ECLI:CZ:US:2001:2.US.41.01
sp. zn. II. ÚS 41/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěchta Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele Ing. V. M., zastoupeného advokátkou JUDr. M. L., o ústavní stížnosti proti usnesení Policie České republiky, Obvodního oddělení Ostrava - Mariánské Hory ze dne 27. 9. 2000, čj. MROV-1477/MH-TČ-2000, a usnesení Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 5. 12. 2000, sp. zn. 2805/2000, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která Ústavnímu soudu došla dne 22. 1. 2001 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí Policie ČR, Obvodního oddělení Ostrava - Mariánské Hory, a Okresního státního zastupitelství v Ostravě. Tvrdí, že označené orgány veřejné moci porušily jeho ústavně zaručená práva dle čl. 10 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Policie ČR, Obvodního oddělení Ostrava - Mariánské Hory, sp. zn. MROV-1477/MH-TČ-2000, z něhož zjistil následující:
Policie ČR, Obvodní oddělení Ostrava - Mariánské Hory, usnesením ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. MROV -1477/MH-TČ-2000, rozhodla dle §159 odst. 1 tr. řádu o odložení věci oznámení stěžovatele pro podezření ze spáchání trestného činu pomluvy dle §206 tr. zák. a trestného činu poškozování cizích práv dle §209 tr. zák. Trestných činů se měli dopustit šéfredaktor týdeníku O. J. T. a jeho zástupce M. Š., kteří dne 20. 6. 2000 zveřejnili na titulní straně týdeníku O. článek s nadpisem "Politik nebo kriminálník", obsahující urážlivé výroky a nepravdivá tvrzení na adresu stěžovatele. Policejní orgán po prověření trestního oznámení dospěl k závěru, že v dané věci nejde o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak. Část oznámení, jež se týkala podezření z trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji dle §178 tr. zák. postoupil, Inspekci ministra vnitra.
Okresní státní zastupitelství v Ostravě usnesením ze dne 5. 12. 2000, sp. zn. 2805/2000, stížnost stěžovatele, v níž vyjádřil svůj nesouhlas s vyřízením podaného oznámení, zamítlo jako nedůvodnou. Dozorující státní zástupkyně neshledala po prověření řízení, jež předcházelo vydání dotčeného rozhodnutí, v postupu policejního orgánu před sdělením obvinění konkrétní osobě ani ve výroku jeho usnesení žádné pochybení, neboť orgán činný v trestním řízení shromáždil potřebné důkazy, nezbytné k prověření podstaty vyslovených podezření, vyhodnotil je a následně vydal jim odpovídající rozhodnutí. Konstatovala, že v článku nebyly prokazatelně uvedeny nepravdivé údaje a skutečnosti byly prezentovány tak, že nemohly čtenáře uvést v omyl. Nedošlo proto k naplnění formálních znaků skutkových podstat trestných činů pomluvy dle §206 tr. zák. nebo poškozování cizích práv dle §209 tr. zák. Zdůraznila, že v jednání J. T. a M. Š. není možno spatřovat ani trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji dle §178 odst. 1 tr. zák., neboť chybí obligatorní znak citovaného přestoupení trestního zákona, jenž spočívá v neoprávněnosti nakládání s osobními údaji. Poukázala na tzv. zpravodajskou licenci, vymezenou zákonem č. 81/1996 Sb. o periodickém tisku a o ostatních hromadných informačních prostředcích.
Stěžovatel napadl obě citovaná rozhodnutí projednávanou ústavní stížností. Je přesvědčen, že jimi byla porušena nejenom ustanovení §1 a §158 tr. řádu, ale i jeho ústavní práva dle čl. 10 odst. 1 a odst. 3 Listiny. Poukazuje na usnesení policejního orgánu, jež postrádá podrobnější zdůvodnění důvodů odložení věci. Nesouhlasí ani se závěry státní zástupkyně, která shledala v napadeném článku pouze "určité nepřesnosti, které nemohly čtenáře uvést v omyl". Naopak se domnívá, že použitými výroky, jež jsou v rozporu se skutečností, byla značnou měrou ohrožena jeho vážnost u spoluobčanů. Účinek takového jednání byl umocněn zveřejněním nepravdivých tvrzení v tisku a zařazením upoutávky na uvedený článek v regionálním vysílání rozhlasu a televize. Je přesvědčen, že při zpracování napadeného článku byly použity údaje z databáze Policie ČR. Možný únik informací připustil i policejní orgán, když část trestního oznámení postoupil Inspekci ministra vnitra. Upozornil na zákon č. 101/2000 Sb., který v ustanovení §9 upravuje povinnost zveřejňovat citlivé údaje, mezi něž dle názoru stěžovatele patří i údaje vypovídající o jeho trestné činnosti, pouze s písemným souhlasem osoby, jíž se údaj týká. Takový souhlas stěžovatel nedal, ani nebyl seznámen s konečnou podobou zveřejněného článku. Citovaný zákon konkretizuje ústavní právo na ochranu osobních údajů, jeho realizaci zajišťuje ustanovení §178 tr. zákona, které stanoví sankce za jeho porušení. Tím, že se orgány činné v trestním řízení odmítly zabývat oznámením stěžovatele a jednání podezřelých dokonce omlouvaly, porušily jeho ústavně zaručená práva a svobody.
Na žádost Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřilo ve smyslu ustanovení §32 zákona o Ústavním soudu Okresní státní zastupitelství v Ostravě. Upozornilo na to, že stěžovatel podal v dané věci u Krajského státního zastupitelství v Ostravě podnět k výkonu dohledu. Ve zprávě o výkonu dohledu, sp. zn. 1 KZn 2126/2001 státní zástupkyně shledala napadené usnesení Okresního státního zastupitelství v Ostravě zákonným a odůvodněným. Část podnětu stěžovatele, jež se týkala rozhodnutí policejního orgánu Inspekce ministra vnitra, postoupila Okresnímu státnímu zastupitelství v Ostravě. Tato část byla vyhodnocena jako stížnost proti usnesení Policejního orgánu Inspekce ministra vnitra a usnesením z 15. 6. 2001, sp. zn. 7 Zt 2081/2000, byla zamítnuta. Z uvedeného vyplývá, že při vyřizování věci postupovala státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě v souladu se zákonem.
Ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Fyzická nebo právnická osoba může podat ústavní stížnost pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, jestliže tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou dle čl. 10 Ústavy.
V projednávané věci stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho základní právo, zakotvené v čl. 10 odst. 1 a 3 Listiny. Na základě čl. 10 odst. 1 Listiny má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno. Článek 10 odst. 3 Listiny zakotvuje právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě. Na citované články Listiny reaguje trestní zákon, který upravuje v §206 znaky skutkové podstaty trestného činu pomluvy a v §178 znaky skutkové podstaty trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji. Navazuje na ně také ustanovení §11 občanského zákoníku, podle něhož má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Pokud jsou tato citovaná práva porušena, může se dle §13 obč. zák. domáhat ochrany své osobnosti. Na uveřejnění nepravdivých nebo pravdu zkreslujících údajů, dotýkajících se cti občana, reagují také ustanovení §19 a §20 tiskového zákona (zákon č. 46/2000 Sb. o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku), dle nichž může tato osoba písemně ve lhůtě do dvou měsíců od uveřejnění článku písemně požádat šéfredaktora o bezplatné uveřejnění opravy a navrhnout její znění. Nedojde-li k nápravě, může navrhnout, aby o této povinnosti rozhodl krajský soud [§9 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu]. Pokud stěžovatel spatřoval v uveřejnění článku o jeho osobě porušení svých ústavně zaručených práv a v postavení poškozeného podal trestní oznámení pro podezření ze spáchání uvedených trestných činů, bylo povinností příslušných orgánů činných v trestním řízení se jeho podnětem zabývat. Z obsahu spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že policejní orgán dle §158 odst. 1 a 3 tr. řádu prověřil oznámení stěžovatele. Poté dospěl k závěru, že v daném případě nejde o podezření z trestného činu, a dle §159 odst. 1 tr. řádu věc usnesením odložil. Jeho závěr potvrdil i orgán příslušný k vyřízení stížnosti. Obě napadená rozhodnutí byla stěžovateli doručena, aby mohl realizovat svá práva, která mu jako poškozenému přiznává ustanovení §43 tr. řádu.
Ústavní soud se zabýval otázkou, zda ve skutečnosti, že okresní státní zastupitelství zamítlo stížnost stěžovatele proti usnesení policejního orgánu o odložení věci pro podezření ze spáchání trestného činu, lze spatřovat porušení výše citovaných ústavně zaručených práv stěžovatele, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. Otázka předpokladů stíhatelnosti trestných činů nepatří do oblasti těch základních práv a svobod, jež jsou podle čl. 3 Ústavy součástí ústavního pořádku. Ústava ani Listina neřeší detailní otázky trestního práva, nýbrž stanoví nesporné a základní konstitutivní principy státu a práva (viz nález pléna ÚS, sp. zn. Pl. ÚS 19/93, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv.1, str. 11). Rovněž výkladem čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, a jaký trest, popř. jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele, lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci uvedené zásady neporušuje a nezakládá v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 14, str. 291). Ústavní soud proto konstatuje, že orgány činné v trestním řízení neporušily odložením věci o podezření z trestného činu žádná ústavně zakotvená práva stěžovatele, neboť Ústavou zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, neexistuje.Tento závěr Ústavního soudu však nebrání tomu, aby se stěžovatel domáhal ochrany své osobnosti cestou občanskoprávní, tak jak je naznačeno výše.
Vzhledem k uvedenému Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 11. prosince 2001 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu