ECLI:CZ:US:2001:2.US.426.01
sp. zn. II. ÚS 426/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti P. N., zastoupeného JUDr. I. M., advokátkou, proti usnesení Nejvyššího soudu v Brně, ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1658/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 9. 7. 2001, doplněnou na základě výzvy Ústavního soudu podáním doručeným dne 14. 9. 2001, stěžovatel P. N. brojí proti usnesení Nejvyššího soudu v Brně ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1658/2000, neboť na jeho základě měla být porušena ústavně zaručená práva stěžovatele dle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 10. 1999, č.j. 13 D 552/96-78, byl zamítnut návrh stěžovatele, aby byla "dokončena pozůstalost" po zůstaviteli O. K., neboť "dědictví po něm nebylo plně projednáno", a řízení bylo zastaveno s tím, že řízení o projednání dědictví bylo již ukončeno usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 1954, č.j. 22 Co 599/53-142 a dodatečné projednání dědictví je možné jen v případě, že se objeví majetek, který zůstaviteli náležel ke dni úmrtí a který nebyl předmětem projednání dědictví, což se posuzovaném případě nestalo. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, načež Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 3. 2000, č.j. 24 Co 2/2000-87, usnesení soudu prvého stupně potvrdil. Proti citovanému rozhodnutí Městského soudu v Praze podal stěžovatel dovolání, v němž uvedl, že se soudy nevypořádaly s jeho námitkou, že dědické řízení po zůstaviteli nebylo pravomocně skončeno, neboť odevzdací listina ze dne 2. 3. 1953 nebyla řádně doručena jedné z účastnic řízení - J. S., právní nástupkyni sestry zůstavitele B. F. a že "nebylo dokončeno řízení o id. 1/6 majetku po O. K. příslušející L. S.", z čehož dovozuje, že "tato skutečnost se ve svém důsledku srovnává s objevením neprojednaného majetku zůstavitele".
Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením toto dovolání odmítl. V odůvodnění konstatoval, že dovolatel (stěžovatel) napadá dovoláním usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení. Protože nejde o potvrzující usnesení ve smyslu ustanovení §238a odst. 1 písm. d) o. s. ř a protože přípustnost dovolání proti tomuto usnesení neplyne ani z ustanovení §238a odst. 1 písm. a), b), c), e) a f) o. s. ř., mohla přípustnost dovolání vyplývat pouze z ustanovení §239 o. s. ř., nebo by ji mohl zakládat některý z důvodu uvedených v §237 odst. 1 o. s. ř. Podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §239 odst. 1 o. s. ř. v dané věci nebyly splněny, neboť odvolací soud ve výroku svého usnesení přípustnost dovolání nevyslovil; poučení, že "dovolání lze podat za podmínek ust. §§236 až 241 o. s. ř.", jde nad rámec ustanovení §169 odst. 1 o. s. ř. a představuje pouze obecné upozornění na podmínky přípustnosti dovolání, což však přípustnost dovolání dle §239 odst. 1 o. s. ř. nezakládá. Dovolání nemůže být přípustné ani podle §239 odst. 2 o. s. ř., neboť dovolatel neučinil návrh na vyslovení přípustnosti dovolání. Přípustnost dovolání nebyla založena ani z hlediska §237 odst. 1 o. s. ř., neboť žádná z vad uvedených v tomto předpisu nebyla zjištěna, a dovolatel ani netvrdí, že by jí bylo usnesení odvolacího soudu postiženo.
