ECLI:CZ:US:2001:2.US.411.2000
sp. zn. II. ÚS 411/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci stěžovatele P. E. G., zastoupeného advokátem JUDr. M. J., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 11. 1999, čj. 10 Co 727/99-18, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel se svým návrhem ze dne 10. 7. 2000 domáhá, s odvoláním na porušení čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, zrušení v záhlaví uvedeného usnesení.
Z připojeného spisu Okresního soudu v Lounech, sp. zn. 5 C 652/98, Ústavní soud zjistil, že v projednávané věci se stěžovatel (dříve navrhovatel) domáhal obnovy řízení "ve věci 7 C 899/92-46 rozhodnuté rozsudkem ze dne 27. 10. 1994". Okresní soud v Lounech návrh usnesením ze dne 9. 6. 1999, čj. 5 C 652/98-10, zamítl. Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Uvedené rozhodnutí bylo právnímu zástupci stěžovatele doručeno dne 24. 11. 1999.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky, neboť podle jeho názoru oba obecné soudy ve svých rozhodnutích nesprávně právně posoudily novost předkládaných listin v rámci návrhu na povolení obnovy a nesprávně vykládaly přípustnost a důvody obnovy při výkladu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) a b) zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř.").
Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 19. 4. 2000, čj. 20 Cdo 45/2000-30, řízení o dovolání proti usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 9. 6. 1999, čj. 5 C 652/98-10, zastavil. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 11. 1999, čj. 10 Co 727/99-18, odmítl. V odůvodnění uvedl, že s ohledem na ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. nelze rozhodnutí soudu prvního stupně úspěšně napadnout dovoláním. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudů prvního stupně je odvolání; občanský soudní řád proto funkční příslušnost soudů pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudů prvního stupně neupravuje. Absence funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení. Nejvyšší soud proto řízení o dovolání v této části podle ustanovení §104 odst. 1 o.s.ř. zastavil. Ve zbývající části shledal, že dovolání není přípustné ani dle ustanovení §238a odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť není usnesením měnícím, a nelze jej subsumovat ani pod případy uvedené v ustanovení §238a odst. 1 písm. b) až f). Podmínky stanovené ustanovením §239 o.s.ř. projednávaná věc nesplňuje, neboť řízení o povolení obnovy není rozhodnutím ve věci samé. Vady řízení podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř. nebyly dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Dovolání proto nebylo přípustné ani podle tohoto ustanovení.
Dne 11. 7. 2000 podal stěžovatel k přepravě projednávanou ústavní stížnost, směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 11. 1999, čj. 10 Co 727/99-18.
Po přezkoumání všech skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost byla podána po lhůtě stanovené pro její podání.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze v případech, kdy to zákon připouští (§237 až §239 o.s.ř.). Z toho je třeba dovodit závěr, že pokud zákon dovolání nepřipouští, není možno je považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje. Uvedený závěr Ústavní soud zohlednil již mnohokrát ve své judikatuře (viz. např. I. ÚS 22/93, III. ÚS 40/93, I. ÚS 129/97). Usnesení soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva - v daném případě podat dovolání. V takových případech proto lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Na znalosti mezí práva na dovolání musí Ústavní soud trvat již proto, že při podání ústavní stížnosti je stěžovatel povinně zastoupen osobou znalou práva - advokátem.
Podle cit. ustanovení §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 11. 1999, čj. 10 Co 727/99-18, byl právnímu zástupci stěžovatele doručen dne 24. 11. 1999, přičemž je nutno jej pokládat za rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána k přepravě dne 11. 7. 2000, je z uvedeného zřejmé, že návrh byl podán po lhůtě uvedené v ustanovení §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Na základě uvedených skutečností nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout jako návrh podaný po lhůtě.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2001 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj