ECLI:CZ:US:2001:2.US.412.2000
sp. zn. II. ÚS 412/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. K., právně zastoupeného JUDr. J. B., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2000, sp. zn. 7 To 141/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 11. 7. 2000, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2000, sp. zn. 7 To 141/2000, a to pro porušení čl. 90 Ústavy, čl. 8 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 4. 2000, sp. zn. 7 To 141/2000, bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 19. 1. 2000, sp. zn. 3 T 142/98.
Výše uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle ust. §221 odst. 1 tr. zák., a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu jednoho roku. Trestného jednání se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil dne 6. 5. 1998 kolem 12,30 hod na zahradě rodinného domku ve V. fyzickým napadením F. T., kterého nejméně 3x udeřil pěstí do obličeje a způsobil mu zranění popsaná ve výrokové části rozsudku.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá nesprávnost rozsudku v závěru o vině stěžovatele, s nímž se soud druhého stupně ztotožnil. Stěžovatel v průběhu celého řízení popírá, že by se trestného jednání dopustil. Namítá nedostatečné objasnění věci s tím, že by měli být vyslechnuti příslušníci Policie ĆR, bratr poškozeného, ošetřující lékař a svědkyně B. K. Dále namítá nesprávné hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědi manželky poškozeného, která ač nevidomá, si měla všimnout červených skvrn na tváři, dále, že nebylo přihlédnuto k osobě poškozeného jako osobě výrazně konfliktní, vůči níž je permanentně vedeno přestupkové řízení.
Ústavní soud si vyžádal spis, vedený u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 142/98, jakož i vyjádření Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku k projednávané věci.
Podle vyjádření Krajského soudu v Ostravě byly námitky stěžovatele uplatněny již v odvolání stěžovatele, krajský soud se jimi zabýval, včetně výpovědi manželky poškozeného, jakož i návrhy na doplnění dokazování. Skutečnost, že bratr a švagrová stěžovatele odmítli svědeckou výpověď, nebyla přičtena k tíži stěžovatele, nýbrž pouze konstatována.
Z trestního spisu Okresního soudu ve Frýdku-Místku, sp. zn. 3 T 142/98, Ústavní soud zjistil, že řízení proběhlo za šetření příslušných ustanovení trestního řádu, včetně krátkodobé vazby stěžovatele, jemuž nebylo možno doručit předvolání k hlavnímu líčení. Při svém rozhodování měl soud k dispozici lékařské zprávy a znalecký posudek o tom, že poškozený uvedeného dne utrpěl zranění, jakého charakteru a jaká byla doba léčení. K příčinám vzniku tohoto zranění mohl znalecký posudek pouze uvést, že je charakteristické pro působení aktivního násilí ze strany druhé osoby, jak pěstí, tak kopáním, nikoliv pouhým pádem poškozeného na zem. Vzhledem k pravostrannosti umístění je možné říci, že útočník vedl útok zleva levou rukou. I touto okolností se soud zabýval. Stěžovatel tvrdí, že je pravák. Poškozený uvádí, že po těch ranách pěstí upadl na zem a do bezvědomí. Kopání stěžovatelem nemůže potvrdil ani vyloučit. Manželka poškozeného vysvětlila, že v době konfliktu (před několika lety) viděla lépe a všimla si skvrn od krve na tváři poškozeného, nikoliv pouze zčervenání pleti. Žádný z dalších svědků i v ústavní stížnosti stěžovatelem navrhovaných, konfliktu přímo přítomen nebyl. Časová souslednost mezi konfliktem, voláním a příjezdem policie na místo vylučuje domněnku, že by poškozený mohl utrpět zranění na jiném místě. Slyšení dalších svědků se jeví nadbytečným. Kromě toho by šlo o doplnění dokazování svědky "ex post" a v negativním smyslu, kteří by měli potvrdit, že neviděli a neslyšeli. Otázka skutkového zjištění se omezuje na řešení věrohodnosti výpovědi poškozeného, když i konfrontace mezi poškozeným a stěžovatelem provedená v přípravném řízení na č. l. 27-28 zůstala bez výsledku. Dřívější odsouzení poškozeného pro ublížení na zdraví bratru stěžovatele vypovídá o způsobu řešení sousedských sporů mezi oběma rodinami. Při zjišťování skutkového stavu věci pak obecný soud poškozenému, který slyšený jako svědek, po náležitém poučení o důležitosti výpovědi a následcích křivé výpovědi opakovaně a neměně tvrdil, že jej stěžovatel napadl a způsobil mu zranění, uvěřil.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti napadá hodnocení důkazů obecným soudem, k tomu Ústavní soud uvádí, že souladu s ust. §2 odst. 6 tr. řádu orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy obecného soudu, ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu pouze tehdy, kdyby je sám prováděl. Uvedené konstatování se plně vztahuje na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících orgánů byl porušen čl. 90 Ústavy, čl. 8 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 9. května 2001