V podané ústavní stížnosti stěžovatel napadá závěry dovolacího soudu. Dle jeho názoru byly všechny podmínky pro podání dovolání splněny, neboť odvolací soud přípustnost dovolání vyslovil tím, že jej odkázal na ustanovení o. s. ř., která dovolání jako institut obecně upravují. Stěžovatel tak při podání dovolání postupoval způsobem stanoveným právním předpisem a v souladu s poučením. Pokud dovolací soud dovolání odmítl, porušil jeho právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel má také za to, že dovolání je přípustné s ohledem na §242 odst. 3 písm. c) a d) o. s. ř. Dále se v ústavní stížnosti uvádí, že stěžovatel nebyl v řízení před odvolacím soudem kvalifikovaně zastoupen, a tak nevěděl, že by měl vznést požadavek, aby odvolací soud dovolání připustil, přičemž o této možnosti nebyl předem uvedeným soudem poučen, z čehož stěžovatel dovozuje porušení čl. 37 odst. 2 Listiny. Konečně stěžovatel namítá porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, protože věc nebyla projednána, ale pouze procesně odmítnuta až po 11 měsících, což nelze považovat za vyřízení "bez zbytečných průtahů", a to zejména za situace, když se dovolací soud nezbýval meritem věci.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumáním skutkové stránky věci a po posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat možnost porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
Pokud stěžovatel namítá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny v důsledku toho, že Nejvyšší soud odmítl dovolání, aniž by byly pro to splněny zákonné předpoklady, je třeba uvést, že otázkou přípustnosti dovolání se podrobně zabýval Nejvyšší soud, jenž řádně zdůvodnil své závěry, se kterými se Ústavní soud plně ztotožňuje, takže v tomto ohledu lze plně odkázat na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Na doplnění je možno uvést, že obecný odkaz v poučení usnesení odvolacího soudu na ustanovení o. s. ř., které se týkají podmínek, za kterých je možno podat dovolání, nemůže zakládat přípustnost dovolání podle §239 odst. 1 o. s. ř.; tato možnost by musela být stanovena ve výroku rozhodnutí; v daném případě ani nelze z odůvodnění druhostupňového rozhodnutí dovozovat, že by přípustnost dovolání odvolací soud omylem namísto v enunciátu vyslovil v poučení napadeného usnesení. Neobstojí ani odkaz stěžovatelky na §241 odst. 3 písm. c) a d), neboť citované ustanovení primárně upravuje dovolací důvody, a nikoliv to, zda je vůbec dovolání přípustné.
Namítá-li stěžovatelka skutečnost, že stěžovatel nebyl poučen o tom, že ve smyslu §239 odst. 2 o. s. ř. má právo navrhnout odvolacímu soudu, aby vyslovil přípustnost dovolání, na základě čehož dovozuje, že byl porušen čl. 37 odst. 2 Listiny, je třeba uvést, že citovaný článek má na mysli právo na právní pomoc poskytovanou účastníkům řízení kvalifikovanou osobou (advokátem, příp. notářem), přičemž z ústavní stížnosti nevyplývá, že by mu tato pomoc byla odepřena. Kromě toho nelze z žádného právního předpisu dovozovat, že by v tomto ohledu měl odvolací soud poučovací povinnost. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, o jehož možnosti podání dle tehdy platného znění o. s. ř. nebylo třeba účastníka řízení poučovat (na rozdíl od možnosti podat odvolání), což lze vztáhnout i na případ postupu dle §239 odst. 2 o. s. ř. Ústavní soud zastává názor, že je zde třeba vycházet ze zásady "nechť si každý střeží svá práva"; po obecných soudech nelze spravedlivě požadovat, aby účastníkům vysvětlovaly, které procesní úkony by měli nebo mohli v dané procesní situaci podle zákona provést.
Námitkou týkající se porušení čl. 38 odst. 2 Listiny na základě skutečnosti, že věc nebyla projednána bez zbytečných průtahů, se Ústavní soud nezabýval, neboť ústavní stížnost je přípustná pouze proti trvajícímu zásahu veřejné moci, přičemž předmětná věc již byla skončena vydáním napadeného usnesení. Jinými slovy řečeno, napadené usnesení samo o sobě shora uvedené ústavně zaručené právo neporušuje; nelze již ani zakázat příslušnému orgánu, aby v event. porušování citovaného práva pokračoval, jestliže již protiprávní stav skončil vydáním předmětného usnesení (tento návrh ostatně nebyl v ústavní stížnosti učiněn).
S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud dle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2001
JUDr. Jiří Malenovský
předseda II. senátu Ústavního soudu