není další soudní instancí, ani vrcholem soudní soustavy a není tedy oprávněn přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů, pokud v jejich rozhodovací činnosti současně nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Ústavní soud neshledal v souzené věci extrémní nesoulad mezi právními závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích a vykonanými skutkovými zjištěními. Za těchto okolností je proto rozhodnutí o uzavření dohody o vydání nemovitostí věcí posouzení obecnými soudy, na jejichž argumenty, uváděné v odůvodnění napadených rozhodnutí, Ústavní soud odkazuje.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolával zachování lhůty stanovené v §5 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích k uplatnění nároku na vydání nemovitostí a odkázal v této souvislosti na nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 1998, sp. zn. I. ÚS 54/97, ve kterém Ústavní soud judikoval, že se jedná o lhůtu promlčecí a nikoliv prekluzívní. Ústavní soud však rozhodnutím pléna Ústavního soudu ze dne 20. 10. 1998 ve věci právního názoru IV. senátu Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 81/97 odchylného od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, sp. zn. I. ÚS 54/97, rozhodl, že lhůta uvedená v ustanovení §5 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích je lhůtou propadnou a pokud oprávněná osoba uplatní své nároky po lhůtě, její právo v důsledku této skutečnosti zaniklo. Na základě tohoto odchylného právního názoru odkaz stěžovatele na citovaný nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 1998, sp. zn. I. ÚS 54/97, proto již není aktuální a nelze jej za daného stavu aplikovat.
Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel v podstatě polemizuje s právními závěry, které přijaly obecné soudy. V tomto směru vývody ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového. Námitky stěžovatele uvedené v ústavní stížnosti tak představují pouze polemiku s napadenými rozsudky a neberou na zřetel skutečnost, že smyslem restitučních předpisů je snaha zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo v období let 1948 - 1989. Podstata je v tom, že jde o zmírnění (ne odstranění) některých (ne všech) majetkových křivd. Úplná náprava není možná a žádné řešení nepostihne všechny případy, přičemž není žádného Ústavou zaručeného práva na restituci majetku.
Pokud stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že tento článek Listiny stanoví právo na soudní a jinou právní ochranu. Každý má právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Toto uvedené právo postupem soudů porušeno nebylo. Stěžovateli bylo umožněno, aby uplatnil řádné i mimořádné opravné prostředky. Obecné soudy věc projednaly a vydaly příslušné rozhodnutí. Uvedený článek Listiny zaručuje právo na projednání věci soudem za dodržení pravidel stanovených zákonem, avšak nezaručuje úspěch v soudním sporu.
Je tedy zřejmé, že napadenými rozsudky nedošlo k zásahu do namítaných základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavními zákony a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR.
Za tohoto stavu věci Ústavní soud ústavní stížnost, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. října 2001
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu